Kamarádce jsem měla jen zalévat květiny. Za pár dní jsem předávala její byt hostům z AirBnB

S Veronikou bydlíme dvě ulice od sebe. Známe se skoro deset let a za tu dobu jsme si pomohly mockrát. Když jsem si zlomila kotník, nosila mi nákupy. Já jí zase hlídala kočku, než si ji po rozchodu odvezl její bývalý přítel.

Když mohla jedna pomoct, pomohla. Ani mě nenapadlo váhat, když Veronika řekla, že odjíždí na tři týdny do Řecka a potřebuje někoho ke květinám.

Bydlí sama v menším bytě v Praze. Má truhlíky na balkoně a několik velkých květin v obýváku. Už jsem jí je zalévala při kratších cestách. Věděla jsem, která potřebuje hodně vody a která má radši, když na ni člověk skoro zapomene.

Tentokrát mi nechala na kuchyňském stole lístek. Balkon častěji, pokud budou vedra. V obýváku stačí dvakrát týdně. Při odchodu zkontrolovat okna a zamknout.

Klíče jsem si připnula na svůj kroužek. Byla to malá věc, kterou zvládnu cestou z práce.

Veronika odjela v sobotu. V neděli jsem u ní zalila a poslala jí fotografii, že všechno vypadá dobře. Odpověděla fotkou moře.

V úterý odpoledne mi zavolala. Prý jí vypadla sestřenice, která měla někomu předat byt, a jestli bych za ni jednou nezaskočila.

Nejdřív jsem si myslela, že jde o někoho známého. Veronika mi vysvětlila, že byt nabídla na několik krátkých pobytů. Když je pryč, může si tím zaplatit část dovolené. Sestřenice měla na starosti klíče, úklid už byl domluvený přes paní, která má vlastní sadu.

Zeptala jsem se, proč mi to neřekla před odjezdem.

„Vždyť by tě to vůbec nemuselo zajímat. Měla ses jen stavit u kytek.“

Teď už mě to zajímat muselo.

První hosté měli přijet ve čtvrtek kolem sedmé. Veronika mi poslala jejich jméno, napsala, kde jsou čisté ručníky, a ujistila mě, že stačí otevřít a dát jim klíče. Nic dalšího po mně nechce.

Ve čtvrtek jsem neměla žádný plán. Řekla jsem, že to jednou udělám.

Po práci jsem se stavila doma a před sedmou došla k Veronice. Zalila jsem truhlíky, otevřela okno a čekala.

V sedm nikdo nepřijel. Ve čtvrt na osm jsem napsala hostům na číslo, které mi poslala. Odpověděli, že mají zpoždění a budou tam asi za hodinu.

Vrátila jsem se domů. Ohřála jsem si večeři a nechala telefon vedle talíře. Když se neozvali ani po osmé, začala jsem zjišťovat, jestli se nemineme, když si skočím nakoupit. Nakonec jsem nikam nešla.

Dorazili po půl desáté. Mladý pár z Brna, oba unavení a omlouvali se. Zdrželi se cestou a potom hledali parkování. Nebylo na nich nic protivného. Jen nevěděli, že já jejich příjezd skládám do vlastního večera.

Ukázala jsem jim byt, heslo k internetu a místo, kde se třídí odpad. Na heslo jsem se musela zeptat Veroniky, protože jsem ho nikdy nepotřebovala.

Domů jsem přišla po desáté. Veronika mi poděkovala a napsala, že mi přiveze něco dobrého.

Odpověděla jsem, že hlavně příště potřebuju vědět čas, na který se dá spolehnout.

To „příště“ jsem si uvědomila až později. Žádné další předání jsem slíbit nechtěla.

V pátek mi přišla fotografie rozpisu. U dvou dalších příjezdů bylo moje jméno. Jeden v pondělí a druhý následující sobotu.

Zavolala jsem Veronice a zeptala se, co to má znamenat.

Řekla, že sestřenice nemůže ani příště. Myslela si, že když mám klíče a stejně do bytu chodím, bude nejjednodušší poprosit mě. Úklid je vyřešený a rezervace už jsou potvrzené.

„Ale ty ses mě nezeptala,“ řekla jsem.

„Vždyť ti teď píšu.“

Podívala jsem se znovu na rozpis. Bylo tam moje jméno a přesný čas. Nepřipadala jsem si jako někdo, koho právě prosí.

Na pondělí jsem nakonec kývla. Hosté měli přijet v půl šesté a já mohla jít rovnou z práce. Na sobotu jsem měla se sestrou domluvený výlet. Řekla jsem, že ten příjezd dělat nebudu.

Veronika odpověděla, že sobotu ještě nějak vyřeší.

V neděli dopoledne mi zavolalo neznámé číslo. Žena se představila a zeptala se, jestli by v pondělí mohli přijet už kolem druhé. Mají malé dítě a potřebovali by ho uložit.

Řekla jsem, že budu v práci a dřív než v půl šesté se do bytu nedostanu.

Paní byla překvapená. Veronika jim prý napsala, že se mají domluvit se mnou. Jsem místní kontakt a budu jim k dispozici.

Odběhnout z práce nepřipadalo v úvahu. Přesto jsem paní začala vysvětlovat, kde můžou nechat zavazadla a že je poblíž kavárna s dětským koutkem.

Napsala jsem Veronice, ať moje číslo dalším lidem nedává.

Odpověděla, že se nemám bát. Hosté mi budou volat jen kvůli praktickým věcem.

Rodina nakonec dorazila ve sjednaný čas. Odemkla jsem jim a ukázala, kam mají při odjezdu dát klíče. Při odjezdu je měli vhodit otvorem na dopisy dovnitř bytu. Uklízečka měla vlastní sadu.

