Článek
První večer jsem si vzala boty na podpatku. Měla jsem za sebou celý den v kanceláři a před sebou několik hodin kulturního prostředí. Představovala jsem si, že v něm budu vypadat patřičně. Při vydávání třetího kabátu jsem zjistila, že stojím na špatné straně společenské události, než abych si musela ničit nohy.
Je mi sedmapadesát a jmenuji se Blanka. Přes den pracuji na zákaznické lince. Výplata mi stačí na běžný provoz, ale poslední dobou se do něj vešly jen věci, které nesnesly odklad. Zubař, oprava auta, doplatek za teplo. Novou kabelku jsem si zatím nechala v záložkách.
O šatně mi řekla známá. Večer, párkrát týdně, práce bez velkého zaškolování. Mám ráda divadlo, tak proč ne? Jenomže věta mám ráda divadlo v mém případě znamenala hlavně to, že když už mě do něj někdo vzal, obvykle se mi tam líbilo. Sama jsem si vstupenku nekoupila několik let.
Na začátku mě těšilo skoro všechno. Osvětlený vchod, upravení lidé, vůně parfémů. Přes den slýchám především, co se komu nepovedlo objednat a jak dlouho už čeká. Tady se lidé na něco těšili. Před začátkem bývali docela milí. Po představení už někdy trochu méně, zvlášť když jim ujel autobus.
Kabáty jsou překvapivě osobní věci. Jeden člověk vám ho podá opatrně, jiný hodí na pult i s šálou a čepicí. Někdo se vrátí pro kapesník, někdo pro telefon, který v něm zapomněl, protože ho měl vůbec poprvé za celý den chvíli mimo dosah. Někteří se omlouvají za mokré rukávy, jako by to bylo jejich provinění.
Těšila jsem se, že představení aspoň trochu uvidím. Nemohla jsem ale nechat šatnu bez dohledu a na své směně jsem se do sálu nedostala. Občas byly k dispozici vstupenky pro zaměstnance na jiný večer. Většinou jsem si řekla, že se mi to nehodí. Další volný večer přece nechci znovu trávit tam, kde pracuji.
Během představení jsem seděla na stoličce, dopíjela čaj a rovnala šatní lístky. Doma bych si pustila televizi. Tady se občas přes dveře ozval smích, jindy hudba a nakonec potlesk. Věděla jsem, v kolik který přijde. Když se opozdil, napadlo mě, jestli dnes herci něco přidali, nebo diváci méně spolupracují.
Kamarádky se ptaly, co bych jim doporučila. Nejdřív jsem vycházela z toho, jak spokojení se lidé vraceli. Jenže i po stejné hře byli jedni nadšení a druzí hlavně rychlí. Přiznala jsem tedy, že jsem nic neviděla. Překvapilo je to víc než mě.
Brzy jsem začala poznávat pravidelné návštěvníky. Manžele, kteří se vždycky přeli, komu patří číslo od šatny. Dvě ženy, z nichž jedna vyprávěla ještě při odchodu a druhá jí pomáhala do rukávu. Mladou dvojici, která si nechávala kabáty na společném ramínku a při vyzvedávání se vždycky dlouho hledala v kapsách.
Vymýšlela jsem si k nim příběhy. Opatrně, jen pro sebe. Pán v dobře padnoucím kabátu určitě nikdy nehledal slevový kód a žena s malou koženou kabelkou neměla doma zásuvku plnou tašek z obchodů. Bylo to stejně spolehlivé jako posuzovat divadelní hru podle šatních lístků. Přesto mě to bavilo.
Jeden pán chodil sám. Byl o něco starší než já, měl tmavý kabát a vždycky přišel včas. Nepátral po lístku ani po kapesníku. Uložil si věci a šel. Při návratu se občas krátce zmínil o představení, jako by počítal s tím, že mě opravdu zajímá. Zajímalo.
Líbila se mi jeho samostatnost. Žádné čekání na partnerku, žádné přesvědčování rodiny. Vybere si, koupí vstupenku a stráví večer podle svého. Já přitom nebyla na nikom závislá. Jen jsem si na volný pátek pokaždé vymyslela několik domácích úkolů, které v sobotu vypadaly mnohem méně naléhavě.
Jednou po představení zůstal stát u pultu déle. Čekal, až se zmenší fronta u východu. Řekl, že se mu dnešní hra líbila, a zeptal se, jestli už jsem ji viděla. Vysvětlila jsem, že při službě nemůžu dovnitř. Navrhl, abych přišla jindy. Odpověděla jsem, že bych si musela najít někoho s sebou.
