Článek
Klára položila kuře do pekáče. „Takže mě ignoruje i veřejně.“ Na druhém konci bylo krátké ticho.
„Neřekla bych to tak.“ „Já ano.“ „Dnes odmítla čepici sundat v češtině. Když ji pan kolega požádal podruhé, odešla na toaletu a deset minut se nevrátila.“
„Výborně.“ „Paní Novotná—“ „Klára.“
„Kláro, možná by bylo dobré zjistit, proč ji potřebuje mít pořád na hlavě.“ Klára otevřela vodu a oplachovala si ruce.
„Protože je jí čtrnáct.“ „To je jedna možnost.“ „A druhá?“
„Nevím.“ „Tak jsme dvě.“ Učitelka chvíli mlčela.
„Zítra mají tělocvik.“ „A?“ „Paní učitelka ji při cvičení nenechá v pletené čepici.“
„Tak si ji konečně sundá.“ „Doufám.“ Tentokrát to učitelka řekla zvláštně.
Klára vypnula vodu. „Je něco, co mi neříkáte?“ „Ne.“
„Dobře.“ „Jen bych na ni dnes nebyla moc tvrdá.“ Klára se podívala na kuře v pekáči.
„To záleží na ní.“
Tereza přišla ve čtyři. Batoh hodila vedle botníku. Černou čepici nesundala.
„Ahoj,“ řekla. „Čepice.“ Tereza šla dál.
„Terezo.“ Zastavila se. „Co?“
„Zase volala třídní.“ „To není můj problém.“ „Kupodivu je.“
„Tak jí řekni, ať nevolá.“ Klára ukázala na její hlavu. „Dolů.“
„Ne.“ „Jsme doma.“ „No a?“
„Tak proč ji máš?“ „Je mi zima.“ „Máme dvacet tři stupňů.“
Tereza si rozepnula mikinu. „Tak už mi není.“ „Čepice.“
„Mami.“ „Co je pod ní?“ Dcera se zasmála.
„Mozek.“ „Výborně. Aspoň víme, kde ho hledat.“ Tereza se otočila.
„Ve škole ji zítra mít nebudeš.“ „Tak necvičím.“ „Budeš.“
„Ne.“ „Máš už dvě omluvenky z tělocviku za poslední tři týdny.“ Tereza ztuhla.
Klára si toho všimla. „Jednou tě bolela hlava. Podruhé břicho.“ „No a?“
„A teď nechceš cvičit kvůli čepici.“ „Je to moje věc.“ „Ne, když tě kvůli tomu řeší škola.“
Tereza sevřela popruh batohu. „Tak mě omluv.“ „Ne.“
„Prosím.“ To Kláru zastavilo. Tereza téměř nikdy neříkala prosím, pokud nechtěla přespat u kamarádky.
„Proč?“ „Protože nechci cvičit.“ „To není důvod.“
„Tak žádnej nemám.“ Odešla do pokoje a zabouchla dveře.
Večer našla Klára ve vaně vlasy. Ne pár. Celý mokrý chomáček zachycený u odpadu.
Zvedla ho mezi prsty. „Terezo!“ Z pokoje se ozvalo:
„Co zase?“ „Pojď sem.“ „Proč?“
„Pojď.“ Tereza se objevila ve dveřích koupelny. Čepici už neměla.
Místo ní měla širokou černou čelenku. Vlasy měla rozpuštěné a přehozené přes levou stranu obličeje. Klára jí ukázala chomáček.
„To je tvoje?“ Tereza se na něj podívala. „Asi.“
„Padají ti vlasy?“ „Každýmu padají.“ „Tohle není pár vlasů.“
„Tak jsem se dlouho nečesala.“ „Od kdy se dlouho nečešeš?“ Tereza obrátila oči.
„Můžu jít?“ Klára se zadívala na její pěšinku. Vypadala jinak.
Posunutá výrazně doprava. „Proč máš najednou pěšinku tady?“ Tereza sáhla po vlasech.
