Článek
„Jestli mi ještě jednou někdo připíchne špendlík do šatů, zatímco je mám na sobě, končím.“ Monika stála uprostřed šatny s rukama v bok a dívala se na mě, jako bych jí právě oznámila, že třetí dějství odehraje nahá. „Tak se nehýbej.“ „Nehýbu se.“
„Právě ses pohnula.“ „Protože jsi mě píchla.“ „Protože ses pohnula.“ „Evo!“
„Moniko!“ Od zrcadla se ozval smích. „Holky, nechcete to dát do programu?“ zeptal se Karel. „Mohlo by to být zábavnější než druhé dějství.“ „Druhé dějství je výborné,“ urazila se Monika.
Karel byl náš režisér a uměl urazit tři lidi jednou větou, aniž by zvýšil hlas. „Tak proč při něm pokaždé usnu?“ „Protože je ti šedesát.“ „Osmapadesát.“
„Tak vidíš.“ „Můžu?“ zeptala jsem se. Monika si povzdechla. „Co?“
„Dodělat ti ten lem.“ „Pokud mě nezabiješ.“ „Nic neslibuju.“ Byl čtvrtek večer a do premiéry zbývaly dva dny.
V kulturním domě panoval obvyklý stav těsně před katastrofou. Někdo ztratil paruku. Někomu praskl zip. Jedna židle ve druhém dějství se nebezpečně viklala a rekvizitní telefon odmítal zvonit právě ve chvíli, kdy měl.
Pro náš ochotnický spolek Thálie to znamenalo, že všechno probíhá naprosto normálně. Já měla na starosti kostýmy. Oficiálně. Neoficiálně jsem měla na starosti také knoflíky, kávu, náplasti, zapomenuté texty, ztracené klíče, nervové zhroucení herců a hledání věcí, které někdo položil „přesně sem“.
Monika hrála hlavní roli. Samozřejmě. Monika hrála hlavní roli skoro vždycky. Byla vysoká, štíhlá, měla krásný hlas a dokázala vstoupit do místnosti tak, že se za ní lidé otočili.
Já dokázala vstoupit do místnosti tak, že si lidé všimli, až když jsem jim podala kávu. Znaly jsme se od gymnázia. Už tehdy hrála Julie. Já jí zkracovala šaty.
Některé věci jsou v životě překvapivě stálé. „Hotovo,“ řekla jsem a narovnala se. Monika se otočila před zrcadlem. „Je to krásné.“
„Já vím.“ „A skromnost pořád nic?“ „Tu neumím přišít.“ Usmála se.
To mě trochu zaskočilo. Většinou jsme spolu vycházely dobře, pokud se za dobré vycházení považovalo třicet let drobných poznámek a soutěžení, o kterém možná věděla jen jedna z nás. Já.
„Evi!“ Ohlédla jsem se. Petr stál ve dveřích šatny se dvěma kelímky kávy. „Záchrana,“ řekla jsem.
Jeden mi podal. „Bez cukru.“ „Já vím.“ Petr věděl skoro všechno.
Byli jsme spolu rok a půl. Nebyl to vztah, který začal ohňostrojem. Spíš jako když někdo pomalu rozsvěcí lampičku. Petr chodil do našeho souboru už několik let. Hrál menší role, stavěl kulisy a pokaždé tvrdil, že na jevišti skončil naposledy.
Potom Karel někoho potřeboval. Petr protestoval. Karel ho obsadil. A Petr přišel.
Stejně začal i náš vztah. Nejdřív mi nosil kávu. Potom mě vozil domů. Potom jednou zůstal na večeři.
Pak zůstal do rána. A nakonec si u mě nechal kartáček na zuby způsobem, který jsme nikdy oficiálně neprojednali. Vyhovovalo mi to. Tedy většinou.
Petr byl po rozvodu a už na začátku mi řekl, že další svatbu neplánuje. „Jednou stačilo,“ prohlásil. Zasmála jsem se. Řekla jsem, že mně také.
