Článek
Václavské náměstí, 9. dubna 1987, odpoledne. Kordon lidí se táhne od letiště až do centra a v ulicích stojí podle dobových odhadů až kolem sta tisíc Pražanů. Vedle organizovaných vítacích špalírů je v ulicích i množství lidí, kteří nepřišli kvůli mávátkům a povinné účasti, jaké komunistická strana vozila na oficiální akce celá desetiletí.
Lidé se snaží protlačit blíž, dotknout se auta, zaslechnout jediné slovo. Tehdejší pražský stranický tajemník Miroslav Štěpán o tom po letech napsal větu, která shrnuje celé drama té chvíle: většina funkcionářů si myslela, že Gorbačov přijel pochválit vedení KSČ, jenže stejná většina věděla, že ti lidé v ulicích nepřišli podpořit stranu, ale jeho. Schizofrenie doby v celé své kráse.
Muž, který nezapadal do řady
Aby bylo jasné, proč z jednoho hosta mohla mít celá vládnoucí garnitura noční můry, je třeba vidět, koho vlastně čekali. Michail Gorbačov se narodil v roce 1931, zažil jako dítě hladomor po Stalinově kolektivizaci a otce, kterého válka poznamenala zraněním.
Do strany vstoupil v jednadvaceti a v roce 1971 seděl už v Ústředním výboru KSSS. Byl to tvrdý, schopný aparátčík, který prošel stejným sítem prověrek jako všichni ostatní. Nic v jeho životopise nenapovídalo revolucionáře.
Jenže na rozdíl od svých předchůdců, unavených starců Brežněva, Andropova a Černěnka, kteří umírali jeden po druhém v rychlém sledu, byl Gorbačov padesátník s živýma očima, plynulou řečí a manželkou Raisou, se kterou si na zahraničních cestách po Británii a Francii prohlížel plné obchody a přemýšlel, proč doma nic takového není.
s manželkou
Když se v roce 1985 stal generálním tajemníkem, spustil dva programy, které měly systém zachránit zevnitř: perestrojku, přestavbu ochromené ekonomiky, a glasnosť, otevřenost, která znamenala víc svobody slova a propouštění politických vězňů.
Nejkonzervativnější gubernie impéria
Volba Prahy jako cíle jedné z nejcitlivějších cest po socialistickém bloku nebyla náhoda. Českoslovenští komunisté patřili v rámci celého bloku k nejortodoxnějším, systém, kterému vládli, vznikl přímo z porážky reformního pokusu roku 1968 a legitimizoval se právě tím, že takové reformy potlačil tanky.
Vedení Gustáva Husáka a záhy i Miloše Jakeše tak stálo před absurdní situací: muselo veřejně souhlasit s reformami, jejichž předobraz, pražské jaro, vlastními silami rozdrtilo. Jeden komentátor to tehdy trefně pojmenoval jako návštěvu cara reformátora v gubernii, které vládnou antireformátoři dosazení jeho předchůdcem.
Aparát se snažil hrozbu zaklínat protokolem. Rudé právo přivítalo Gorbačova stejným rudým titulkem v latince i azbuce, jaký by dostal Brežněv: „Ať žije přátelství národů ČSSR a SSSR.“
Husák hostil sovětského vůdce na Hradě řezy ze svíčkové plněné husími játry s hranolky, jak dokládá dochované hradní menu. Za stolem ale panovalo napětí, které se do jídelníčku nevešlo. Gorbačov na schůzkách opakovaně vysvětloval, že model přestavby je aplikovatelný i v místních podmínkách, a konzervativní křídlo KSČ ho poslouchalo s tichým zděšením.
Vizuální kontrast dodělal zbytek: o generaci starší Husák vedle dynamického hosta z Kremlu působil, jako by patřil do jiné éry. Televizní diváci to viděli stejně jasně jako funkcionáři v sále.
Při návštěvě ČKD Kompresory se Gorbačov zastavil mezi dělníky, kteří mu bez příkras líčili nedostatek techniky a byrokracii. Poslouchal, ptal se, nevracel se k naučeným frázím o světlých zítřcích. Přesně tenhle styl, otevřený a bez scénáře, byl pro státní aparát nejnebezpečnější věcí ze všech. Ukazoval lidem, že se dá mluvit i jinak, než jak je celá léta učila normalizační propaganda.
Slovo, které nepadlo
Největší napětí té návštěvy se ale netýkalo přítomnosti. Týkalo se roku 1968. Reformní komunisté i velká část veřejnosti čekali, že Gorbačov okupaci alespoň náznakem odsoudí nebo rehabilituje myšlenky pražského jara, se kterým jeho vlastní přestavba nápadně rezonovala.
Během procházky po Příkopech na to novináři přímo natlačili. Gorbačov odpověděl vyhýbavě, že Československo navštívil už v roce 1969, tedy krátce po invazi, a nechal větu viset ve vzduchu bez jasného stanoviska.
Reformní komunista Zdeněk Mlynář, který znal Gorbačova osobně ještě ze studií na moskevské univerzitě, mu to léta po pádu režimu vyčetl do očí: místo omluvy mluvil o tom, že rok 1968 byl zmatek, ale že těžká doba je už za námi.
Gorbačov na to odpovídal, že tehdy odsouzení invaze prostě nebylo politicky možné a že se nechtěl míchat do vnitřních záležitostí československých komunistů.
Přesně tahle opatrnost byla z Gorbačovova pohledu logická. Přímá kritika invaze by doma otevřela útok vlastních konzervativců a ohrozila by celý proces reforem v celém bloku. Jenže pro pražské publikum to znamenalo zklamání, na které vzpomínali ještě o desetiletí později. Sovětský lídr přijel, otřásl jistotami vládnoucí garnitury, a přesto ji formálně zanechal na místě.
Zdánlivé vítězství KSČ ale bylo jen odkladem. Netrvalo dlouho a ledy se pohnuly samy, aniž by na to Gorbačov musel cokoli přímo prohlásit. V roce 1988 Moskva začala dávat najevo, že éra vojenského zasahování do vnitřních věcí spojenců končí. Naplno se to potvrdilo o rok později, když se mluvilo o konci Brežněvovy doktríny.
Symbolické pukliny se objevovaly jedna za druhou: na prvomájovém průvodu v Olomouci téhož roku rozvinuli chartisté Tomáš Hradílek a Rudolf Bereza pár metrů od tribuny transparent s výzvou k občanské kuráži. Zatkli je, ale během dvaceti minut, ne okamžitě jako dřív, a brzy je zase propustili. Doba tála pomalu, ale nezadržitelně.
Necelé dva a půl roku po Gorbačovově odletu z Prahy se v listopadu 1989 zhroutil celý normalizační systém, který se ho tolik obával. Komunisté se báli Gorbačova jako čert kříže právem.
Zdroje:
