Článek
Vzduch v bývalé pracovně je těžký, plný prachu a nepříjemně se lepí na kůži. Z půjčovny nářadí jsme na víkend přivezli parní odstraňovač tapet, velkou žlutou krabici s dlouhou a ohebnou hadicí, která neustále hlasitě syčí a plive všude kolem horkou vodu. Staré béžové pruhy, které tu na stěnách nechali ještě předchozí majitelé domku, se pod neústupným a vytrvalým náporem páry pomalu kroutí, krabatí a neochotně odchlipují od zdi.
Tomáš stojí nahoře na malých rozvrzaných hliníkových štaflích, v jedné ruce drží hubici s párou a druhou rukou pomocí široké kovové špachtle s tupým ostřím neústupně strhává mokrý, rozpadající se papír. Má propocené tričko na zádech. Já klečím na plovoucí podlaze, sbírám ty slizké, horké cáry a cpu je do černého pytle na odpadky.
„Až to oškrábeme, necháme to den proschnout,“ říká Tomáš a otírá si čelo hřbetem ruky. „V neděli to napenetruju. Do rohu pod okno pak dáme postýlku a sem k topení přebalovák, aby na něj nefoukalo.“
Skloním hlavu a seškrábnu nehtem kousek zaschlé omítky, který zůstal ležet na podlahové liště. Třetí revize dělohy proběhla v oné sterilní nemocnici na konci chladného listopadu. Od té doby uplynuly čtyři měsíce. Zatímco já jsem si ten traumatický den v nemocnici, hned po probuzení z narkózy, potichu a definitivně zavřela dveře, Tomáš vzal do ruky nářadí. Někde si přečetl, nebo mu to možná poradil ten jeho sdílný kolega z práce, že nejlepší způsob, jak rychle a efektivně překonat hlubokou ztrátu, je zaměřit se plně na budoucnost. Na hmatatelný cíl. A tak vyklidil pracovnu, odvezl starý stůl do sběrného dvora a rozhodl, že teď je ten správný čas připravit pokojíček. Abychom byli připravení, až to přijde znovu.
„Jo,“ řeknu a hodím další chuchvalec mokrého papíru do pytle. „U topení to bude dobré.“
V neděli dopoledne jedeme do hobby marketu na kraj Prahy. Vozík má nepříjemně ojeté pravé přední kolečko, takže nás celou dlouhou cestu uličkami neustále táhne doleva. Tomáš ho tlačí jednou rukou a druhou v telefonu kontroluje rozměry stěn, které si včera večer pečlivě zapsal.
Zastavíme v oddělení dekorací. Regály s tapetami jsou narovnané až ke stropu. Všude voní plast, řezané dřevo a levná káva z automatu u pokladen. Tomáš vytáhne z police dvě role. Jedna má na sobě drobné šedé mráčky, druhá jemné, mátově zelené lístky na bílém podkladu.
„Co myslíš?“ otočí se na mě. „Ty s těmi mraky jsou takové univerzální. Ale ty lístky zase víc prosvětlí prostor. Navíc je to genderově neutrální. Až budeme vědět, co to je, můžeme přidat doplňky. Třeba růžové nebo modré závěsy.“
Dívám se na cenovku nalepenou na okraji regálu. Čtyři sta padesát korun za roli. Potřebujeme jich pět. K tomu lepidlo, štětce, penetraci. Celkem něco přes tři tisíce.
Než stihnu odpovědět, ozve se za námi zarachocení jiného vozíku.
„No ne, čau Tome!“
Otočíme se. Z hlavní uličky k nám míří Michal, Tomášův známý z logistiky. Ve vozíku má dvě obrovská balení granulí pro psy a pytel mulčovací kůry. Pohled mu okamžitě sjede na role dětských tapet, které Tomáš drží v rukou. Michalovi se roztáhne úsměv na tváři.
„Ty jo, tak vy už zařizujete? Tomu říkám rychlost. Jsem myslel, že se teprve snažíte, jak jsi říkal minule na pivu.“
Tomáš se narovná. Role z ruky nepustí, naopak si je opře o bok. „Jo, jasně. Jenom to chystáme předem. Nechceme to pak stresujícím způsobem řešit úplně na poslední chvíli. Člověk musí bejt ready.“
Stojím o krok za Tomášem. Dlaně mám položené na studeném madle našeho vozíku a prsty svírám tak pevně, až cítím, jak se mi do dlaní zařezává studený kov. Michal na mě spiklenecky mrkne.
„Tak držím palce, ať se tam brzy někdo nastěhuje. My u prvního malovali až v sedmém měsíci a manželka mě u toho málem zabila, jak jí smrděla barva.“
„Díky,“ řeknu. Můj hlas zní naprosto civilně, vyrovnaně a skoro až nenuceně vesele. Úplně normální manželka, co se těší na normální budoucnost. Michal pokývne, otočí vozík a odjede směrem k zahradnímu centru.
