Článek
Hodiny stály u rodičů na příborníku. Měly tmavou dřevěnou skříňku, mosazný ciferník a vzadu dvířka, za která jsme jako děti nesměly sahat. Táta je každou neděli po obědě natahoval. Když jsme se sestrou křičely přes celý byt, čekal, až doodbíjejí, a teprve potom nás napomenul.
Po jeho smrti si sestra vzala knihovnu a já hodiny. Máma už žila v menším bytě a nechtěla je stěhovat. Položila mi klíček do dlaně. Táta je prý za čtyřicet let nikdy nepřesvědčil, aby šly úplně přesně.
U nás stály jedenáct let na komodě v obýváku. Manžel Karel si na jejich zvuk zvykl, i když občas při filmu prohodil, že nám zase odbíjí kostel. Já podle nich poznala, že je čas vypnout troubu nebo zavolat sestře, aniž jsem se musela podívat na telefon.
Loni na podzim se začaly zastavovat. Nejdřív jednou za týden, potom skoro každý den. Natahování nepomáhalo. Karel navrhl, ať koupíme nové. Já našla opravnu, kde měli ve výloze podobné hodiny, a zavolala, jestli se na ně mohou podívat.
Na lístku stálo jen oprava hodin
Pán za pultem otevřel zadní dvířka a chvíli sledoval strojek. Řekl, že mechanismus je opotřebovaný a bude s ním práce. Připomněla jsem, že hodiny také odbíjejí, jen poslední dobou někdy vynechají. Chtěla jsem opravit obojí.
Domluvili jsme se, že se po rozebrání ozve s cenou. Na zakázkový lístek napsal „oprava stolních hodin“, můj telefon a částku do tří tisíc korun, kterou bez dalšího volání nepřekročí. Kopii jsem složila do peněženky. Nic dalšího jsem po něm nechtěla napsat.
Za dva týdny zavolal. Hodiny prý už jdou a mohu si je vyzvednout. Na pultě ukazovaly čtvrt na jedenáct. Pán mi ukázal nový bateriový strojek a řekl, že s tímhle už nebudu mít starosti. Původní mechanismus vyndal, protože jeho oprava by byla mnohem dražší.
Zarazilo mě to. Zeptala jsem se, jestli budou dál odbíjet. Odpověděl, že nový strojek je tichý. Většina lidí to dnes podle něj ocení. Stála jsem před pultem, za mnou čekal další zákazník, a nedokázala jsem rychle říct, proč právě já ticho ocenit nemám.
Zaplatila jsem a hodiny odnesla. V autě jsem si vyčítala, že jsem se neozvala víc. Zároveň jsem měla pocit, že hledám problém v opravě, která mě stála méně, než jsem čekala.
V šest jsem čekala na první úder
Karel hodiny postavil na komodu a pochválil, že jsme je nemuseli vyhodit. Ukázala jsem mu novou baterii. Řekl, že je to rozumné, alespoň nebudeme při odjezdu na dovolenou přemýšlet, kdo je natáhne. Pak šel připravit večeři.
Krátce před šestou jsem si sedla v obýváku. Ručička došla nahoru a pokračovala dál. Z kuchyně bylo slyšet prkénko a otevřenou vodu. Čekala jsem ještě chvíli, jako by hodiny potřebovaly nabrat dech. Potom jsem vstala a otevřela zadní dvířka.
Uvnitř bylo skoro prázdno. Tam, kde se dřív pohybovalo kyvadlo a odkud se ozývalo odbíjení, zůstala volná dřevěná skříňka. Zezadu ciferníku vyčnívala malá černá krabička. Najednou mi vadila mnohem víc než u opraváře na pultě.
Karel mě našel stát u komody. Řekla jsem mu, že se mi takhle hodiny nelíbí. Připomněl, že vypadají pořád stejně a jsou po tátovi stejně jako předtím. To jsem věděla. Jen mi při pohledu na ně poprvé chyběl zvuk, který k nim patřil od chvíle, kdy jsem na příborník sotva dosáhla.
„Tak si to odbíjení někde nahrajeme,“ navrhl.
Nemyslel to zle. Přesto jsem zavřela dvířka a šla do kuchyně. Nedokázala jsem vysvětlovat, proč nechci, aby na mě z telefonu každou hodinu hrál cizí zvuk.
Původní strojek ještě ležel v dílně
Druhý den jsem zavolala do opravny. Původní mechanismus naštěstí nevyhodili. Pán řekl, že si staré díly nechává, a zeptal se, jestli mi současné hodiny nejdou. Odpověděla jsem, že jdou, ale objednala jsem si opravu těch původních.
Přiznal, že mi měl změnu nejprve vysvětlit. Podle něj jsem hlavně nechtěla překročit tři tisíce a výměna byla jediná cesta, jak do té částky hodiny zprovoznit. Připomněla jsem naši dohodu o telefonátu. Když by oprava stála víc, mohla jsem ji odmítnout a odnést si je domů zastavené.
Vrátila jsem se i s hodinami. Opravář vyndal bateriový strojek a původní součásti mi předal v krabici. Peníze za výměnu vrátil. Požádala jsem ho, aby na lístek napsal, co mi vydává. Tentokrát jsem počkala, až to dokončí.
Jinou dílnu mi doporučila sestra. Opravář po prohlídce zavolal, že mechanismus lze opravit za přibližně šest tisíc. Ani potom od hodin nemám čekat přesnost digitálního budíku.
Večer jsem to řekla Karlovi. Zeptal se, jestli tolik opravdu chci dát. Na podobnou částku jsem původně nemyslela. Prošla jsem si výdaje na příští měsíc, opravu odložila do další výplaty a druhý den zavolala, že souhlasím. Karel už mě nepřesvědčoval. Požádal jen, ať se tentokrát přesně domluvím, co dostanu zpátky.
Klíček znovu zůstal u hodin
Oprava trvala téměř dva měsíce. Když jsme si hodiny vyzvedávali, opravář nám ukázal, jak je natahovat a na co nesahat při seřizování. Nechal je před námi odbít. Karel stál vedle mě a poslouchal. Potom vzal skříňku do náruče, abych mohla otevřít dveře.
Doma jsme je dali na původní místo. Večer se ozval známý zvuk. Nebyl tak silný, jak jsem si ho během čekání pamatovala. Zavolala jsem sestře a řekla jí to. Smála se, že u našich přece hodiny stály v menším pokoji. Domluvily jsme se, že se přijde podívat.
Hodiny se za týden trochu opozdí. V neděli je natáhnu a zkontroluji čas. Karel při filmu občas sáhne po ovladači, když začnou odbíjet. Někdy počkám s odpovědí, až skončí, úplně stejně jako táta.
Zakázkové lístky mám oba uložené. Na tom druhém stojí oprava původního mechanismu včetně odbíjení. Klíček leží v misce za hodinami. Minulou neděli jsem ho chvíli hledala. Karel zavolal z kuchyně, že ho posunul dozadu, když utíral prach. Pak dodal, ať si hodiny natáhnu, než na ně zase zapomenu.