Zarazil se. Pak řekl, že bych ho hledat nemusela. Chtěla jsem se zasmát a pochválit mu, jak to má dobře zařízené. Místo toho jsem se zeptala, jestli chodil vždycky sám. Zavrtěl hlavou. S manželkou měli předplatné. Zemřela před dvěma lety a on si nechal svoje místo.
Řekl to docela běžným hlasem. Já přitom na několik vteřin nevěděla, co dělat s rukama. Držela jsem lístek, který už byl vrácený, a začala ho uhlazovat. Pán dodal, že někdy jde před divadlem na večeři. Po představení se mu domů nechce spěchat. Pak si zapnul kabát a rozloučil se.
Ještě jsem mu popřála hezký večer. Poděkoval a odešel. Při úklidu jsem našla pod pultem cizí rukavici. Odložila jsem ji do krabice a vzpomněla si, že jsem mu při vydávání kabátu chtěla říct, jak mu tu samostatnost závidím. Byla jsem ráda, že jsem to nestihla.
Příští týden se dvě návštěvnice nad pultem bavily o scéně, které jsem přes dveře několikrát slyšela smích. Zeptala jsem se, co v ní vlastně je. Jedna mi to začala vyprávět, druhá ji zastavila, že mi nemá prozrazovat pointu. Byla jsem ráda, že se mnou počítají jako s někým, kdo by ji mohl vidět.
Doma jsem otevřela program. Vybrala jsem stejnou hru a napsala kamarádce. Nemohla. Nabídla jiný termín, ale na ten jsem měla směnu. Chvíli jsme si posílaly kalendáře a pak napsala, že to necháme na později. Odpověděla jsem, že samozřejmě. Ulevilo se mi a hned potom mě to naštvalo.
Koupila jsem jednu vstupenku. Na stejný večer mi potom nabídli záskok. Měla jsem chuť lístek někomu dát a jít pracovat. Vstupenka něco stála a k tomu bych přišla o odměnu za směnu. Sečetla jsem to. Divadlo, ve kterém si člověk přivydělává, dokáže být při správném způsobu počítání překvapivě drahé.
Záskok jsem odmítla. Našli někoho jiného. Do kalendáře jsem si napsala divadlo a pod to doplnila číslo sedadla, abych si večer nespletla se směnou.
Přišla jsem příliš brzy. Kolegyně převzala můj kabát, dala mi číslo a ukázala směrem k sálu. Obě jsme se smály. Pak se zeptala, jestli bych jí jen na chvilku nepodržela ramínko, než si upraví rukáv.
Podržela jsem jí ho. Když přišel další člověk, automaticky jsem se natáhla pro jeho kabát. Kolegyně mě poslala pryč. Myslela to mile. Já jsem se stejně cítila trochu provinile, že odcházím právě ve chvíli, kdy začíná být práce. Vzala jsem si program a šla hledat sedadlo.
Hra začala. Prvních několik minut jsem se dívala, ale neposlouchala. Přemýšlela jsem, jestli kolegyně našla náhradní šatní lístky, které jsem minule uložila jinam. Pak se lidé kolem mě rozesmáli a já pochopila, že jsem část výměny přeslechla. Donutila jsem se zůstat u toho, kvůli čemu jsem přišla.
Scéna, kterou jsem tolikrát slyšela přes dveře, nakonec přišla. Smála jsem se s ostatními. Vybavilo se mi, jak při tomhle smíchu obvykle rovnám čísla. Potom herečka beze slova zkusila úsměvem přesvědčit muže, aby ji pustil ke dveřím. Ten výraz jsem ze šatny dobře znala. Tentokrát jsem se rozesmála jako jedna z prvních.
O přestávce jsem došla k šatně. Chtěla jsem kolegyni říct, jak se mi to líbí. Než jsem začala, zeptala se, kde jsou ty náhradní lístky. Vysvětlila jsem jí to a zůstala stát za pultem déle, než bylo potřeba. Potom zazněl signál k návratu do sálu. Připadalo mi nezdvořilé odejít uprostřed její práce, ale šla jsem.
Po představení jsem čekala ve frontě na kabát. Kolegyně měla co dělat a já jí mohla pomoct. Místo toho jsem si připravila číslo. Když mi ho vzala, zeptala se, jaké to bylo. Řekla jsem, že dobré, jen konec bych chtěla s někým probrat. Ukázala mi svůj dlouhý pořadník ramínek a slíbila, že zítra.
Druhý den jsme měly společnou směnu. Přišla jsem zase v pohodlných botách. Pánovi v tmavém kabátu jsem řekla, že už jsem tu hru viděla. Zeptal se, co říkám konci. Za námi se vytvořila fronta. Slíbila jsem, že mu odpovím při odchodu. Pak jsem si všimla, že mi další návštěvník podává kabát, a vzala ho.
