Článek
Na první rande jsem si vzala kabát, který mám po rozvodu pořád stejný. Je kvalitní, sluší mi a při troše péče se z něj nedá poznat, kolik let spolu chodíme. Důležité bylo vyprázdnit kapsu od účtenek. Jedna z drogerie by o mém současném životě prozradila víc než celý profil.
Je mi osmapadesát a jmenuji se Eva. Pracuji v kanceláři, bydlím v pronajatém bytě a finančně se držím, pokud nic nevymýšlím. Jenže na seznamce nemůžete napsat, že nejlépe fungujete bez mimořádných událostí. Muž si potom možná představí, že s vámi bude dobrodružství každé zapnutí pračky.
Po rozvodu přestaly být některé věci samozřejmé. Výlet, restaurace, nový spotřebič. Nestrádám. Jen mám přesný přehled o tom, co si můžu dovolit. Před schůzkou jsem si koupila rtěnku a rozhodla, že další věci v drogerii počkají. V tomhle kabátě jsem chtěla vypadat jinak než při běžném nákupu.
Tomáše jsem našla na seznamce. Bylo mu jedenašedesát, měl dospělé děti a vlastní byt. Neposílal mi fotografie hrudníku a po třetí zprávě se nezačal ptát, jestli ráda spím bez oblečení. To už byl slibný začátek. Navíc odpovídal na to, co jsem skutečně napsala, což není zdaleka běžné.
Měsíc jsme si psali, několikrát telefonovali a měli jeden dlouhý videohovor. Vypadal jako na fotkách, jen měl za zády sušák s prádlem. Ten mi byl sympatický. Člověk se snáz uvolní, když vidí, že i muž se zájmem o kulturu někde suší spodní prádlo.
Navrhl, že bychom si místo restaurace mohli uvařit večeři. Rád prý vaří. Já také, i když poslední dobou hlavně věci, které vydrží na dva dny. Domluvili jsme se u mě. Tomáš měl přinést recept a já jsem dopoledne uklidila kuchyň tak důkladně, že jsem si na ni pak netroufala sáhnout.
Nejdřív jsme se měli sejít v supermarketu a společně nakoupit. Připadalo mi to přirozené. Představovala jsem si, jak se budeme smát podivně tvarované mrkvi. Výdajovou stránku romantiky jsem neřešila.
Tomáš stál u vozíků. Usmál se, lehce mě objal a pochválil mi kabát. Měla jsem radost. Dvacet let společného manželství ze mě udělalo ženu, kterou potěší i to, že si někdo všimne, co má na sobě. Vzala jsem košík do ruky, ale on navrhl vozík. Prý se s ním lépe nakupuje.
U zeleniny vytáhl seznam. Chtěl udělat těstoviny s krevetami, k tomu něco malého před jídlem. Souhlasila jsem. Krevety si doma nekupuji, ale chutnají mi. Nechtěla jsem hned na začátku vysvětlovat, že moje obvyklá těstovinová omáčka vychází hlavně z toho, co už mám v lednici.
Vzal čerstvé bylinky. Potom rajčata v malé krabičce, která byla výrazně dražší než ta vedle. Řekl, že mají lepší chuť. Přikývla jsem. Neměla jsem žádný důkaz, že nemají. Jen mi přišlo zvláštní, jak dlouho jsem ochotná stát nad dvěma podobnými krabičkami, když nakupuji sama.
Začala jsem v duchu sčítat. Nebyla to přesná čísla, spíš nepříjemný dojem, že každá další položka stojí o trochu víc, než jsem čekala. Tomáš se přitom mile ptal na práci a občas se ke mně naklonil tak blízko, že jsem cítila jeho kolínskou. Místo soustředění na ni jsem si všimla ceny oliv.
Přidal sýr a sušenou šunku. Zeptal se, jestli mám ráda tuhle značku. Řekla jsem, že ano, přestože jsem ji neznala. Nebyl to záměrný velký podvod. Jen jsem nechtěla další dotaz, na který bych musela odpovědět, že nevím. Je pozoruhodné, kolik malých lží se vejde mezi dva oddělené regály.
U vína jsem se rozhodla zasáhnout. Ukázala jsem na láhev, kterou jsem si občas koupila k návštěvě. Tomáš ji vzal do ruky, prohlédl a řekl, že zkusíme něco jiného. Pak vybral bílé, o kterém uměl několik vět mluvit. Já o své značce věděla jen to, kde bývá v akci.
Zeptal se, jestli ji znám. Odpověděla jsem, že myslím, že ano. Prohlédl si etiketu a něco dodal o vinařství. Nerozuměla jsem mu a už jsem se neodvážila zeptat. Ulevilo se mi, když nám do vozíku strčil jiný zákazník. Mohli jsme se přesunout a změnit téma.
