Článek
Seděla jsem za volantem na parkovišti před veterinární klinikou. Motor už deset minut běžel, stěrače pravidelně stíraly drobný březnový déšť a z topení foukal suchý vzduch. V ruce jsem pořád držela zmuchlaný papírek z platebního terminálu. Osm a půl tisíce za eutanazii a individuální kremaci.
David seděl na místě spolujezdce. Byl schoulený do sebe, kolena přitažená skoro až k bradě, a obličej měl zabořený do dlaní. Zvuky, které vydával, připomínaly dušení. Vzlykal tak nahlas a tak hluboce, že se s ním klepala celá sedačka. Rukáv jeho zimní bundy byl mokrý od slz a hlenů, jak si ho co chvíli přitlačil k nosu.
„Já jsem tam s ním měl být dýl,“ vyrazil ze sebe mezi dvěma nádechy. „Dokud úplně neusnul. Třeba se bál. Třeba se tam beze mě bál.“
Zmačkala jsem účtenku a hodila ji do přihrádky ve dveřích. „Doktor říkal, že už o ničem nevěděl, Davide. Ta první injekce ho úplně odpojila. Netrpěl.“
Můj hlas zněl v tom malém prostoru auta strašně racionálně. Až plechově. David ke mně zvedl hlavu. Oči měl podlité krví, tváře oteklé. Vypadal jako zbitý kluk, ne jako pětatřicetiletý chlap, co vede oddělení logistiky.
„Jak to můžeš říct takhle v klidu?“ zašeptal a hlas se mu zlomil. „Vždyť to byl náš Bary. Byli jsme s ním dvanáct let. A ty tady sedíš a… a mluvíš o něm, jako by to byla rozbitá televize.“
Neodpověděla jsem. Zařadila jsem zpátečku, podívala se do zrcátka a pomalu vyjela z parkovacího místa. Nevěděla jsem, co mu na to říct, abych nezněla jako zrůda. Zatáhla jsem obličej do neutrálního výrazu, zařadila jedničku a zařadila se do odpoledního provozu. David se znovu odvrátil k oknu a opřel si čelo o studené sklo. Zase začal potichu, usedavě plakat.
Doma to nebylo o nic lepší. Hned jak jsme vešli do předsíně, David se zhroutil. Doslova. Sundal si jednu botu, pak se podíval na prázdný prostor pod věšákem, kde normálně leželo vodítko a ožužlaný tenisák, opřel se zády o zeď a svezl se na zem.
Šla jsem rovnou do kuchyně. Potřebovala jsem zaměstnat ruce. Otevřela jsem myčku a začala vyndávat čisté talíře. Cinkání porcelánu se mísilo s jeho těžkým dýcháním z chodby.
Zaslechla jsem, jak si odemyká telefon. Volal své matce.
„Mami?“ Jeho hlas byl tenký, sotva srozumitelný. „Mami, on už není. Ne, nepomohlo to. Pan doktor říkal, že už by se jenom trápil. Ne, nezvládám to, mami. Je to, jako by mi umřel kus mě samýho.“
Zastavila jsem se se stosem hlubokých talířů v ruce. Stála jsem u kuchyňského ostrůvku a dívala se do zdi, na které visel kalendář.
Bylo to přesně tři roky a dva měsíce. Přivezli mě tehdy v poledne z Podolí. Byla jsem po revizi dělohy. Desátý týden. Zamlklé těhotenství. Když mě David vyvedl z auta a dovedl do bytu, měl na tváři takový ten strnulý, zdvořilý výraz, jaký si lidi berou na úřady. Pomohl mi sundat kabát. Pak jsem si sedla na okraj postele v ložnici. Krvácela jsem, břicho mě bolelo tupou, křečovitou bolestí a měla jsem pocit, že se rozpadnu na tisíc kusů, když se jen pohnu.
David tehdy stál ve dveřích ložnice, ruce v kapsách. Nedotkl se mě. Neobjal mě.
„Objednám pizzu, co říkáš?“ řekl tehdy. „A pustíme si něco na Netflixu. Stane se, no. Příroda to prostě vyřešila za nás, nemá smysl se v tom patlat. Byl to jen shluk buněk, nebylo to zdravý. Příště to vyjde.“
Neukápl ani slzu. Večer u televize jedl šunkovou pizzu a sledoval hokej, zatímco já jsem ležela vedle něj pod dekou, polykala prášky na bolest a potichu, abych ho nerušila, jsem polykala vlastní slzy.
A teď seděl na zemi v předsíni a plakal do telefonu kvůli psovi tak, jak neplakal pro to, co mělo být naše dítě.
Zaklapla jsem dvířka od myčky. Byla to normální, tupá rána, ale David na chodbě okamžitě ztichl. Rychle se rozloučil s matkou a zvedl se ze země. Vešel do kuchyně, v ruce žmoulal papírový kapesník.