Nebyla to úplně pravda. Ale bylo mi čtyřicet šest a připadalo mi nedůstojné přesvědčovat dospělého muže, že by mě měl chtít požádat o ruku. Tak jsme o tom už nikdy nemluvili. „Co tam máš?“ zeptala jsem se.
Petr nesl kromě kávy malou papírovou tašku. „Nic.“ „Nic bývá většinou lehčí.“ „Rekvizita.“
„Ukaž.“ „Nemusíš vidět všechno.“ Podívala jsem se na něj. „Jsem kostymérka.“
„To není bezpečnostní prověrka.“ „Petr něco tají!“ zavolala Monika. „Ty se do toho nepleť,“ odpověděla jsem. „Já se pletu do všeho.“
„To víme.“ Petr se zasmál a odešel za Karlem. Podívala jsem se za ním. Monika se vedle mě objevila v županu.
„Je hodnej.“ „Hm.“ „Co hm?“ „Nic.“
„Ty jsi někdy tak romantická, až se mi chce plakat.“ „A ty jsi někdy tak otravná, až se mi chce taky.“ „Tak jsme se našly.“
O hodinu později začala generálka. Petr hrál doktora, který měl ve třetím dějství oznámit, že hlavní hrdinka není smrtelně nemocná, ale jen těhotná. Nedávalo to velký smysl. Karel tvrdil, že francouzská komedie nemusí dávat smysl.
Monika tvrdila, že to publikum pochopí. Já tvrdila, že publikum především potřebuje přestávku a víno. Seděla jsem v zákulisí a zašívala utržený rukáv, když jsem zaslechla Petrovo: „Do háje.“
Nevěnovala jsem tomu pozornost. U herců má „do háje“ široké spektrum významů. Může znamenat zapomenutou repliku, rozbitou kulisu nebo skutečnou životní tragédii. Pak se ozvalo znovu.
„Karle, neviděl jsi tu krabičku?“ Zvedla jsem hlavu. Petr prohledával stolek u zrcadla. „Jakou?“ zeptal se Karel.
„Malou červenou.“ „Ne.“ „Měl jsem ji tady.“ Začal převracet papíry.
„Co v ní bylo?“ zeptala jsem se. Petr sebou skoro trhl. „Nic.“ „Zase nic? Dneska máš nějak hodně ničeho.“
„Evo, prosím.“ Tentokrát se neusmíval. Odložila jsem šití. „Co se ztratilo?“
Petr se podíval na Karla. Karel na Petra. To se mi nelíbilo. „Prsten,“ řekl nakonec Petr.
„Jaký prsten?“ „Rodinný.“ „Rekvizita?“ „Ne.“
„Tak proč ho taháš na zkoušku?“ Petr si promnul čelo. „To je složitější.“ „V čem?“
„Prostě jsem ho měl s sebou.“ „Drahý?“ „Nevím.“ „Jak nevíš?“
„Finančně nevím.“ Na okamžik se odmlčel. „Byl po mámě.“ Přestala jsem se ptát.
Petrova maminka zemřela před třemi lety. Mluvil o ní málokdy, ale když ano, vždycky jinak než o ostatních lidech. Měkčeji. „Najdeme ho,“ řekla jsem.
„Určitě tu někde bude.“ „Kdy jsi ho viděl naposledy?“ „Před zkouškou.“ „Kde?“
„Tady.“ „Někdo tu uklízel?“ Karel zavrtěl hlavou. „Jen Monika si sem chodila pro kabelku.“
Z nějakého důvodu mi ta věta zůstala v hlavě.
Prsten jsme nenašli. Prohledali jsme podlahu. Stoly. Tašky s kostýmy.
Krabice s rekvizitami. Dokonce i odpadkový koš. Nic. Petr tvrdil, že to nevadí.
Což znamenalo, že mu to vadí hodně. „Zítra se podíváme za světla,“ řekla jsem. „Jo.“ „Neztratil se.“
„To nevíš.“ „Vím. V týhle budově se nic neztratí. Jen to skončí někde, kde to nedává smysl.“ To byla pravda. Jednou jsme tři týdny hledali divadelní dalekohled a nakonec ho našli v lednici.
