Článek
Jsem z generace, která je zvyklá lidem pomáhat, aniž by za to hned posílala fakturu. V naší firmě pracuju na logistice už čtrnáct let. Vím přesně, jak u nás funguje doprava – když nestihnete autobus číslo 143, který odjíždí od firemní brány ve čtyři hodiny a dvě minuty, čekáte v tom strašném průvanu u výpadovky dalších čtyřicet minut.
Když k nám v srpnu nastoupila pětadvacetiletá Nela, hned jsem si ji tak nějak vzala pod křídla. Byla tichá, spolehlivá a zjevně ještě nevypsaná životem. V listopadu začaly ty typické středočeské plískanice. Viděla jsem ji z okna kanceláře, jak stojí na zastávce v tenkém plátěném kabátku a klepe se zimou. Mám velkého, bezpečného Kodiaqa a trasu k metru mám v podstatě úplně stejnou jako ten její autobus.
„Neli, nasedej, přece tu neporosteš,“ stáhla jsem tehdy okénko. Byla vděčná. A tak se z toho stal zvyk.
Dělala jsem to opravdu ráda. Jsem zvyklá mít v autě teplo, topení mi vždycky běží na stabilních čtyřiadvacet stupňů, a Nela aspoň rozmrzla. Rádio jsem nechávala ztlumené, abychom si mohly povídat. Tedy, povídala jsem většinou já. Snažila jsem se jí předat nějaké zkušenosti. Vyprávěla jsem jí, jak to chodí v oddělení nákupu, na koho si má dát pozor, a občas jsme zabrousily i do osobních věcí. Respektive já jsem jí vyprávěla, jaké mi dělá problémy můj bývalý manžel s placením vysoké školy pro dceru. Nela vždycky slušně přikyvovala a občas řekla „to je hrozné“.
Občas jsme se někde zdržely, to je pravda. „Hele, Neli, nevadí, když to vezmeme ještě přes zahradnictví na Zličíně? Potřebuju vyzvednout substrát, bude to minutka,“ ptala jsem se jí běžně.
„Ne, vůbec, já mám čas,“ odpovídala vždycky ochotně. Někdy ta „minutka“ trvala čtvrt hodiny, protože paní u pokladny neměla drobnou hotovost, ale Nela celou dobu trpělivě seděla v přetopeném autě a čekala. Říkala jsem si tehdy, jaká je to zlatá holka. Já jí ušetřím peníze za měsíčník a ona mi za to dělá příjemnou společnost.
Změna přišla na začátku března. Zrovna jsem si v kanceláři dělala kávu, když Nela zastavila ve dveřích. V rukou nervózně žmoulala svou zaměstnaneckou kartičku a dívala se někam na moji tiskárnu.
„Milado? Já jen… že už se mnou od pondělka nemusíte do auta počítat.“
Zarazila jsem se s konvicí v ruce. „Copak? Našla sis bydlení někde blíž?“
„Ne, to ne. Ale přihlásila jsem se na kurz. Španělština. Úterý a čtvrtky hned po práci. A navíc mi doktor řekl, že mám málo pohybu. Takže ty zbylé dny budu chodit na metro pěšky. Přes ten lesopark.“
Dívala jsem se na ni. Pěšky. V březnu. Přes zablácený a neosvětlený lesopark plný louží.
„Španělština? No to je výborný nápad,“ řekla jsem a hned jsem v duchu začala plánovat trasu. „Kde to máš? Klidně tě tam vždycky hodím, aspoň se nebudu muset prodírat tou kolonou na magistrále a ušetříš za tramvaj.“
„Ne!“ vyhrkla Nela trochu moc nahlas. Pak se zhluboka nadechla a ztišila hlas. „Fakt ne, Milado. Ono to je úplně na druhou stranu, navíc tam není kde zaparkovat. Já musím jet rovnou tou stopětačtyřicítkou, jinak to nestihnu.“
Cítila jsem mírné bodnutí zklamání. Člověk někomu nabízí komfort, jaký by od vlastních rodičů možná neměl, a ten druhý se radši bude trmácet hromadnou dopravou a brodit se blátem. Ale neřekla jsem ani popel. Já umím respektovat cizí rozhodnutí. Usmála jsem se a řekla jí, že kdyby pršelo, ví, kde mě najde.
Následující tři týdny jsem jezdila sama. Bylo to trochu smutné, ale pustila jsem si audioknihu a nemusela jsem se aspoň ohlížet na to, jestli moje spolujezdkyně nemá hlad nebo žízeň. Nela každé odpoledne přesně ve čtyři sbalila tašku, usmála se na mě přes chodbu a zmizela směrem k zastávce.
Pravdu jsem zjistila minulé úterý. Kolem třetí mě rozbolel zub, taková ta tupá tepavá bolest. Zavolala jsem svému zubaři, který má ordinaci shodou okolností na malém náměstí jen dvě ulice od naší firmy. Vzal mě hned. Do práce už nemělo smysl se vracet, tak jsem auto nechala stát na firemním parkovišti s tím, že domů pojedu výjimečně autobusem.
