Článek
Položila jsem na linku velkou modrou tašku z Ikey a začala vyndávat nákup. Byla polovina října, v kuchyni na chalupě visel ten známý, těžký vzduch nasáklý vlhkostí a starým dřevem. Přivezla jsem z Prahy tři balení italského prosciutta, drahé sýry, olivy a dvě láhve suchého bílého.
Máma stála u dřezu a utírala už čisté hrnky. Sledovala, co pokládám na umakartový stůl. „To jsi neměla kupovat, Zuzano. Vždyť víš, že táta tyhle plísňové věci nejí,“ řekla a hned vzala ten nejdražší sýr do ruky, jako by vážila, kolik to stálo. „To je pro nás. Táta si může vzít něco jiného,“ odpověděla jsem a otevřela malou ledničku pod linkou. Máma mě jemně, ale pevně odstrčila bokem. „Nech to, já to tam naskládám, ty vůbec nevíš, jaký tu máme systém.“
Sledovala jsem, jak bere moje úhledně zabalené sýry a šunku a cpe je do úplně spodního plastového šuplíku na zeleninu. Přesně tam, kam se nikdo nikdy nedívá. Nahoru, do výšky očí, narovnala do řady čtyři štangle obyčejného eidamu v akci a obrovskou plastovou vaničku s domácí sekanou. Moje jídlo v tu chvíli přestalo existovat. Byla to první splátka za to, že jsem vůbec přijela.
V noci jsem spala v podkroví. Měla jsem na sobě tlusté tepláky, mikinu s kapucí a přes peřinu ještě přehozenou starou larisu. Kolem osmé ráno mě probudil chlad. Šel mi od nosu a štípal do tváří.
Sešla jsem po dřevěných schodech dolů do hlavní světnice. Táta seděl u stolu, na sobě měl flanelovou košili a luštil křížovku. Krbová kamna v rohu sice hořela, ale litinová dvířka byla jen vlažná. V místnosti mohlo být tak šestnáct stupňů. Došla jsem k proutěnému koši, ve kterém ležela naštípaná polena. Vzala jsem jedno do ruky a sáhla po kličce od kamen.
„Co děláš?“ ozval se táta od stolu. Ani nezvedl hlavu od novin. „Chtěla jsem přiložit. Je tu strašná zima,“ řekla jsem a držela to poleno oběma rukama. Táta odložil propisku. Podíval se na mě s takovým tím pomalým, hodnotícím výrazem. „Zima? Je tu osmnáct stupňů. Vy jste v těch pražských bytech zvyklí na pětadvacet, chodíte tam v trenýrkách a pak se divíte, že jste pořád nemocní. Tady se topí dřevem, to není plyn, co jenom otočíš kolečkem. To musel někdo naštípat.“ „Tati, mě zebou nohy i v pletených ponožkách,“ zkusila jsem to ještě naposledy. „Nech to ležet, to je dubové. To si šetřím na večer,“ odsekl a vrátil se ke křížovce.
Položila jsem poleno zpátky do koše. Třísku, která mi z něj zůstala na dlani, jsem si nenápadně stáhla palcem. Došla jsem do kuchyně, postavila vodu na čaj a opřela se zády o linku. Byla to jeho chalupa, jeho dřevo a jeho teplota. Moje fyzické nepohodlí tu fungovalo jako důkaz, že jsem v jeho světě.
Po obědě, ke kterému se ohřála ta sekaná s bramborem a mlčky se snědla u stolu s květovaným ubrusem, jsem potřebovala chvíli pracovat. Dělám v reklamní agentuře a pár věcí prostě nepočká do pondělí. Sedla jsem si venku na verandu k masivnímu dubovému stolu a otevřela notebook. Slunce trochu hřálo, dalo se to vydržet.