Nikdo dodnes nevěděl proč.
V pátek odpoledne jsem byla v kulturním domě první. Chtěla jsem projít kostýmy naposledy. Moničiny modré šaty měly kapsu, kterou jsem ve čtvrtek nestihla zašít. Otočila jsem je naruby, nahmátla látku a něco mi pod prsty zacinkalo.
Zamračila jsem se. Sáhla jsem dovnitř. V dlani mi ležel prsten. Zlatý.
Drobný. S malým kamenem. Na několik vteřin jsem jen stála. Pak jsem si řekla, že existuje jednoduché vysvětlení.
Samozřejmě že existuje. Monika ho našla a schovala, aby se neztratil. Jen ho zapomněla vrátit. To bylo celé.
„Co děláš?“ Leknutím mi málem vypadl. Monika stála ve dveřích. Podívala se na mou ruku.
A její výraz se změnil. Ne moc. Jen trochu. Ale všimla jsem si.
„Kde jsi to vzala?“ zeptala jsem se. „Evo.“ „Bylo to v tvojí kapse.“ Monika zavřela dveře.
„Dej mi ho.“ „Proč?“ „Protože ho mám mít já.“ Možná existovaly věty, které by mě překvapily víc.
V tu chvíli mě žádná nenapadala. „Petr ho včera hledal.“ „Já vím.“ „Říkal, že byl po jeho mámě.“
„Taky vím.“ „A tys ho měla v kapse.“ „Ano.“ „Jak se tam dostal?“
Monika natáhla ruku. „Dej mi ho, prosím.“ Nevím proč, ale prsten jsem sevřela v dlani. „Dal ti ho Petr?“
Zaváhala. Jenom malinko. „Ano.“ Bylo to, jako by mi někdo stáhl žaludek provázkem.
„Aha.“ „Evo—“ „Ne. To je dobrý.“ „Není.“
„Je.“ Podala jsem jí prsten. Monika ho vzala. „Můžu ti to vysvětlit.“
„Nemusíš.“ „Ale—“ „Petr je dospělý.“ „To rozhodně není předmětem sporu.“
„A ty taky.“ „Občas.“ „Takže je mi do toho vlastně houby.“ Otočila jsem se k šatům.
Ruce se mi třásly. Nenáviděla jsem se za to. „Evo.“ „Co?“
„Nedělej ukvapené závěry.“ To mě rozesmálo. „Já? Nikdy.“ „Myslím to vážně.“
„Já taky.“
Následujících dvacet minut jsem špendlíky zapichovala do jehelníčku s energií člověka, který si představuje, že každý z nich je někdo konkrétní. Petr. Monika. Petr.
Monika. Pak jsem se zastyděla. Monika nic neudělala. Tedy možná udělala.
Ale nevěděla jsem co. To byla ta nejhorší část. Mohla jsem za Petrem dojít a zeptat se. Normální člověk by to udělal.
Já místo toho začala skládat důkazy. Petr poslední dva týdny zůstával po zkouškách déle. Monika také. Několikrát jsem je viděla šeptat si u baru.
Ve středu Petr přišel domů až po jedenácté a řekl, že pomáhal Karlovi s kulisami. Monika měla ve čtvrtek nový účes. To poslední nebyl důkaz vůbec ničeho. Přesto jsem ho do seznamu zařadila.
Když člověk začne hledat potvrzení vlastní teorie, svět mu ochotně dodá materiál.
„Ahoj.“ Petr mě políbil na tvář. Instinktivně jsem ucukla. Všiml si.
„Co je?“ „Nic.“ „Evo.“ „Jsem nervózní z premiéry.“
„Ty nehraješ.“ „Právě proto. Vy hrajete a já pak opravuju následky.“ Usmál se. „Našel se ten prsten?“
Podívala jsem se na něj. Tohle byla příležitost. Stačilo říct ano. Našla jsem ho u Moniky.
