Článek
Těžká, dusivá vůně matčina laku na vlasy se mísila s pachem vepřové pečeně a laciné pánské kolínské. Seděli jsme v obýváku našeho starého panelákového bytu na okraji Prahy, na stole stál sváteční cibulák po babičce a vzduch v místnosti byl tak hustý, až se mi špatně polykalo. Milan, matčin „starý dobrý známý“, si právě přidával třetí plátek masa a jeho čelist vydávala při žvýkání mlaskavé, mokré zvuky. Oči mu ale neustále těkaly k mému výstřihu, jako by si mě už v duchu prohlížel s nevkusným, majetnickým hladem.
Matka seděla hned vedle něj. Její prsty, ověšené zašlými zlatými prsteny z dob jejího nepodařeného manželství, nervózně poklepávaly o naškrobený ubrus. Její pohled střídal Milana a mě v zoufalé snaze udržet tuhle absurdní konverzaci naživu. „Však naše Klára vaří skvěle, Milánku, ta se o chlapa postarat umí,“ vyhrkla najednou do ticha a hlas jí přeskočil do nepřirozeně vysoké fistulky.
Pod stolem jsem si zarývala nehty do stehen tak silně, až to přes džíny pálilo. Bylo mi osmadvacet, dělala jsem účetní v menší firmě, platila si podnájem a žila svůj obyčejný život. Ale tady, v tomhle zatuchlém pokoji, jsem byla degradována na věc, kterou matka prostě položila na prodejní pult. Na kus, který se rozhodla nabídnout muži, jenž byl o čtyřiadvacet let starší než já a potil se i při sezení.
Nezačalo to tímhle konkrétním obědem. Plížilo se to k nám postupně, jako plíseň pod linoleem. Nejdřív to byly nevinné poznámky do telefonu, když jsem si posteskla nad nedoplatkem za elektřinu. Máma mi tehdy s povzdechem poradila, že bych si konečně měla najít někoho „stabilního“, a hned zmínila Milana s jeho autodílnou a třemi byty na pronájem. Tehdy jsem nad tím jen protočila oči a přešla to jako hloupý generační vtip, kterým se mi snaží naznačit, že mi tikají biologické hodiny.
Jenže pak přišly ty náhodné návštěvy. Vracela jsem se utahaná z práce domů do svého pronajatého bytu 1+1 a našla ji tam sedět v kuchyni. Měla klíče pro případ nouze. A s ní tam seděl on. Rozvalený na mé jediné pohodlné židli, nohy široce od sebe, a prohlížel si moje hrníčky na poličce, jako by mu to tam už z poloviny patřilo.
Když jsem vešla, okamžitě jsem z něj ucítila pach vlhkého tabáku, který se okamžitě zažral do mých čistých záclon. „Milan ti přišel spravit ten kapající kohoutek, klidně mu zatím udělej kafe,“ zavelela tehdy máma tónem, který nepřipouštěl jakýkoliv odpor. Já jsem tam stála v zimním kabátě, s taškou přes rameno a sledovala, jak se mu na čele perlí drobný pot, když se na mě široce usmál.
Byl to úsměv člověka, který přesně ví, jaká je dohoda.
Moje matka mi tehdy v předsíni, když si odskočil do koupelny, stiskla předloktí. Zaryla mi prsty do kůže, až mi to vehnalo slzy do očí, a zasyčela mi do ucha, ať nejsem hysterická husa. Že prý taková šance na zajištěný život se neodmítá a láska je beztak jenom pohádka pro chudé. V ten moment se ve mně usadil pocit hnijícího jídla, které nejde strávit.
Vraťme se ale k tomu nedělnímu stolu, kde se to všechno definitivně zlomilo. Milan dojedl, s hlasitým odfrknutím si utřel mastná ústa papírovým ubrouskem a opřel se do opěradla. Dřevo staré židle pod jeho vahou výstražně zavrzalo. Pod stolem se jeho masité, těžké koleno neomylně přisunulo k mé noze a natvrdo se na ni přitisklo.
Chtěla jsem reflexivně ucuknout, ale za mými zády byla studená stěna panelu. Cítila jsem drsnou látku jeho oblekových kalhot a to teplo, které z něj sálalo, mi připadalo jedovaté. Podívala jsem se na mámu s otevřenou hrůzou. Prosila jsem ji očima, ať zasáhne, ať něco řekne, ať mě z téhle pasti zachrání.
Ona to ale viděla. Dívala se přímo na to, jak mě pod stolem tiskne do rohu, a v jejím výrazu nebyl ani stín zhnusení nebo mateřského ochranářství. Jen souhlasné, téměř spokojené přikývnutí. Vzala prázdný talíř a s nacvičeným, trylkujícím smíchem prohlásila, že nás tu nechá chvilku samotné, ať se mladí lépe poznají.
Zavřely se za ní dveře do kuchyně a vzduch v místnosti zhoustl do neprůhledné deky. Slyšela jsem jen to jeho chrčivé, astmatické dýchání a tlumené syčení vody v rychlovarné konvici za zdí. Hladká, studená hrana stolu se mi zařezávala přímo do břicha, jak jsem se snažila odtáhnout co nejdál od jeho těla.
Milan natáhl svou širokou, ochlupenou ruku přes bílý ubrus a položil ji na mou. Jeho dlaň byla zespodu vlhká a horká, kůže hrubá od práce. „Tak co, Klárko,“ pronesl tlumeně a z jeho dechu jsem cítila natrávené vepřové maso s cibulí. „Tvoje maminka říkala, že bys moc potřebovala pomoct s tou hypotékou na bydlení. Já jsem velkorysý chlap, když vím, že se mi to vyplatí.“
Nezvedla jsem hlas. Neudělala jsem žádnou dramatickou, hysterickou scénu, protože jsem měla pocit, že mi z plic zmizel všechen kyslík. Opatrně, ale s obrovskou fyzickou silou jsem svou ruku zpod té jeho vyprostila. Zvuk tření upocené kůže o kůži mi v tom tichu přišel ohlušující a odporný.
Vstala jsem. Odsunula jsem židli tak prudce, až se zhoupla na zadních nohách a s tupým praskotem dopadla zpátky na koberec. Vzala jsem si ze stolu klíče od auta, které tam ležely hned vedle babiččiny sváteční slánky. Jejich kovový chlad v dlani mě aspoň na vteřinu vrátil do reality.
Když jsem procházela úzkou kuchyní směrem k domovním dveřím, máma se opírala o linku. Zářivě se na mě usmála. Čekala díky, rozzářený pohled, nebo možná rovnou oznámení, že mě ten chlap bere na dovolenou. Zastavila jsem se u ní a podívala se jí zblízka do obličeje. Ty její vrásky kolem očí byly plné falešné naděje a zoufalého kalkulu, zatímco ve mně už nezbylo vůbec nic. Jen prázdnota a pach té laciné kolínské, která se mi usadila hluboko v nose.
Zavřela jsem za sebou dveře bytu potichu, bez prásknutí. Scházela jsem po špinavých schodech paneláku a cítila, jak se mi třesou kolena, zatímco vnitřnosti se mi stahovaly do studeného uzlu. Nebyla to bolest z toho, co udělal on. Od cizího, starého úchyla člověk agresi tak nějak podvědomě čeká. Ta křeč byla z ní. Z ženy, která mě nosila devět měsíců pod srdcem, aby mě pak u nedělního oběda směnila za vidinu plné peněženky.
Už jsou to dva roky, co jsem si změnila telefonní číslo a adresu, ale dodnes si pamatuji ten tichý, chápavý úsměv, se kterým mě tehdy sama předhodila dravci.