„Mohla bys s tím netřískat?“ řekl podrážděně. „Mám hlavu jako střep.“
„Promiň,“ řekla jsem suše. Otevřela jsem lednici a vytáhla sýr a šunku. „Uděláš si k večeři rohlíky, nebo chceš, abych něco uvařila?“
Díval se na mě s naprostým znechucením. „Já nechci jíst, Klárko. Je mi na zvracení. Nechápu, že ty máš vůbec na nějaký jídlo pomyšlení.“ Otočil se a odešel do obýváku. Za chvíli jsem slyšela, jak se svalil na gauč.
Další dva dny se táhly v dusném tichu. David si vzal v práci volno. Chodil po bytě v těch samých černých teplácích, nemyl se a střídavě ležel na gauči nebo prohlížel fotky v mobilu. Občas se rozbrečel.
Třetí den dopoledne jsem se rozhodla, že aspoň uklidím. Vzala jsem vysavač a začala v obýváku. V rohu vedle televize pořád ležel Baryho pelíšek. Byla v něm hnědá fleecová deka, plná zapíchaných hrubých chlupů a fleků od slin. Z blízka to páchlo starým psem a prachem.
Vypnula jsem vysavač a dřepla si k pelíšku. Složila jsem deku do čtverce a chytila okraj pelíšku, že ho odnesu do komory na chodbu.
„Co to děláš?“ ozvalo se za mnou.
David stál ve dveřích. Vlasy měl rozcuchané, oči zase červené.
„Chtěla jsem tady vysát,“ řekla jsem a zvedla pelíšek. „A říkala jsem si, že už bychom to mohli dát do komory. Zbytečně se na to práší.“
Udělal dva rychlé kroky ke mně, chytil pelíšek za druhou stranu a vytrhl mi ho z rukou. Až jsem zavrávorala.
„Nesahej na to. Nech to tady.“
„Davide, vždyť on už tady není. Nemusíme se na to přece denně dívat. Akorát tě to víc trápí. A ta deka docela smrdí, aspoň ji vyperu.“
Přitiskl si ten špinavý, zaprášený polštář na hrudník. „Nic prát nebudeš! Je to to jediný, co mi po něm zůstalo! To jediný, z čeho ho ještě cítím.“ Dýchal rychle a měl zaťatou čelist. „Proč jsi taková? Proč musíš všechno hned zamést pod koberec, jako by vůbec neexistoval? Ty nevíš, jaký to je, ztratit někoho, na koho ses každý den těšil? Ty prostě nemáš v těle kousek normálního citu.“
Díval se na mě seshora. Čekal, že se začnu hádat. Že se omluvím, nebo že mu to začnu vysvětlovat. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, až mi tepalo ve spáncích. Chtěla jsem na něj křičet. Chtěla jsem mu připomenout, jak jedl tu zasranou pizzu, když jsem já krvácela. Chtěla jsem mu říct, že na naše dítě jsem se těšila víc než on na ranní venčení.
Ale neřekla jsem nic. Podívala jsem se na tu propast, která mezi námi ležela, a pochopila jsem, že o ní vůbec neví. Pro něj byl náš potrat jen technická komplikace. Pes byl člen rodiny. Tuhle rovnici jsem nemohla nijak přepsat.
„Fajn. Nech si to tady,“ řekla jsem potichu. Nechala jsem vysavač uprostřed místnosti a odešla do kuchyně.
Večer David usnul na gauči u zapnuté televize. Byl vyčerpaný. Na břiše měl položenou tu hnědou fleecovou deku z pelíšku. Pevně ji svíral oběma rukama.
Kolem půlnoci jsem vyšla z ložnice. Zastavila jsem se ve dveřích obýváku. Televize zrněla tichým, modrým světlem. Davidovo dýchání bylo hluboké a pravidelné. Došla jsem k němu. Stála jsem tam a dívala se na jeho ruce, zabořené do té špinavé látky.
Pomalu, milimetr po milimetru, jsem deku vytáhla z jeho sevření. Zachrčel ze spaní a prsty se mu na prázdno stáhly, ale neprobudil se.
Vzala jsem tu deku a došla s ní do koupelny. V místnosti byla tma, nerozsvěcela jsem. Po hmatu jsem otevřela dvířka pračky a nacpala tu tlustou, chlupatou látku do bubnu. Otevřela jsem šuplík na prací prostředky. Vzala jsem velkou lahev toho nejlevnějšího, nejagresivnějšího gelu s vůní oceánu, co normálně používám jen na hadry na podlahu, a nalila ho tam plnou odměrku. Pak jsem přidala ještě jednu.
Zaklapla jsem šuplík. Zavřela dvířka. Pootočila jsem kolečkem na program bavlna a teplotu nastavila na šedesát stupňů.
Zmáčkla jsem tlačítko Start.
Pračka cvakla, dvířka se zamkla a dovnitř začala prudce a hlučně natékat voda. Opřela jsem se bokem o umyvadlo, poslouchala jsem ten zvuk a v té absolutní tmě jsem poprvé za celé ty tři roky začala brečet.