„Protože se mi to líbí.“ „A ta čelenka?“ „Taky.“
„A čepice?“ „Mami.“ „Co?“
„Přestaň mě pořád kontrolovat.“ Odešla. Klára zůstala u vany s mokrým chomáčkem v dlani.
Pavel přišel v půl osmé. „Padají jí vlasy,“ řekla Klára místo pozdravu. Pavel si sundal bundu.
„Komu?“ „Tereze.“ „Jak moc?“
Klára mu ukázala fotografii v telefonu. „Ty sis to vyfotila?“ „Ano.“
„Proč?“ „Abych viděla, kolik toho je.“ Pavel si fotografii zvětšil.
„To vypadá jako mrtvá myš.“ „Děkuju.“ „Nemůže to být normální?“
„Nevím.“ Klára vzala telefon. „Na internetu píšou—“
Pavel jí ho vytáhl z ruky. „Ne.“ „Co ne?“
„Minule tě bolela záda a během čtvrt hodiny jsi měla podle internetu rakovinu slinivky.“ „To není pravda.“
„Řekla jsi mi, ať si zapamatuju heslo k účtu.“ Klára si telefon vzala zpět. „A co když něco má?“
Pavel se opřel o botník. „Tak půjdeme k doktorovi.“ „Zítra.“
„Dobře.“ „Hned ráno.“ „Dobře.“
„Zavolám v sedm.“ „Dobře.“ „Proč mi všechno odkýváš?“
„Protože se chci najíst.“
Tereza odmítla doktora. „Nikde nejdu.“ Seděli u večeře.
Klára položila vidličku. „Padají ti vlasy.“ „Nepadají.“
„Našla jsem je ve vaně.“ „Tak tam už žádný nejsou.“ Pavel sklopil oči k talíři.
Klára ho kopla pod stolem. „Au.“ Tereza se na něj podívala.
„Co?“ „Nic.“ Klára se nadechla.
„Zítra zavolám doktorce.“ „Ne.“ „To není otázka.“
„Já nikam nejdu.“ „Terezo, jestli se něco děje—“ „Nic se neděje!“
„Tak proč dva týdny nosíš čepici?“ „Protože chci!“ „Proč odmítáš tělocvik?“
„Protože ho nesnáším!“ „A proč máš jinou pěšinku?“ Tereza vstala.
„Protože se mi líbí!“ „Sedni si.“ „Ne.“
„Sedni.“ Tereza vzala talíř a odnesla ho ke dřezu. Když se otočila, vlasy jí na okamžik sklouzly z levého spánku.
Klára něco zahlédla. Světlou kůži. Pak byly vlasy zpátky.
„Počkej.“ Tereza okamžitě přitiskla dlaň k hlavě. Klára vstala.
„Co tam máš?“ „Nic.“ „Ukaž.“
„Ne.“ „Terezo.“ Udělala krok k ní.
Tereza couvla. Narazila do kuchyňské linky. „Nesahej na mě.“
Byla bílá v obličeji. Pavel vstal. „Kláro.“
„Já se jen chci podívat.“ „Ne!“ Tereza vyběhla z kuchyně.
Dveře jejího pokoje se zamkly. Klára zůstala stát s rukou ve vzduchu.
V noci nespala. Telefon měla položený vedle postele. Ve 2:14 ho vzala.
Napsala: lysé místo ve vlasech dospívající dívka Chvíli sledovala kurzor.
Pak vyhledávání nespustila. Vedle ní Pavel otevřel oči. „To je pokrok.“
„Ty nespíš?“ „Svítíš mi do obličeje.“ Klára telefon zhasla.
„Co když je to něco vážného?“ Pavel chvíli mlčel. „Tak to budeme řešit.“
„Máma taky nejdřív—“ „Ne.“ Klára ztichla.
Před půl rokem seděla se svou matkou v čekárně onkologie. Předtím dermatologie. Předtím praktická lékařka.
Od té doby každá bulka, bolest a neobvyklý výsledek znamenaly pro Kláru několik vteřin, kdy se svět propadl.