Vysvětli mi to. Místo toho jsem odpověděla: „Ne.“ Lhala jsem.
A okamžitě mě to naštvalo. Na něj. Což nebylo úplně fér. „Škoda,“ řekl.
Vypadal opravdu zklamaně. To mě naštvalo ještě víc. Jak může člověk tak přesvědčivě předstírat, že něco hledá, když přesně ví, kde to je? Pak jsem si uvědomila něco horšího.
Co když nevěděl? Co když ho Monika opravdu vzala? Jenže říkala, že jí ho dal. Takže jeden z nich lhal.
Nebo oba. Bylo to čím dál lepší.
Večer jsme měli poslední zkoušku. Monika hrála skvěle. To bylo typické. Já jsem byla rozbitá zevnitř a ona na jevišti zářila.
Petr také. Ve druhém dějství spolu měli scénu, při které ji jeho doktor uklidňoval. Položil jí ruku na rameno. Bylo to ve scénáři.
Věděla jsem to, protože jsem ten scénář četla asi čtyřicetkrát. Přesto jsem sevřela ramínko tak silně, až zapraskalo. „To je umělohmotný,“ ozval se za mnou Karel. „Co?“
„Ramínko.“ „Vím.“ „Tak ho nezabij.“ „Snažím se.“
Karel se na mě podíval. „Vy dva jste se pohádali?“ „Kdo?“ „Ty a Petr.“
„Ne.“ „Tak jo.“ „Proč se ptáš?“ „Protože když ženy odpoví na otázku ‚pohádali jste se?‘ slovem ‚kdo?‘, většinou to znamená ano.“
„Jdi režírovat.“ „To jsem zkoušel. Nikdo mě neposlouchá.“
Po zkoušce jsem uklízela šatnu, když jsem z chodby zaslechla Moniku. „Zítra to musíš udělat.“ Zastavila jsem se. Petr odpověděl něco příliš tiše.
„Ne,“ řekla Monika. „Žádné další odkládání.“ Ticho. Pak Petr: „Co když řekne ne?“
Srdce mi přestalo bít. Nebo to alespoň tak působilo. Monika se zasmála. „Tak budeš vypadat jako idiot.“
„Děkuju.“ „Od toho jsou kamarádi.“ „Vážně myslíš, že—“ „Ano.“
Couvla jsem od dveří. Neměla jsem poslouchat. Vlastně už jsem slyšela příliš. Prsten.
Po jeho matce. Monika. Co když řekne ne? Bylo mi na zvracení.
Celou cestu domů jsem si připravovala řeč. Nebudu brečet. Nebudu dělat scénu. Řeknu mu, že chápu, že city se mění.
Pak vyhodím jeho kartáček na zuby. Možná ještě před řečí.
Petr přijel domů o půl hodiny později. „Dáš si víno?“ zeptal se. „Ne.“ „Ty?“
„Ano, já.“ „Jsi nemocná?“ „Ne.“ Sedl si naproti mně.
„Evo, něco se děje.“ „Nic.“ „Od včerejška jsi divná.“ „Možná jsem vždycky byla divná a až teď sis toho všiml.“
„Takhle divná ne.“ Čekala jsem. Třeba to řekne. Teď.
Petr otevřel pusu. Pak ji zase zavřel. „Co?“ zeptala jsem se. „Nic.“
Nenáviděla jsem slovo nic. „Tak dobrou noc.“ „Je devět.“ „Jsem unavená.“
Šla jsem spát. Petr zůstal v kuchyni. A já do půlnoci civěla do stropu a představovala si, jak muž, se kterým žiju, požádá druhý den jinou ženu o ruku. Nejhorší bylo, že jsem se na Moniku ani pořádně nedokázala zlobit.
Byla hezká. Byla zábavná. Měla ráda divadlo stejně jako Petr. A na rozdíl ode mě mu nikdy neříkala, že jeho vtipy nejsou vtipné.
