Článek
Na první schůzku jsem přišla nalíčená a v nové halence. Pak jsem dostala papír, podle kterého jsem měla být unavená, špatně spát a zanedbávat svůj vzhled. Halenku jsem tedy zase schovala pod svetr. O tom, jestli budu muset sundat i řasenku, jsem hodlala vyjednávat.
Jmenuji se Jitka a pracuji v administrativě. Nic dobrodružného. Vyřizuji objednávky, kontroluji faktury a občas někomu vysvětluji, že příloha, kterou zaručeně poslal, v mailu není. Plat mi na život stačí, pokud se život drží rozpočtu. Jenže v lednu přestala spolupracovat lednice.
Brigádu mi doporučila známá. Prý hledají lidi pro nácvik rozhovorů s budoucími lékaři. Žádné injekce, žádné svlékání. Naučím se roli pacientky, držím se scénáře a potom řeknu, jak se mnou student mluvil. Známá tvrdila, že jsem přesně ten typ. Nevím, kterou část mé povahy tím ocenila.
Na úvodním školení nás bylo šest. Muž vedle mě se zeptal, zda si smíme vybrat nemoc. Nemohli jsme. Já chtěla vědět, jestli se platí také příprava. Nejdřív jsem ho považovala za povrchního. Pak mi došlo, že moje první otázka vyzněla ještě hůř.
Vysvětlili nám, že nehrajeme divadlo. Nemáme studentům pomáhat tím, že jim hned všechno vyklopíme, ani je nachytávat. Odpovídat máme tak, jak by odpovídal člověk, kterému opravdu není dobře. Pokud scénář nezná odpověď, nesmíme si přidat další chorobu jen proto, že se do rozhovoru hodí.
S tím posledním jsem měla trochu problém. V mém věku se k většině zdravotních otázek nějaký vlastní příspěvek nabízí. Lektorka nás ale ujistila, že moje koleno nikoho nezajímá, pokud zrovna není v zadání. To jsem věděla už před nástupem. Jen jsem doufala, že za peníze to bude jiné.
První pacientka, kterou jsem dostala, byla žena přibližně mého věku. Dlouhodobě unavená, rozvedená, žila sama a bála se, že za jejími obtížemi je něco vážného. O tom strachu však měla promluvit teprve tehdy, když se jí student zeptá. Připadalo mi to snadné.
Já jsem také rozvedená a sama bydlím ráda. Mám místo v lednici, dálkový ovladač a nikdo mi po práci neříká, že bych se měla trochu usmívat. Na únavu mám podle svého názoru nárok. Vlastní strach ale obvykle vyřizuji večer v posteli, kde se o něm nikdo nedozví.
Při prvním nácviku jsem seděla naproti klukovi, který vypadal mladší než můj syn na maturitní fotografii. Představil se a začal se ptát. Byl zdvořilý, upravený a velmi rychlý. Sotva jsem dořekla jednu odpověď, už měl další otázku. Zpočátku mi to vyhovovalo. Stejně takhle vyřizuji reklamace.
Když se dostal ke spánku, odpověděla jsem podle zadání. Zeptal se, zda mě budí bolest. Řekla jsem, že ne. Přikývl a přešel k jídlu. Na strach se nedostalo. Pacientka ve mně zůstala poslušně zticha, zatímco Jitka už měla chuť připomenout, že jsme ještě jednu položku nevyřídili.
Při společném rozboru jsem ho pochválila. Mluvil slušně a věděl, co se má ptát. Lektorka se ale zajímala, jak mi v rozhovoru bylo. Řekla jsem, že v pořádku. Kluk si oddechl a já měla radost, že jsem ho zbytečně netrápila. Teprve cestou domů mě napadlo, že jsem mu moc nepomohla.
Příště jsem se snažila být užitečnější. Jedné studentce jsem řekla, že na mě mluvila příliš potichu. Jinému studentovi, že mě třikrát přerušil. Oba to přijali lépe než můj bývalý manžel, když jsem mu kdysi vytkla totéž. Začínala jsem chápat půvab té práce.
Pořád mě především těšilo, že brigádu zvládnu vsedě a nikdo se mě neptá, zda se rychle naučím nový účetní program. Přivýdělkem jsem si doplňovala úspory po lednici. Některé životní cíle jsou zkrátka malé.
Po několika týdnech přišel další student. Jmenoval se Adam a při představování mu spadlo pero. Zvedl ho, omluvil se a pak ještě jednou. Připomněl mi syna, který se jako malý omlouval i za to, že jsem mu já při oblékání přiskřípla ucho zipem. Měla jsem chuť mu dát snadnější verzi sebe.
