Článek
Hladina v záchodové míse se zavlní a oranžová mastnota se okamžitě přilepí na čistý bílý porcelán. Zmáčknu splachovadlo a tupě zírám, jak vír vody pohlcuje babiččino poctivé vepřové na houbách. Kousky rozvařeného masa mizí v potrubí, ale ten hutný pach přepáleného sádla zůstává viset ve vzduchu.
V koupelně se mísí vůně masoxu s chemickým citronovým blokem do záchodu. Žaludek se mi nepříjemně stáhne a musím polknout naprázdno, abych ten nával potlačila. Není to poprvé, co takhle stojím nad mísou s cizím jídlem, a vím, že to není ani naposled.
Všechno to začíná už v neděli po obědě, když vystoupím z tramvaje na konečné. Sídliště na okraji města je o víkendu úplně mrtvé a z pootevřených oken paneláku se táhnou pachy různých obědů. U babičky v pátém patře tyhle cizí pachy přebíjí něco mnohem těžšího.
Už na rohožce cítím zatuchlinu, starý prach a ohřívaný olej. Babička mi otevírá dveře v té své oblíbené zástěře s vybledlými modrými květy. Usměje se na mě, ukáže prořídlé zuby a hned mě táhne za ruku dovnitř do bytu.
Její dlaň je suchá a drsná, ale pod nehty má zažranou tmavou špínu. Dřív by si něco takového nedovolila, pamatuju si ji jako ženu, co drhla podlahy na kolenou každý pátek. Teď se jí ruce třesou a klouby má oteklé artrózou tak, že sotva udrží hrneček.
Dřív tenhle byt voněl po vanilce a čerstvě vypraném prádle, které žehlila u televize. O prázdninách jsem tu trávila celé dny a jedla bábovku přímo z plechu. Dneska by ten plech byl pokrytý vrstvou mastného prachu a zapomenutými drobky.
Zavede mě do kuchyně, kde se vzduch doslova dá krájet. Okna jsou zavřená, na skle kondenzuje pára z hrnců a linoleum pod mýma botama potichu mlaská. Všude leží nějaké věci, staré letáky, prázdné kelímky od jogurtů a oschlé kůrky chleba.
Láska má barvu žluklého tuku. Snažím se nedívat na detaily, ale moje oči to dělají samy.
Sporák je pokrytý černou krustou připálenin, která se loupala už při mojí minulé návštěvě. Kolem plotýnek leží mastné cákance, do kterých se chytil jemný prach a zvířecí chlupy. Na lince stojí kastrol s něčím hnědým a na jeho okraji odpočívá dřevěná vařečka plná zaschlých zbytků.
„Uvařila jsem ti to tvoje oblíbené,“ řekne a šourá se k lince. Odklopí pokličku a kuchyní se rozlije ten pach, který teď splachuju doma do kanálu. Dívá se na mě s takovým očekáváním, že nedokážu říct vůbec nic.
„Já jsem měla velký oběd před chvílí,“ zalžu a sednu si na židli s omyvatelným potahem. Potah lepí, i když na něm není vidět žádná konkrétní skvrna. Ruce raději složím do klína, abych se nemusela opírat o stůl.
„Jsi hrozně hubená, holka,“ zamručí babička a ignoruje moji výmluvu. Vezme ze dřezu mělký talíř, na kterém jsou zespodu přilepené staré nudle. Než na něj stihne něco nandat, přejede jeho povrch tou šedou houbičkou.
Ta houbička je můj největší nepřítel. Leží tam u dřezu snad měsíce, oslizlá, rozpadající se na kusy a páchnoucí po stojaté vodě. Babička s ní utírá stůl, myje nádobí a občas s ní přejede i sporák.
„Tady máš,“ položí přede mě porci a do omáčky zaboří vidličku s ohnutým hrotem. Koukám do talíře a vidím, že na povrchu plave silná vrstva omastku. Na okraji talíře navíc ulpěl krátký šedý vlas, který se třese, jak do stolu omylem strčím kolenem.
Vezmu vidličku do ruky a dělám, že si jídlo prohlížím. Špičkou prstu nepozorovaně stáhnu ten vlas pod stůl a pak si kousek masa napíchnu. Dám si ho do pusy a snažím se ho nerozkousat, jen ho nějak polknout v celku.