Když jsem v půl páté vyšla s umrtvenou pusou z polikliniky, zjistila jsem, že venku leje jako z konve. Autobus mi jel za dvacet minut. Na rohu náměstí je taková ta moderní, předražená kavárna plná květináčů, kde stojí čaj jako obědové menu. Řekla jsem si, že tam tu nejhorší přeháňku přečkám.
Otevřela jsem prosklené dveře a oklepala deštník. Zazvonil zvonek. Kavárna byla skoro prázdná.
A v rohu, úplně vzadu za obřím fíkovníkem, seděla Nela.
Zarazila jsem se. Bylo za dvacet minut pět. Tohle je úterý. Den její španělštiny, na kterou musela utíkat hned ve čtyři.
Neseděla nad učebnicí. Seděla tam bez kabátu, nohy ležérně přehozené přes sebe, v uších měla sluchátka a v ruce držela nějaký tlustý román. Na stole před ní stála velká konvice s bylinkovým čajem a napůl snědený kousek drahého dortu. Nevypadala jako někdo, kdo nestíhá kurz. Vypadala jako někdo, kdo už tam sedí dobrou třičtvrtěhodinu a má v plánu tam sedět dál.
Zamířila jsem k ní. Než jsem k jejímu stolu vůbec došla, objevila se u ní servírka v černé zástěře s účtenkou.
„Tak ještě horkou vodu do toho heřmánku, Neli? Jako vždycky?“ usmála se servírka velmi familiárně a položila na stůl malý kartonový obdélník. „A tady máte tu věrnostní kartičku. Dala jsem vám tam rovnou i to razítko za včerejšek, jak jsem zapomněla. Zítra máte ten mrkváč k čaji už zdarma.“
Zastavila jsem se půl metru od stolu. Jako vždycky. Za včerejšek. Zítra.
Nela chodila „pěšky přes lesopark“ v pondělí a ve středu. Zjevně ho trávila tady.
Nela zvedla zrak od knihy. Oči se jí rozšířily hrůzou. Sluchátko, které si zrovna vyndávala z ucha, jí vyklouzlo a spadlo rovnou do podšálku. Cinknutí lžičky znělo v tiché kavárně jako poplašný zvon.
„Ahoj Neli,“ řekla jsem. Můj hlas zněl trochu huhňavě kvůli té injekci, ale jinak naprosto klidně. „Já se jen schovávám před deštěm. A ty? Nemáš být náhodou na španělštině?“
Nela zhluboka polkla. Dívala se všude možně, na svůj čaj, na můj mokrý deštník, na servírku, která raději rychle zmizela za barem. Ta trapnost se dala krájet. Normální člověk by možná udělal vtip a šel si sednout jinam, ale já jsem chtěla slyšet, jak to vysvětlí.
„Mně ten kurz… přesunuli,“ zkusila to, ale hlas se jí chvěl. Sama věděla, že po tom milém výstupu se servírkou nemá smysl cokoliv zatloukat.
„Takže tu sedíš každý den od čtyř do pěti, abys pak jela domů tím normálním autobusem, že ano?“ konstatovala jsem suše.
Spojila si ruce v klíně a stiskla rty. Její ramena najednou působila hrozně úzce. „Milado, nezlobte se. Já fakt neumím říkat ne. A nechtěla jsem se vás dotknout.“
„Neumíš říkat ne na to, že tě zadarmo vezu domů v teple?“
„Já v tom autě nemůžu dýchat,“ vyhrkla najednou a konečně se mi podívala přímo do očí. Bylo v nich až dětské zoufalství. „Těch dvacet čtyři stupňů, to nedýchatelno… a já nedokážu… prostě potřebuju po práci aspoň chvíli ticho. Jen koukat z okna. Já když sednu k vám, vím, že musím čtyřicet minut poslouchat o vašem osobním životě a pak čekat s vámi před lékárnou nebo vyzvedávat substráty. Já jsem z té cesty s vámi byla víc unavená než z celé té osmihodinové směny.“
Dívala jsem se na ni, jako by na mě promluvila svahilsky.
„Aha,“ řekla jsem po dlouhé pauze a trochu si popotáhla popruh kabelky. „Takže já dělám taxikáře, platím benzín, ty se vozíš, jak paní, a ještě jsi z toho unavená. Místo abys jako dospělý člověk normálně řekla, že chceš jezdit autobusem, tak tady radši utrácíš tisíce měsíčně za předražené čaje a schováváš se přede mnou v křoví jako malá holka.“
„Já vám na ten benzín chtěla přispět hned první den, vy jste to nikdy nevzala…“
„To je v pořádku, Nelo,“ přerušila jsem ji ledovým, ale velmi slušným tónem. „Každý jsme nějaký. Někdo má rád lidi a umí ocenit pomoc, někdo je radši sám. Mně je to jedno. Jen jsi mi nemusela lhát do očí s tou španělštinou.“