O deset minut později vyšla z chalupy máma. V ruce nesla mokrý žlutý hadr a začala utírat parapety oken. Postupovala pomalu podél stěny, až došla k mému stolu. „Můžeš si to na chvíli zvednout? Musím to tady setřít, padá sem prach z okapů,“ řekla a už mi cpala ten vlhký, saponátem páchnoucí hadr těsně k okraji klávesnice. Zvedla jsem notebook do vzduchu. Máma drhla prkna, na kterých nebyla žádná špína, dělala u toho široké pohyby a nahlas u toho oddechovala. „Člověk to tady buduje třicet let. Aby měly děti kam jezdit, aby si odpočinuly od toho města. A ty sem přijedeš a zase jenom čumíš do té obrazovky,“ mluvila spíš k tomu stolu než ke mně. „Mami, posílám jenom dva maily klientovi. Za pět minut to zavřu,“ řekla jsem a držela ten těžký hliníkový počítač pořád ve vzduchu. „No jistě. My s tátou to tady držíme, dřeme se na tom, ale slečna nemá o víkendu ani deset minut, aby si s námi normálně sedla a popovídala,“ dodala, hodila hadr do plastového kbelíku a odešla do kuchyně. Dveře za sebou nechala demonstrativně dokořán. Zavřela jsem notebook. Neodeslala jsem nic.
Nejhorší ze všeho je ale neděle. Ten okamžik odjezdu. Kolem jedenácté jsem měla sbalenou svou cestovní tašku. Chtěla jsem vyrazit před obědem, abych se vyhnula kolonám na D1. Vzala jsem si bundu, klíčky od auta a vyšla před chalupu.
Moje bílé auto stálo na příjezdové cestě přesně tam, kde jsem ho v pátek nechala. Jenže těsně za mým nárazníkem stála teď tátova stará zelená Fabia. Byla zaparkovaná tak blízko, že bych neotevřela ani kufr. V pátek stála nahoře u stodoly. Musel ji přeparkovat ráno, když jsem ještě spala. Kapota Fabie byla zvednutá a otec stál nad motorem. V ruce držel nějaký klíč a něco tam dotahoval.
Došla jsem k autu a položila tašku do vlhké trávy. „Tati, já bych už potřebovala jet. Můžeš mi prosím tě kousek couvnout?“ zeptala jsem se do otevřeného motoru. Otec se ani nenarovnal. „Však vyjedeš. Já ti uhnu. Jenom potřebuju dotáhnout svíčky, když už to mám otevřený.“ „A bude to trvat dlouho? Já bych se ráda vyhla té zácpě u Mirošovic.“ Konečně zvedl hlavu. Podíval se na mě, pak na moje auto, pak na svou špinavou ruku. „Zácpě. Pořád někam spěcháte. Přijedeš sem na den a půl a už zase utíkáš. Já ti uhnu, říkám to, ne? Ale s těmahle rukama na volant sahat nebudu.“
Sklonil se zpátky pod kapotu. Stála jsem tam ve své zimní bundě. Klíčky v pravé ruce mě studily do dlaně. Mohla jsem začít křičet. Mohla jsem mu říct, ať toho divadla nechá, že vím moc dobře, proč to auto dal zrovna sem. Mohla jsem se otočit, jít zpátky dovnitř a říct mámě, že tohle už dál snášet nebudu.
Neudělala jsem nic z toho.
Dívala jsem se, jak táta pomalu, milimetr po milimetru, povoluje jeden šroub. Pak ho zase utahuje. Pak sáhne pro hadr, který visel na blatníku. Vzal ten černý, zamaštěný kus látky a začal si utírat ruce. Dělal to nesnesitelně pomalu. Obalil si ukazováček do hadru a čistil si kůži pod nehtem. Pak prostředníček.
Otevřela jsem dveře u řidiče. Hodila jsem tašku na sedadlo spolujezdce a sedla si za volant. Zabouchla jsem dveře, aby na mě netáhlo. Nestartovala jsem. Ruce jsem si položila do klína a dívala se přes přední sklo přímo na něj. Otec otřel poslední prst. Pak hadr pečlivě složil do čtverce, položil ho na okraj motoru a zkoumavě se zahleděl na nádobku s chladicí kapalinou. Já seděla ve studeném autě, dívala se mu na záda a tiše čekala, až mi milostivě dovolí vrátit se do vlastního života.