Tomáš se na mě podívá. V očích má ten svůj specifický, omluvný a zároveň nadšený výraz. „Tak co? Ty lístky?“
„Vezmi ty lístky,“ řeknu a pustím madlo vozíku.
V úterý večer se vracím z práce později. Když vejdu do kuchyně, na lince vedle rychlovarné konvice leží nová bílá krabička s růžovým nápisem. Femibion. Ty úplně nejdražší těhotenské vitamíny s kyselinou listovou. Jedno balení stojí skoro devět stovek.
Tomáš sedí v obýváku u notebooku. Zaslechne mě a zavolá: „Byl jsem po práci v lékárně vyzvednout si ty moje prášky na alergii! Tak jsem ti rovnou vzal novou listovku. Ta stará už ti podle mých výpočtů musela dojít.“
„Došla. Dík,“ zavolám zpátky do obýváku.
Ve skutečnosti nedošla. Zbytek starého balení leží na dně koše v mé kanceláři, úhledně zasypaný lógrem z kávovaru.
Položím kabelku na židli, rozepnu zip a sáhnu do malé vnitřní kapsy. Vytáhnu plastové platíčko antikoncepce. Recept jsem si záměrně nechala napsat před čtrnácti dny u jednoho úplně cizího gynekologa na druhém konci Prahy. Nechtěla jsem už znovu jít ke své stálé doktorce, která mě po posledním potratu chlácholila a objednávala na další krevní testy.
Vyloupnu jednu malou pilulku a položím si ji na jazyk. Natočím si do skleničky vodu z kohoutku a polknu. Pak vezmu z linky krabičku s novým Femibionem. Roztrhnu papírový obal, vymáčknu z blistru jednu velkou růžovou tabletu a hodím ji do dřezu. Pustím na ni horkou vodu. Během pár vteřin se rozpustí a zmizí v odpadu. Krabičku s chybějícím práškem nechám ležet přesně tam, kde ji Tomáš nechal, hned vedle konvice.
Ve čtvrtek večer sedíme u stolu v kuchyni. Tomáš si na kousek kartonu kreslí plánek pokoje a počítá spotřebu lepidla.
„Když to v sobotu ráno nařežu, do oběda máme dvě stěny hotové,“ říká si spíš pro sebe. Pak vzhlédne od tužky. „Kdy vlastně teď, no… kdy máš ty dny?“
Dívám se na něj. Na jeho unavené oči a ztvrdlé rysy, které se snaží maskovat jako čistý pragmatismus. Nechci mu ubližovat. Nikdy jsem mu nechtěla ubližovat. Jenže ta prázdnota ve mně je po třech pokusech absolutní. Už nebrečím. Už se v noci nebudím. Už nepočítám týdny, které mohly být. Prostě se ve mně něco spálilo a nezůstalo nic, z čeho by se dalo znovu křesat. Jsem prázdná a je mi v tom poprvé po třech letech vlastně dobře. Jenže on to neví. A já nemám sílu mu ten jeho projekt, tu jedinou věc, která ho teď drží pohromadě, vzít.
„Za týden,“ zalžu naprosto plynule. „Příští středu by to mělo vycházet.“
Tomáš přikývne. Vypadá, že se mu ulevilo. „Tak to pokojíček akorát stihneme dorazit a vyvětrat.“
V sobotu ráno je zataženo. V bývalé pracovně leží na podlaze rozložená stará igelitová plachta. Tomáš v plastovém kbelíku míchá lepidlo na tapety. Smrdí to kysele, jako mokrá mouka.
„Můžeš mi podat ten odlamovací nůž?“ požádá mě. Zase stojí na štaflích, v ruce drží dlouhý pás papíru se vzorem mátových lístků, který před chvílí dole přesně uřízl.
Zvednu ze země žlutý plastový nůž a podám mu ho.
Tomáš nanese širokou štětkou vrstvu lepidla přímo na zeď. Opatrně přiloží horní okraj tapety ke stropu. Soustředěně si hlídá linii, aby vzor přesně navazoval na předchozí pruh. Je do toho úplně zabraný. Brouká si něco, co hrají v rádiu, které nechal zapnuté v obýváku.
„Dobrý?“ zeptá se, když uhladí horní polovinu.
„Jo,“ řeknu. „Sedí to.“
Stoupnu si kousek od něj. Chytím spodní okraj tapety, přesně tak, jak mi před chvílí ukázal, a jemně ho táhnu směrem dolů, aby se papír nezkroutil a nenalepil se sám na sebe. Tomáš se posune o stupínek níž. Vezme do ruky širokou plastovou stěrku a pomalým, táhlým pohybem přejede po papíru od středu do stran. Vytlačí poslední vzduchovou bublinu, která se držela uprostřed lístku, a pevně přitiskne okraj tapety k podlahové liště.