Pořád jsem předpokládala, že nákup zaplatí. Ani jsme o tom nemluvili. On navrhl večeři, vybral recept a vedl vozík, takže jsem si v hlavě pospojovala tři nesouvisející věci do příjemného závěru. Sama o sobě přitom tvrdím, že od mužů nechci nic zadarmo. V ten pátek jsem tuto zásadu ráda nechala trochu nejasnou.
Když jsme se blížili k pokladně, Tomáš řekl, že zaplatí kartou a pak si to rozdělíme. Řekl to stejně přirozeně jako předtím poznámku o rajčatech. Nebylo v tom nic nepříjemného. Dva dospělí lidé, společná večeře, společný nákup. Jen jsem v tu chvíli přestala vnímat, co říkal dál.
Vozík stál za rodinou s malým klukem. Jeho matka počítala jogurty a dítě se snažilo přidat sladkosti. Já sledovala naše víno a přemýšlela, jestli mi zbývá nějaká důstojná cesta ven. Do odchodu ještě nic nebylo zaplacené. Upozornit na problém jsem mohla dávno. Teď jsem si připadala jako ta, která mění podmínky.
Tomáš začal vykládat na pás. Vzala jsem láhev vína do ruky a zeptala se, kolik podle něj nákup asi vyjde. Odhadl částku, jejíž polovina byla blízko mému rozpočtu na jídlo na celý týden. Pak sáhl do kapsy pro peněženku. Já láhev pořád držela.
„Tohle je na mě moc drahé,“ řekla jsem.
Podíval se na mě a zeptal se, proč jsem mu to neřekla dřív. Chtěla jsem odpovědět, že se přece mohl zeptat. Jenže se zeptal. Několikrát. Paní za námi položila na pás dvě másla a já jí záviděla, jak jednoduchou má před sebou transakci.
Vzali jsme věci z pásu zpátky do vozíku a uvolnili místo. Stáli jsme pak kousek od regálu s časopisy. Měla jsem chuť říct, že nemám u sebe správnou kartu. Jenže by navrhl, že mu to pošlu později, a já bych musela pokračovat. Řekla jsem tedy, že takhle drahé nákupy běžně nedělám.
Tomáš ukázal na sýr. Vždyť jsem říkala, že ho mám ráda. Přiznala jsem, že jsem ho nikdy nejedla. Na chvíli se zamračil. Mohla jsem mu vyčítat, že všechno vybíral sám. Jenže se mě ptal a já souhlasila. A dokonce jsem chtěla, aby si všiml, jak snadno se se mnou domluví.
Nabídl, že nákup zaplatí celý. Ulevilo se mi. Hned potom jsem začala vysvětlovat, že o to mi nejde. Znělo to podivně i mně. Kdyby sám hned u vozíků řekl, že mě zve, nejspíš bych žádný problém neměla. Teď jsem ale chtěla napravit dojem, který jsem celou dobu pomáhala vytvářet.
Chvíli jsme oba mlčeli. Pak Tomáš řekl, že bychom mohli koupit něco jiného. Neznělo to nadšeně. Ani já se už necítila jako na začátku večera. Vytáhla jsem ze dna vozíku těstoviny a řekla, že doma mám česnek, cibuli a konzervu rajčat. Umím z toho dobrou omáčku. Tentokrát to byla pravda.
Část nákupu jsme vrátili. Víno jsem odnesla do regálu a na jeho místo dala své. Tomáš si nechal olivy, které měl opravdu rád, a řekl, že ty zaplatí sám. Byla jsem ráda, že se nemusíme domlouvat o každé koruně. Současně mě píchlo, že olivy zůstaly a drahé víno zmizelo kvůli mně.
Večeři jsme uvařili. Nebyla to ta, kterou plánoval, a první půlhodinu jsme byli oba trochu opatrní. Nakonec jsme se začali bavit o jeho synovi, který si kdysi chtěl koupit restauraci, přestože neuměl uvařit ani rýži. Smála jsem se. Tomáš se smál také. Víno z mého regálu vypil bez připomínek.
Když odcházel, řekl, že příště můžeme jít na kávu. Nevěděla jsem, jestli je to pozvání, nebo ohleduplná poznámka. V neděli se skutečně ozval. Vybral kavárnu, kterou znám, a navrhl sobotu. Než jsem odpověděla, podívala jsem se na nabídku. Potom jsem napsala, že přijdu.
V sobotu si objednal kávu a zeptal se, jestli mám chuť na dort. Zaváhala jsem. Nabídl, že se o jeden můžeme podělit. Zeptala jsem se, který by chtěl. Ukázal na mrkvový. Já si vybrala čokoládový, takže jsme nakonec měli každý svůj. O tom, kdo zaplatí, jsme se domluvili před objednáním. Tomáš svůj nedojedl. Posunul mi talíř a já tentokrát docela ráda řekla ano.