„Já vím,“ řekl Pavel. „Co víš?“ „Na co myslíš.“
Klára zavřela oči. „Právě proto jí to nesmím ukázat.“ „Možná už jsi ukázala.“
Ráno byla Tereza připravená o deset minut dřív. Tepláky. Mikina.
Černá čepice. Klára stála u kávovaru. „Tělocvik.“
„Necvičím.“ „Nemáš omluvenku.“ „Napíšu si ji.“
Klára se na ni podívala. „Jak?“ „Nevím.“
„Podpis už umíš padělat?“ Tereza mlčela. Klára položila hrnek.
„Já tě omluvím.“ Tereza zvedla hlavu. „Fakt?“
„Z dnešního tělocviku.“ „Proč?“ „Protože nechci, aby se ve škole něco stalo jen proto, že spolu neumíme mluvit.“
Tereza se zadívala na ni. „Ale odpoledne půjdeme k doktorce.“ Výraz se jí okamžitě zavřel.
„Ne.“ „Tak mi řekni, co se děje.“ „Nic.“
„Pak doktorka.“ Tereza popadla batoh. „Nenávidím tě.“
„Dobře.“ „Fakt.“ „Dobře.“
„Jsi úplně šílená.“ „To už říkal táta.“ Z ložnice se ozvalo:
„Já nic neříkal.“ Tereza navzdory sobě vyprskla. Jen na vteřinu.
Pak odešla.
V 9:41 volala třídní. Klára telefon zvedla s obavou. „Co se stalo?“
„Nic. Jen jsem chtěla vědět, jestli jste s Terezou mluvily.“ „Mluvily.“ „A?“
Klára se podívala na monitor. „Myslím, že má problém s vlasy.“ Na druhém konci bylo ticho.
„Aha.“ „Vy jste něco věděla?“ „Nevěděla.“
„Ale?“ „Minulý týden jsem ji našla brečet na toaletě.“ Klára se narovnala.
„Cože?“ „Nechtěla mi říct proč.“ „A vy jste mi nezavolala?“
„Nabídla jsem jí, že můžeme zavolat vám společně.“ „A?“ „Prosila mě, ať to nedělám.“
Kláře ztuhly prsty kolem telefonu. „Je jí čtrnáct.“ „Ano.“
„Tak jste měla zavolat.“ Učitelka chvíli mlčela. „Možná.“
To Kláru překvapilo. Čekala obhajobu. „Myslela jsem, že jde o něco mezi spolužačkami a že mi to řekne, až bude chtít.“
„Neřekla.“ „Vidím.“ „Co se stalo na té toaletě?“
„Upravovala si čelenku. Když jsem vešla, rychle si nasadila čepici.“ Klára zavřela oči. „Do háje.“
„Je něco vážného?“ „Nevím.“ „Kdyby potřebovala čepici nosit, není problém udělat výjimku.“
„Včera jste mi volala, že porušuje pravidla.“ „Protože mi tvrdila, že žádný důvod nemá.“
Klára chtěla něco ostrého odpovědět. Pak si uvědomila, že Tereza doma dělala přesně totéž. „Jasně.“
„A dnešní tělocvik jsem vyřešila.“ „Jak?“ „Řekla jsem kolegyni, že Tereza zatím necvičí.“
„Děkuju.“ „Kláro?“ „Ano?“
„Zkuste jí dnes dovolit aspoň část toho, co se bude dít, rozhodnout.“ Klára se zamračila.
„Co tím myslíte?“ „Já jsem minulý týden udělala chybu. Moc jsem se snažila zjistit, co se děje. Ona pak nechtěla říct už vůbec nic.“
Klára se podívala na svůj telefon. Včera Terezu zatlačila až ke kuchyňské lince. „Dobře.“
Tentokrát to řekla ona.
Tereza přišla domů ve tři. Klára seděla v kuchyni. Na stole nebyl telefon.
Ani notebook. „Volala třídní.“ Tereza zůstala stát ve dveřích.
