Článek
V obchodě jsem prodavačce řekla, že potřebuju dvě peřiny. Pak jsem z úplně nepochopitelného důvodu dodala, že jsme s přítelem pořád spolu.
Paní se zeptala, jestli chci letní, nebo celoroční.
Celoroční. Náš vztah taky.
Ještě před pár lety jsem na společné peřině trvala já. Připadala mi jako přirozená součást soužití. Jeden byt, jedna postel, jedna peřina. Dva lidé, kteří se milují, se přece nebudou na noc rozdělovat jako svačiny na školní výlet.
Petr tehdy namítl, že je zvyklý na svou. Vysvětlila jsem mu, že velká bude pohodlnější. Nikdy předtím jsem pod velkou peřinou s nikým pravidelně nespala, ale zato jsem o tom měla velmi pevné přesvědčení.
První noc jsme usnuli přitulení.
Ve tři ráno jsem se probudila s holými zády a Petr vedle mě připomínal obrovskou zavinutou housenku. Když jsem zatáhla za roh, ozvalo se zevnitř nespokojené zamručení.
Romantika v půl čtvrté ráno
Časem jsem si vypracovala systém. Počkala jsem, až se přetočí, rychle si přitáhla část peřiny a přilehla ji bokem. Občas jsem držela okraj i ve spánku. Ráno mě bolela ruka, ale mohla jsem si gratulovat: zachránila jsem dvacet centimetrů našeho společného štěstí.
Petr o nočních bojích věděl. Několikrát navrhl druhou peřinu. Já pokaždé odpověděla, že to zatím není tak hrozné.
Pak jsem se začala přikrývat dekou z gauče. Nenápadně, až když usnul. Nechtěla jsem dvě peřiny, takže jsem místo toho spala pod peřinou a dekou. Rozdíl byl zřejmě v tom, že deka neměla vlastní povlečení, a proto ještě nepředstavovala citový problém.
Rozhodla jsem se jedno úterý. Po další noci jsem seděla v kuchyni, míchala kávu a cítila, jak se mi zavírají oči. Petr se zeptal, jestli jsem zase špatně spala.
„Koupím nám dvě peřiny.“
„Výborně,“ řekl.
Mohlo mi být jasné, že právě takhle odpoví. Přesto mě trochu zamrzelo, jak snadno se vzdal naší společné.
Dvě postele v jedné
Večer jsem nové peřiny povlékla. Stejný vzor, stejná barva. Dala jsem si záležet, aby bylo na první pohled patrné, že pořád patříme k sobě.
Petr si lehl, přitáhl si svou až k bradě a spokojeně vydechl. Já zůstala sedět na kraji. Mezi námi ležely dva nadýchané okraje. Vypadaly mnohem samostatněji, než jsem čekala.
„Není to divný?“ zeptala jsem se.
Petr nadzvedl hlavu. Myslel si, že mluvím o novém povlečení, které trochu šustilo. Vysvětlila jsem, že mi připadá zvláštní mít každý svoje. Připomněl mi, že jsem si to přála.
Přála. Jen jsem asi čekala, že bude chvíli přemýšlet, jestli nám něco nebude chybět. Že druhou peřinu přijme s menší radostí a větší úctou k pěti letům, během kterých jsem mu v noci tahala za přikrývku.
Lehla jsem si. Bylo mi teplo na obě ramena současně. Zážitek tak neobvyklý, že jsem se na něj musela soustředit.
Petr mi položil ruku na bok. Chvíli jsme si povídali o víkendu, potom mě políbil a otočil se. Za pár minut spal.
Já ještě kontrolovala mezeru mezi peřinami.
Ráno bez důkazů
Probudila jsem se až s budíkem. Poprvé po dlouhé době jsem v noci nemusela nikoho přetahovat, odkrývat ani prosit. Peřina zůstala přesně tam, kde jsem ji potřebovala.
Petr už byl v kuchyni. Zavolal, jestli chci kávu.
Přišla jsem za ním a začala vysvětlovat, že jsem se vlastně bála, abychom si na to oddělení moc nezvykli. Poslouchal mě a krájel chleba.
„Já jsem se bál říct ti potřetí, že chci vlastní,“ odpověděl.
Odložila jsem hrnek. Nenapadlo mě, že jsme se pod tou velkou nemuseli cítit romanticky ani jeden. Já mrzla. On se bál, že se urazím. A oba jsme to nechávali být kvůli něčemu, co jsem kdysi prohlásila za krásné.
Další večer jsem k němu přelezla pod jeho peřinu. Posunul se a chvíli jsme leželi spolu. Když mi začala dřevěnět ruka a bylo mi příliš teplo, vrátila jsem se na svou stranu.
„Tak dobrou,“ řekla jsem.
„Dobrou.“
Za chvíli jsem ucítila, jak mi studené chodidlo hledá místo na lýtku.
„Máš vlastní peřinu,“ připomněla jsem mu.
„Jen nohu,“ odpověděl.
Nohu jsem mu ještě chvíli nechala. Když jsem usínala, stáhla jsem si svou peřinu přes rameno. Nemusela jsem při tom nikoho vzbudit.