Možná dávali smysl. Ta myšlenka bolela ze všech nejvíc.
V sobotu od rána pršelo. Ve tři odpoledne už bylo v kulturním domě plno. Někdo donesl chlebíčky. Někdo bábovku.
Karel pobíhal s vysílačkou, kterou k ničemu nepotřeboval, ale připadala mu profesionální. Monika seděla před zrcadlem. „Zapneš mě?“ zeptala se. Držela zadní část šatů.
Chvíli jsem na ni jen hleděla. Pak jsem přišla blíž a zapnula zip. „Díky.“ „Není zač.“
„Evo.“ „Ano?“ „Po představení hned neutíkej.“ Ruce se mi zastavily.
„Proč?“ „Prostě neutíkej.“ „To není odpověď.“ „Vím.“
„Jde o Petra?“ Monika se na mě podívala do zrcadla. „Ano.“ Tak.
Bylo to venku. Překvapivě jsem cítila spíš úlevu. „Dobře.“ Monika se otočila.
„Ty jsi úplně bílá.“ „Make-up máš ty.“ „Evo—“ „Za pět minut začínáte.“
„Ale já ti—“ „Moniko.“ Zmlkla. „Běž hrát.“
Chvíli váhala. Potom odešla.
Premiéra byla vyprodaná. První dějství se publikum smálo. Ve druhém se smálo ještě víc. Dokonce na místech, která neměla být vtipná.
Židle vydržela. Telefon zazvonil. Nikomu nespadly kalhoty. Na naše poměry triumf.
Petr měl před nástupem do třetího dějství studené ruce. „Nervózní?“ zeptala jsem se. „Hrozně.“ „To zvládneš.“
Podíval se na mě tak zvláštně, až jsem musela uhnout pohledem. „Doufám.“ Vyšel na scénu. A já se málem rozbrečela.
Protože jsem ho milovala. To bylo celé. Žádné důstojné rozcházení. Žádné dospělé přijetí reality.
Milovala jsem ho a nechtěla jsem, aby chtěl někoho jiného.
Představení skončilo potleskem ve stoje. Monika se přišla do zákulisí převléknout. „Bylas skvělá,“ řekla jsem. Byla to pravda.
„Děkuju.“ „Fakt.“ „Teď mě děsíš.“ „Proč?“
„Za třicet let jsi mi ještě nikdy neřekla dvakrát za sebou něco hezkého.“ Musela jsem se zasmát. „Tak si to užij.“ Objala mě.
Monika mě skutečně objala. Stála jsem tam ztuhle s rukama podél těla. „Co to děláš?“ „Objímám tě.“
„Proč?“ „Protože jsi nemožná.“ „To nedává smysl.“ „Za chvíli bude.“
Odstoupila. „A zůstaň tady.“ „Moniko—“ Ale už odešla.
Během deseti minut byla šatna skoro prázdná. Podezřele rychle. Karel strčil hlavu dovnitř. „Evo, můžeš na jeviště?“
Tak je to tady. „Proč?“ „Petr tě potřebuje.“ Samozřejmě.
Kartáček na zuby vyhodím večer. Šla jsem chodbou. V sále už nikdo nebyl. Světla nad hledištěm zhasla a svítilo jen několik pracovních lamp.
Petr stál uprostřed jeviště. Sám. „Ahoj,“ řekl. „Ahoj.“
Vyšla jsem po schůdcích nahoru. „Tak?“ „Tak.“ Vypadal nervózněji než před premiérou.
Mně už to bylo skoro jedno. „Evo, já ti musím něco říct.“ „Já vím.“ Zarazil se.
„Víš?“ „Ano.“ „Jak?“ „Našla jsem prsten.“
Petr otevřel pusu. „Cože?“ „V Moničiných šatech.“ Ticho.
Petr se na mě díval. Pak si zakryl obličej rukama. „Ježišmarjá.“ „Nemusíš se omlouvat.“
„Já ji zabiju.“ To jsem nečekala. „Moniku?“ „Říkal jsem jí, že ho má dát někam, kam nepolezeš.“
„Já jsem kostymérka. Lezu do všech kapes.“ „Ona tvrdila, že do téhle ne.“ Zírala jsem na něj. Petr spustil ruce.