„Co jí řekla?“ „Že jsi minulý týden brečela na záchodě.“ „Super.“
„A že ti chtěla pomoct.“ „Ona všechno kecá.“ „Možná.“
Tereza se zamračila. Čekala hádku. „Dneska k doktorce nejdeme,“ řekla Klára.
„Co?“ „Nikde jsem tě neobjednala.“ Tereza pomalu položila batoh.
„Proč?“ „Protože nevím, co se děje.“ „Tak vidíš.“
„Ale něco se děje.“ Tereza mlčela. „A já bych byla ráda, kdybys mi to řekla.“
„A pak začneš panikařit.“ Klára ucítila, jak se jí sevřel žaludek. „Kvůli babičce?“
Tereza se na ni podívala. To byla odpověď. „Teri.“
„Od té doby pořád něco hledáš.“ „Co?“ „Nemoci.“
„Nehledám.“ Tereza se krátce zasmála. „Minule mě bolela hlava a ptala ses mě, jestli vidím rozmazaně.“
„To je normální otázka.“ „Pak jsi mi svítila mobilem do očí.“ Klára sklopila pohled.
„Dobře.“ „A když jsem měla bouli na krku—“ „To byla uzlina.“
„Vidíš?“ „Dobře.“ Tereza se opřela o židli.
„Nechtěla jsem, aby sis myslela, že mám něco jako babička.“ Klára polkla. „Myslela sis to ty?“
Tereza chvíli mlčela. „První den jo.“ „A potom?“
„Četla jsem, že to může být všechno možný.“ Klára si všimla slova. „Četla.“
„Jo.“ „Takže ty googlit můžeš.“ Tereza se téměř usmála.
„Já neumírám po třech výsledcích.“ „To je diskutabilní.“ Ticho se na chvíli uvolnilo.
Klára ukázala na židli. „Sedneš si?“ Tereza si sedla.
„Jak dlouho?“ „Tři týdny.“ „Ty vlasy?“
Přikývla. „Začalo to malým místem.“ „A teď?“
Tereza sevřela ruce mezi koleny. „Jsou dvě.“ Klára cítila, jak jí tělem projel známý proud strachu.
Nevyskočila. Nevzala telefon. „Můžu to vidět?“
Tereza zavrtěla hlavou. Klára přikývla. „Dobře.“
Dcera k ní překvapeně vzhlédla. „Fakt?“ „Fakt.“
„A nebudeš se ptát?“ „Budu.“ „Mami.“
„Ale nemusíš mi všechno ukázat dnes.“ Tereza si sáhla na čepici. „Lucka mi dala kontakt na kožní.“
„Kdo je Lucka?“ „Ze třídy.“ „Takže to někdo ví.“
„Jen ona.“ „A co udělala?“ Tereza pokrčila rameny.
„Nic.“ „Nic?“ „Řekla, že to není tak hrozný.“
Kláru bodlo něco směšného a silného. Žárlivost.
Čtrnáctiletá Lucka dokázala její dceři říct větu, kterou ona za tři týdny nedostala příležitost říct.
„A objednala ses?“ „Její máma tam pracuje. Má mi zjistit termín.“ Klára přikývla.
„Dobře.“ „Ty se nezlobíš?“ „Že sis sama hledala doktora?“
„Jo.“ Klára chvíli přemýšlela. „Trochu.“
Tereza obrátila oči. „Ale jsem ráda, že jsi ho hledala.“
„To nedává smysl.“ „Vítej v rodičovství.“
Termín byl za jedenáct dní. Klára chtěla volat jinam a najít dřívější. Neudělala to.
To považovala za mimořádný osobní výkon. Ve škole Tereza dostala dočasnou výjimku na pokrývku hlavy.
První dva dny nosila černou čepici. Třetí den šedou. „Nová?“ zeptala se Klára ráno.
„Jo.“ „Hezká.“ „Neříkej nic.“
„Neříkám.“ „Právě jsi řekla.“ „Tak už mlčím.“
Večer před návštěvou dermatologie přišla Tereza do kuchyně. Bez čepice. Měla širokou černou čelenku a vlasy stažené dozadu.
