Článek
Devětadvacetiletá Tereza cestovala v pátek odpoledne rychlíkem z Prahy do Pardubic.
Seděla u okna a pracovala na notebooku. Přibližně dvacet minut po odjezdu přišel průvodčí.
„Dobrý den, jízdenku prosím.“
Tereza nereagovala.
Muž žádost zopakoval o něco hlasitěji.
Ani tentokrát se neotočila.
Cestující sedící naproti si situace všiml.
„Slečno, pán na vás mluví,“ upozornil ji.
Bez reakce.
„To ho vážně budete ignorovat?“ dodal.
Stačilo, aby se otočila
Průvodčí se k Tereze naklonil a lehce se dotkl jejího ramene.
Žena sebou trhla.
Když uviděla uniformu, okamžitě sáhla po telefonu.
Nejprve ale neotevřela jízdenku.
Ukázala průvodčímu krátkou poznámku, kterou měla v telefonu připravenou právě pro podobné situace.
Jsem neslyšící. Potřebuji vám vidět do obličeje. Pokud si nerozumíme, napište mi.
Průvodčí si větu přečetl a přikývl.
Tereza potom otevřela jízdenku a ukázala QR kód.
Celá kontrola byla během několika vteřin hotová.
Muž sedící naproti se na ni chvíli díval.
„Promiňte,“ řekl.
Tereza už se ale dívala zpět na svůj notebook a jeho omluvu nezaregistrovala.
Podobné situace nezažívala poprvé
Tereza přišla o sluch v dětství. Komunikovala znakovým jazykem, dokázala také částečně odezírat, pokud člověku dobře viděla do obličeje.
Největší problém pro ni podle jejích slov nepředstavovaly situace, kdy lidé zjistili, že neslyší.
Komplikace vznikaly ještě předtím.
Stačilo, aby na ni někdo zavolal zezadu a její nereagování si vysvětlil jako ignorování.
Právě proto měla v telefonu připravenou krátkou větu v češtině a angličtině. Používala ji v obchodech, na úřadech nebo při cestování.
Průvodčí se k ní během cesty už nevracel.
Při další kontrole cestujících pokračoval uličkou dál.
Muž naproti po několika minutách vystupoval.
Než odešel, položil na stolek před Terezou mobil.
Na displeji měl napsanou jedinou větu:
Omlouvám se. Neměl jsem vás soudit.
Tereza si ji přečetla.
Pak mu jen ukázala zdvižený palec.
Dveře se zavřely a vlak pokračoval směrem na Pardubice.