Žaludek se mi okamžitě vzepře, maso má podivně nakyslou pachuť. Rychle ho zapiju vlažným čajem z hrnku, na kterém je zvenku zaschlá kapka něčeho hnědého. Babička mě spokojeně sleduje z druhé strany stolu a kyve hlavou.
„Dobré to je, viď,“ konstatuje a otře si ruce do té samé zástěry. „Dám ti s sebou krabičky, ať máš do práce.“ Než stihnu protestovat, už se otáčí k poličce s plastovým nádobím.
Je to sbírka kelímků od margarínů, vaniček od zmrzlin a starých krabiček z čínských bister. Babička jednu vybere, otevře ji a čuchne k ní. Zjevně se jí něco nezdá, protože vezme utěrku visící na dvířkách trouby a vnitřek s ní důkladně vytře.
Nemůžu jí říct pravdu. Je to to jediné, co jí zbylo.
Ta utěrka je úplně tuhá od špíny a mastnoty, její původní vzor už dávno zmizel. Vidím, jak se z ní práší, když s ní babička tře ten plastový kelímek. Pak do něj bez váhání nalije dvě naběračky omáčky a přiklopí to nepasujícím víčkem.
Dívám se na její shrbená záda a v krku mám knedlík. Chtěla bych jí říct, ať mi nic nedává, ať si to nechá, nebo ať to prostě vyhodí. Chtěla bych vzít Savo a tenhle byt drhnout tak dlouho, dokud by se z něj nevytratil ten pach stáří a rezignace.
Ale vím, že bych jí tím ublížila víc, než kdybych jí dala facku. Její celý život se vždycky točil jen kolem krmení rodiny a péče o druhé. Kdybych jí řekla, že je její jídlo odporné a kuchyň nebezpečná, sebrala bych jí poslední důvod ráno vstát z postele.
„Tady máš ještě knedlíky,“ říká a cpe mi do igelitky z Billy balíček zabalený v alobalu. Igelitka je lepkavá a páchne po starých bramborách. Vezmu si ji do ruky a poděkuju jí s falešným úsměvem, ze kterého mě bolí tváře.
Někdy si představuju, jaké by to bylo říct jí to na rovinu. Že se bojím salmonely, že mě z jejího bytu bolí hlava a že se štítím pít i z její skleničky. Ale pak se podívám na její třesoucí se ruce a ta slova mi zaskočí v krku.
Cesta tramvají domů je utrpení. Taška mi leží na klíně a já cítím, jak z ní pomalu sálá teplo a zápach omastku. Lidé kolem mě pošmrkávají a odvracejí tváře, zatímco já zírám z okna a dělám, že ke mně ten smrad nepatří.
Vystoupím o zastávku dřív, jen abych mohla jít chvíli na čerstvém vzduchu. Igelitka mě tíží v ruce, jako bych nesla nějaký zločin. Vlastně to zločin je, jen nevím, jestli ten její na hygieně, nebo ten můj na upřímnosti.
Když konečně zabouchnu dveře svého bytu, zamířím rovnou do koupelny. Otevřu záchod a vytahuju ty ulepené krabičky ven. Ani je neotevírám opatrně, prostě strhnu víčka a obsah vyklopím přímo do mísy.
Cákne to až na prkénko.
Vezmu kus toaletního papíru a pečlivě otřu žluté skvrny z plastového sedátka. Pak stojím nad vanou a ty prázdné kelímky od Ramy drhnu horkou vodou a Jarem. Musím je umýt dokonale, aby v nich nezbyl ani kousek pachu.
Babička totiž vyžaduje, abych jí ty krabičky v neděli zase vrátila. Bere to jako důkaz, že jsem všechno snědla a že mi chutnalo. Až jí je budu příště podávat, zeptá se mě, jestli bylo to maso dost měkké.
Kývnu a řeknu, že bylo výborné, úplně se rozpadalo na jazyku. Ona se usměje, ukáže ty své prořídlé zuby a pohladí mě tou drsnou rukou. A já u toho budu zadržovat dech, abych necítila ten její pach, a budu se nenávidět za to, jaký jsem srab.
Neudělám to jinak.