A najednou se začal smát. „Ty ses celý den tvářila takhle kvůli tomu?“ „Jak takhle?“ „Jako kdyby ti někdo zastřelil psa.“
„Já nemám psa.“ „Evo.“ „A proč se směješ?“ „Protože—“
Zpoza závěsu vykoukla Monika. „Můžu už?“ „Ne!“ zařvali jsme oba. Zmizela.
„Co se děje?“ zeptala jsem se. Petr ke mně udělal krok. „Co sis myslela?“ „Nic.“
„Evo.“ „Že ten prsten je pro Moniku.“ Petr chvíli mlčel. Pak se rozesmál ještě víc.
„To není vtipný!“ „Promiň.“ „Není!“ „Já vím.“
„Slyšela jsem vás včera.“ „Co?“ „Jak se ptáš, co když řekne ne.“ Přestal se smát.
„Aha.“ „A ona říkala, že to musíš udělat.“ „Aha.“ „A našla jsem prsten u ní.“
„Aha.“ „Přestaň říkat aha!“ „Promiň.“ Zhluboka se nadechl.
„Tak teď chápu, proč jsi se mnou včera skoro nemluvila.“ „Já s tebou mluvila.“ „Zeptal jsem se, jestli chceš víno, a tys řekla ne.“ „To je mluvení.“
„Pro tebe ne.“ Měl pravdu. „Proč ho měla Monika?“ „Protože ty kontroluješ všechno, co přinesu do divadla.“
„Nekontroluju.“ Petr zvedl obočí. „Dobře. Kontroluju.“ „Karel by ho ztratil. Já bych ho ztratil. Tak jsem ho dal Monice.“
„A pak jsi ho hledal.“ „Protože ho Monika dala jinam, než jsme se domluvili, a neřekla mi kam.“ Zpoza závěsu se ozvalo: „Protože Petr neumí šeptat!“
„Moniko!“ zavolal. „Už jsem ticho.“ Podívala jsem se na Petra. „Takže jsi opravdu nevěděl, kde je?“
„Ne.“ „A ona mi řekla, že jsi jí ho dal.“ „To byla pravda.“ „Mohla dodat proč.“
Monika vykoukla. „Ptala ses mě, jestli mi ho dal. Ne proč.“ „Zmiz!“ „Už jdu.“
Tentokrát jsem se musela smát. Jen trochu. Pak jsem si všimla, že se Petr už nesměje. Stál přede mnou velmi vážně.
A najednou mi to došlo. Úplně. „Ne.“ Petr sáhl do kapsy.
„Co ne?“ „Nedělej to.“ „Proč?“ „Protože jsem se právě chovala jako úplný idiot.“
„To děláš často.“ „Petře.“ „Já taky.“ Vytáhl červenou krabičku.
Monika musela prsten vrátit, zatímco jsem byla v zákulisí. „Ty jsi mi kdysi řekla, že svatbu nepotřebuješ,“ řekl. „Ty jsi to řekl první.“ „Já vím.“
„Tak jsem nechtěla vypadat zoufale.“ „Já jsem zase nechtěl přiznat, že jsem změnil názor.“ „Proč?“ „Protože bych musel přiznat, že jsem se mýlil.“
„To je pro muže těžké.“ „Hrozně.“ Usmál se. „Evo, nechci dělat žádný velký proslov.“
„Díkybohu.“ „Měl jsem připravený.“ „Jak dlouhý?“ „Monika mi ho zkrátila na polovinu.“
„Tak jí poprvé v životě děkuju.“ „Slyším tě!“ ozvalo se za závěsem. Petr zavrtěl hlavou. Potom si přede mě klekl.