Tentokrát jsem ale dodržela scénář. Vyjmenovala jsem potíže a při otázce na spánek jsem odpověděla, že se budím. Adam chvíli čekal. Já také. Bylo to nepříjemné. U nás v kanceláři by už někdo řekl, že mu zamrzl zvuk. On se nakonec zeptal, co mi v noci běží hlavou.
Řekla jsem mu předepsanou obavu, že by mohlo jít o vážnou nemoc. Zeptal se, čeho se bojím nejvíc. V pokynech bylo uvedeno, že moje pacientka nechce zůstat odkázaná na druhé. To jsem mu řekla také. Pak se zeptal, co by pro mě bylo nejtěžší, kdybych nějakou pomoc potřebovala.
„Zavolat synovi,“ odpověděla jsem.
To ještě odpovídalo roli. Další věta už nikde napsaná nebyla. Řekla jsem, že bych se bála, aby přijel jen z povinnosti. A aby pak celou cestu domů přemýšlel, kolik takových návštěv ho ještě čeká. Zarazila jsem se. Tohle bych synovi neřekla ani po druhé skleničce.
Adam se nepodíval na hodiny. Nevysvětlil mi, že se přece určitě někdo najde. Jen se zeptal, jestli o tom syn ví. Zavrtěla jsem hlavou. Najednou jsem seděla v cizí místnosti a odpovídala za sebe člověku, který tam přišel nacvičovat rozhovor. Měla jsem chuť všechno obrátit v žert.
Lektorka nácvik ukončila v obvyklém čase. Při rozboru se Adam ptal, jestli mě svou otázkou nezatlačil příliš daleko. Chtěla jsem říct, že vůbec ne, a rychle ho pochválit. Místo toho jsem vysvětlila, že poslední odpověď už nebyla z role. Znělo to jako přiznání, že jsem zkazila zakázku.
Lektorka mi po hodině nabídla chvíli o samotě. Nevyčítala mi, co se stalo, ale připomněla, že si nemusím sahat do vlastních starostí, aby byla pacientka přesvědčivá. Domluvily jsme se, že příště dostanu jinou roli. Byla jsem jí vděčná. A současně mě mrzelo, že ta moje dnes skončila.
Venku jsem si otevřela zprávy od syna. Poslední byla dva dny stará. Ptal se, jak dopadlo výběrové řízení, které jsem v práci pomáhala chystat. Odpověděla jsem mu, že dobře. Přitom to dobře nedopadlo, dva lidé nakonec odmítli a já měla dost práce navíc. Nechtěla jsem ho tím obtěžovat.
Zavolala jsem mu. Zvedl to v obchodě a zeptal se, jestli se něco stalo. Řekla jsem, že ne. Pak jsem se opravila, že vlastně ano, ale není to nic strašného. Požádala jsem ho, aby mi zavolal, až bude mít klid. Tentokrát jsem nedodala, že to vůbec nespěchá a klidně až někdy.
Ozval se večer. Vyprávěla jsem mu o brigádě i o otázce, která mě rozhodila. Chvíli nevěděl, co má říct. Pak přiznal, že když napíšu, že je všechno v pořádku, obvykle mi věří. Nemám syna, který by četl mezi řádky. Vychovala jsem slušného člověka, který bere svoji matku za slovo.
Neřekl mi, že kdykoli zavolám, okamžitě všechno odloží. Měl práci, rodinu a příští sobotu něco domluveného. Navrhl neděli. Nejdřív mě trochu zklamalo, že nemůže dřív. Pak jsem souhlasila. Zeptal se, jestli má přivézt oběd, nebo budeme vařit. Řekla jsem, že tentokrát něco přiveze.
Další týden jsem hrála pacientku, která se bojí vyšetření. Na papíře byl strach přesně popsaný a já se ho držela. Když se student zeptal na rodinu, odpověděla jsem za tu ženu. Na syna jsem si vzpomněla až o přestávce. Napadlo mě napsat mu, že ten oběd nakonec uvařím sama. Telefon jsem zase schovala.
V neděli syn dorazil s obědem ve dvou krabičkách. Cestou mu volala žena, potřebovali se na něčem domluvit kvůli dětem. Vzal to a já mezitím vytáhla talíře. Trochu mě to mrzelo. Potom zavěsil, našel příbory a sedl si. Zeptal se, jak to s tím výběrovým řízením dopadlo doopravdy.
Brigádu mám pořád. Ve čtvrtek mi syn napsal, jestli v pátek zajdeme po práci na kávu. Odpověděla jsem, že můžu až po páté, do té doby mám bolesti břicha. Okamžitě zavolal. Vysvětlila jsem mu, že pracovně. Zatím si na mou novou profesi nezvykl. Domluvili jsme se v půl šesté a pro jistotu jsem připsala, že jíst můžu všechno.