Paní se zeptala na dětskou postýlku.

Nevěděla jsem, že nějaká má být připravená. Zavolala jsem Veronice. Řekla, že je složená ve skříni v předsíni, sestřenice ji tam nechala, a já ji mám jen rozložit.

Našla jsem ji za vysavačem. Nějakou dobu jsme s tatínkem zkoušeli, jak se zajišťují boky. Potom chybělo malé prostěradlo a já znovu telefonovala, ve které zásuvce ho hledat.

Paní mi mezitím ukazovala zprávy od Veroniky. Postýlku jim slíbila už při rezervaci. O mně tam bylo napsané, že jim všechno ukážu.

Když jsem konečně odcházela, poděkovala mi a zeptala se, jestli mohou zavolat, kdyby něco nefungovalo.

„Radši přímo majitelce,“ řekla jsem.

Zatvářila se rozpačitě. Pro ni jsem byla člověk, který jim měl předat zaplacené ubytování. Neměla důvod rozumět tomu, proč mi další telefonát vadí.

Veronice jsem zavolala ještě cestou domů. Řekla jsem, že tímhle končím. Zaliju květiny, jak jsme se domluvily, ale další hosty nepřevezmu. A potřebuju, aby těm současným napsala, že mají případné potíže řešit s ní.

Veronika se zeptala, co se vlastně stalo. Vždyť jsem měla jen pomoct s klíči a postýlka byla otázka pár minut.

Vyprávěla jsem jí o čtvrtečním čekání, nedělním telefonátu a prostěradle. Čím déle jsem mluvila, tím menší mi jednotlivé věci připadaly. Znělo to, jako bych jí vyčítala, že jsem otevřela skříň a poradila lidem kavárnu.

Jenže v posledních dnech jsem pořád kontrolovala telefon. Ne kvůli sobě. Kvůli lidem, kterým Veronika prodala pobyt a dala moje číslo.

„Kdybys mi řekla předem, co všechno chceš, domluvily bychom se,“ řekla jsem. „Ale já se to dozvídám od hostů.“

Veronika odpověděla, že nemůže u moře organizovat každou drobnost.

„Tak to musí dělat někdo, s kým se domluvíš.“

„Já myslela, že jsem se domluvila s tebou.“

Chvíli jsme obě mlčely. V telefonu jsem slyšela cinkání nádobí.

Večer mi napsala, že mi samozřejmě něco dá. Nenapadlo ji, že se kvůli tomu budeme takhle dohadovat. Jestli chci, pošle mi tisíc korun.

Dívala jsem se na zprávu a chvíli uvažovala, jestli bych ji neměla prostě přijmout. Něco bych dostala, ona by měla klid a možná bych nemusela řešit, co se mezi námi pokazilo.

Pak jsem si otevřela sobotní plán se sestrou. Na výlet jsme se domlouvaly měsíc. Nechtěla jsem z něj udělat odpoledne, během kterého budu v autobuse zjišťovat, kdy se cizí lidé dostanou do Prahy.

Napsala jsem, že tisíc korun nechci a sobota neplatí. Nikdy jsem ji neslíbila. Ať si předávání domluví s někým, kdo na ně bude mít čas.

Odpověděla, že přesně takhle to dělala sestřenice. Jenže ta teď nemůže a najít někoho jiného na poslední chvíli něco stojí.

Ještě před týdnem jsme řešily, jestli mám do truhlíků nalít celou konev. Teď jsem nevěděla, co odepsat, abych neslíbila další práci.

Ve čtvrtek mi Veronika potvrdila, že další příjezd převezme jiná sestřenice. Už s ní domluvila i zbytek pobytů. Současným hostům napsala, aby se obraceli na ni, a další moje číslo nedostali.

Ulevilo se mi. Současně jsem si připadala trochu hloupě. Našla řešení během dvou dnů, zatímco já se předtím bála říct ne.

V sobotu ráno jsem zalila květiny a odjela se sestrou. Cestou jsme se zastavily na kávu a já telefon nechala v kabelce. Až později mě napadlo, že dnes přijíždějí další hosté.

Nikdo mi nevolal.

Veronice jsem večer poslala fotografii balkonových truhlíků. Napsala, že vypadají dobře. Žádné srdíčko ani poděkování. Možná odpovídala ve spěchu. Stejně mě to zamrzelo.

Po návratu jsme se sešly u ní. Přivezla mi olivový olej a položila ho na stůl. Já vedle něj položila klíče.

Chvíli jsme mluvily o cestě. Potom Veronika řekla, že by jí nenapadlo, že nám pár předání takhle zkomplikuje vztah. Připomněla mi nákupy, které mi nosila, když jsem nemohla chodit.

Pamatovala jsem si je dobře. Taky jsem si pamatovala, že se mě každý den zeptala, co potřebuju, a řekla, kdy může přijít.

„Tohle bych pro tebe udělala taky,“ řekla jsem. „Ale nechtěla bych, abys někomu slibovala, co zařídím, než se spolu domluvíme.“

Veronika si vzala klíče. Řekla, že moje číslo hostům dávat neměla. U předávání pořád opakovala, že jí to nepřipadalo jako tak velká práce.

Už jsem se nevracela k tomu, v kolik přijeli první hosté. Zeptala jsem se, jak se má její maminka, a chvíli jsme se bavily o ní.

Dnes se normálně vídáme. Když odjela na prodloužený víkend, květiny jsem jí zalila znovu. Předem mi sama řekla, že byt zůstane prázdný.

Na stole ležel stejný lístek jako minule. Balkon, obývák, okna. Tentokrát jsem ho cestou ke konvi přečetla až do konce.