Tentokrát jsem se nesmála. „Já vím, že už máme kartáčky ve stejné koupelně,“ řekl. „A vím, že tobě patří tři čtvrtiny skříně.“ „Dvě třetiny.“ „Neměřil jsem to.“
„Já ano.“ „Samozřejmě.“ Usmál se. „Ale chtěl bych, aby to tak zůstalo. Hodně dlouho.“
Otevřel krabičku. Uvnitř ležel prsten, který jsem už jednou ten den držela. Najednou vypadal úplně jinak. „Evo, vezmeš si mě?“
Chtěla jsem říct něco chytrého. Něco vtipného. Něco, co si budeme pamatovat. Místo toho jsem začala brečet.
„To je ano?“ zeptal se. Přikývla jsem. „Protože potřebuju slovní odpověď. Po dnešku už nic nebudu odvozovat.“ „Ano.“
Postavil se. „Ano?“ „Ano, ty blázne.“ Navlékl mi prsten.
Byl trochu velký. Samozřejmě. Nic u nás nikdy nefungovalo napoprvé. Objala jsem ho.
A zpoza závěsu se ozval mohutný potlesk. Odskočila jsem. „Co to sakra je?“ Závěs se rozhrnul.
Stáli tam všichni. Karel. Monika. Ostatní herci.
Dokonce i paní, která prodávala lístky. „Říkal jsi, že to bude soukromé!“ vyjela jsem na Petra. „Je to soukromé.“ Ukázal na prázdné hlediště.
„Nejsou tu diváci.“ „My se nepočítáme,“ řekl Karel. „Vy jste horší než diváci.“ Monika ke mně přišla první.
„Takže?“ Ukázala jsem jí ruku. Usmála se. „Je krásný.“
„Ty to víš. Měla jsi ho půl dne v kapse.“ „Dva dny.“ „Cože?“ Petr zavřel oči.
„To teď neřešme.“
Později jsme seděli v klubovně nad chlebíčky a zbytkem prosecca. Monika si přisedla ke mně. „Ty sis vážně myslela, že Petr chce požádat o ruku mě?“ „Nemusíme se k tomu vracet.“
„Musíme.“ „Proč?“ „Protože je to největší kompliment, který jsi mi kdy dala.“ „Jak může být moje podezření, že mi kradeš přítele, kompliment?“
„Protože sis myslela, že kvůli mně opustí tebe.“ „To zní ještě hůř.“ Monika si nalila prosecco. „Víš, že jsem na tebe vždycky trochu žárlila?“
Málem jsem se zakuckala. „Ty? Na mě?“ „Ano.“ „Proč?“
„Protože když se něco pokazí, všichni jdou za tebou.“ „Protože umím šít.“ „Ne.“ Podívala se přes místnost.
Karel právě vysvětloval Petrovi něco velmi důležitého pomocí dvou párátek a olivy. „Protože vědí, že to spravíš.“ „Ty máš hlavní role.“ „A ty držíš celé tohle bláznovství pohromadě.“
Chvíli jsem mlčela. „Myslela jsem, že mě považuješ za nudnou.“ Monika se rozesmála. „Evo, ty sis celý den myslela, že ti tajně přebírám chlapa, místo abys mu položila jednu normální otázku.“
Napila se. „Ty rozhodně nejsi nudná.“ Musela jsem jí dát za pravdu.
Když jsme odcházeli, bylo skoro půl druhé ráno. Petr mi pomáhal obléct kabát. Monika stála ve dveřích. „Evo!“
„Co?“ „V pondělí máme úklid kostýmů.“ „Vím.“ „Moje modré šaty dej prosím do čistírny.“
„Dám.“ „A spravíš tu kapsu?“ Podívala jsem se na ni. Pak na prsten na své ruce.
„Ne.“ „Proč ne?“ „Protože odteď už ti žádné kapsy nevěřím.“ Monika se rozesmála.
Petr mě objal kolem ramen. A když jsme vyšli do deště, došlo mi ještě něco. Po třiceti letech jsem konečně dostala hlavní roli. A kupodivu jsem kvůli ní vůbec nemusela lézt na jeviště.