„Mami?“ Klára vařila těstoviny. „Hm?“
„Potřebuju, abys něco viděla.“ Klára vypnula sporák. „Dobře.“
Tereza si sedla ke stolu. Ruce se jí třásly. Pomalu stáhla čelenku.
Na levé straně, kousek nad uchem, bylo hladké světlé místo velké asi jako dvacetikoruna. Na temeni druhé, menší.
Kláře se sevřel hrudník. Tereza ji sledovala. Ne ta místa.
Její obličej. Klára si to uvědomila. Proto se neusmála.
Ani nezalapala po dechu. Jen si přisunula židli. „Dobře.“
„To je všechno?“ „Co mám říct?“ „Nevím.“
„Bolí to?“ „Ne.“ „Svědí?“
„Ne.“ „Tak zítra půjdeme a zjistíme, co s tím.“ Tereza si čelenku znovu nasadila.
„Ty se nebojíš?“ Klára se na ni podívala. „Bojím.“
Tereza zbledla. „Ale to je moje práce.“ „Co?“
„Bát se za tebe a přitom se nechovat jako idiot.“ Tereza se zasmála. „To druhý ti moc nejde.“
„Pracuju na tom.“
Na dermatologii čekaly čtyřicet minut. Klára měla telefon v kabelce. Po dvaceti minutách se Tereza zeptala:
„Ty nic nehledáš?“ „Co?“ „Na internetu.“
„Ne.“ „Proč?“ „Protože sedíme asi šest metrů od člověka, který to studoval.“
Tereza se rozhlédla po čekárně. „Který je který?“ „Doufám, že ten za dveřma.“
Tereza se usmála. Pak zavolali její jméno.
Když vyšly ven, nebylo všechno vyřešené. Měly léčbu. Další termín.
Několik možností, co může následovat. A žádnou jistotu, jak rychle vlasy dorostou.
Tereza si nasadila černou čepici. Klára nic neřekla. Šly na tramvaj.
U zastávky foukal vítr. „Mami.“ „Hm?“
„Zítra máme focení třídy.“ Klára se zastavila. „Aha.“
„Čepici tam nechci.“ „Tak si vezmi čelenku.“ „Bude to vidět.“
Klára chvíli přemýšlela. „Můžeme zkusit jiný účes.“ „My?“
„Dobře. Ty. Já budu maximálně držet gumičku.“ Tereza se usmála.
„Lucka říkala, že mi to zaplete.“ Klára ucítila známé píchnutí žárlivosti. Tentokrát ho nechala být.
„Tak Lucka.“
Druhý den přišla Tereza ze školy ve čtyři. Černou čepici měla v ruce. „Jaký bylo focení?“ zeptala se Klára.
„Trapný.“ „To je normální.“ „Fotograf říkal, ať zvednu bradu.“
„Drzost.“ Tereza hodila batoh na zem. Vlasy měla spletené na jednu stranu. Přes místo nad uchem vedl široký cop.
„Je to vidět?“ zeptala se. Klára se podívala. „Trochu.“
Tereza ztuhla. Klára pokračovala: „Když vím, kam se dívat.“
Dcera přikývla. „Lucka říkala to samý.“ „Lucka je chytrá.“
„Jo.“ Tereza položila čepici na botník. Pak si to rozmyslela, vzala ji a pověsila na háček vedle bundy.
„Zítra si ji asi zase vezmu.“ „Vezmi.“ „A nebude ti to vadit?“
Klára otevřela troubu. „Je to jen čepice.“ Tereza se na ni podívala.
„To jsem ti říkala.“ „Ano.“ Klára zavřela troubu.
„Občas máš pravdu.“ „Můžu si to nahrát?“ „Ne.“
Tereza se zasmála a odešla do pokoje. Čepice zůstala viset v předsíni.
Ne proto, že už ji nepotřebovala. Jen ji ten večer nepotřebovala mít na hlavě.
