Článek
S Evou a Zdenou se známe od učiliště. Na výlety jezdíme společně, obvykle jen na jeden den. Tentokrát jsme vybraly autobusový zájezd do jižních Čech se třemi noclehy v jednom hotelu. Eva chtěla vidět zámky, Zdena se těšila na Třeboň a já hlavně na to, že několik dní nebudu vařit.
Při objednávání jsem požádala o pokoj pro sebe. Spím lehce, večer si ráda čtu a ráno potřebuji chvíli, než na někoho promluvím. Doma to manžel po třiceti letech ví. Kamarádkám jsem to vysvětlila a příplatek dva tisíce čtyři sta korun zaplatila ze svého.
Eva se smála, že si hraju na paní z lepší společnosti. Zdena řekla, že mi to závidí, ale sama tolik dávat nechce. Pokoj pro dvě si objednaly spolu. Považovala jsem ubytování za vyřešené a v autobuse už jsme probíraly jen počasí a pohodlné boty.
Můj pokoj měl dvě postele, i když byl rezervovaný pouze pro mě. Na jednu jsem položila tašku. Vybalila jsem si knihu, nastavila budík a poprvé za celý den se posadila, aniž na mě někdo čekal. Za chvíli se ozvalo zaklepání.
První noc jsem udělala výjimku
Eva stála za dveřmi v pyžamu. V ruce držela polštář a malou tašku s kartáčkem. Zdena prý chrápe tak, že se vedle ní nedá usnout. Zkusila špunty, ale nepomohly. Zeptala se, jestli by se u mě mohla vyspat. Aspoň dnes, než zítra něco vymyslíme.
Bylo skoro půl jedenácté. Nedokázala jsem ji poslat zpátky, když přede mnou stála s polštářem pod paží. Sundala jsem tašku z druhé postele a řekla, že jednu noc to zvládneme. Eva se okamžitě uklidnila. Ještě půl hodiny mi pak vyprávěla, co všechno Zdena dělá ze spaní.
Ráno jsem vstala dřív. V koupelně jsem nerozsvítila hlavní světlo, abych ji neprobudila, a knihu jsem ani neotevřela. Při snídani jsem se zeptala, jak vyřešíme další noc. Eva odpověděla, že nejdřív musíme vyrazit s ostatními a ubytování přece počká.
Zdena se omlouvala. Říkala, že jí doma manžel občas také uteče do obýváku. Potom se na mě obě podívaly a Eva dodala, že já naštěstí nechrápu. Zasmála jsem se s nimi. Teprve později mi došlo, že jsem tím nejspíš potvrdila dohodu, na kterou jsem se pořád teprve ptala.
Kufr už stál vedle skříně
Po návratu z výletu jsem si chtěla na hodinu lehnout. Eva šla ke mně s tím, že si vyzvedne kartáček. Než jsem si sundala boty, přivezla z vedlejšího pokoje kufr a postavila ho k mé skříni. Svoje pyžamo složila na druhou postel.
Řekla jsem jí, že jsme se domluvily na jedné noci. Překvapeně se zarazila. Myslela si, že když jsme se spolu bez problémů vešly, není už co řešit. Ona se prý konečně nemusí bát večera a Zdena má pokoj také pro sebe. Všechno se tím krásně srovnalo.
Navrhla jsem, že se půjdeme zeptat na recepci, zda mají další volný pokoj. Pokud ano, Eva si může doplatit vlastní. Nechtěla. Za zbývající dvě noci by dala víc, než kdyby si samostatné ubytování objednala předem. Navíc by její nový pokoj mohl být v jiném patře.
„Ale tady je místo,“ řekla a ukázala na postel.
Měla pravdu. Jen jsem si nepřiplatila za to, aby vedle mě ležela prázdná matrace. Chtěla jsem večer zhasnout, kdy potřebuji, a ráno nikoho nerušit. Připadala jsem si směšně, že musím dospělé kamarádce vysvětlovat, proč jsem si zaplatila něco, co jsme před odjezdem probraly.
Nechtěla jsem mít pravdu u večeře
Eva navrhla, že mi na příplatek dá osm set korun. Nebudu prý na ubytování doplácet tolik a ona nebude mít pocit, že u mě spí zadarmo. Odpověděla jsem, že peníze nechci. Kdybych stála o levnější společné ubytování, objednala bych si ho rovnou.
Kufr odvezla zpátky. U večeře si sedla vedle Zdeny a přede mnou zůstala židle volná. Když jsem si přisedla, mluvily o dalším programu. Pak Eva řekla, že si dnes aspoň někdo pořádně odpočine. Zdena se podívala do talíře.
V tu chvíli jsem měla chuť ustoupit. Stačilo by říct, ať přijde, a zase bychom se bavily normálně. Už jsem skoro otevřela pusu. Potom jsem si vzpomněla, jak jsem ráno potmě hledala ponožky, zatímco Eva spala. Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout.
Po večeři jsem ji zastavila na chodbě. Řekla jsem, že s ní ráda trávím den, ale další dvě noci chci být sama. Jestli potřebuje najít jiné ubytování, půjdu na recepci s ní. Svůj pokoj jí však znovu nenabídnu.
„To ti opravdu tolik vadím?“ zeptala se.
Řekla jsem, že mi vadí, když se z jedné výjimky stane hotová věc. Eva chvíli mlčela a potom namítla, že ona by mě přece nenechala nevyspanou. Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Možná by mě nechala přespat všechny tři noci. Já ale nemohla slíbit totéž jen proto, abych před ní vypadala stejně štědře.
Poslední ráno už neklepala
Eva nakonec zůstala se Zdenou. Koupila si v lékárně jiné špunty a domluvily se, že Zdenu může vzbudit, když se její chrápání rozjede. Ráno byla Eva unavená. Nechtěla jsem se vyptávat, kolik hodin spala. Přinesla jsem ke stolu kávu a nechala ji v klidu nasnídat.
Na prohlídce zámku jsme spolu nejdřív mluvily jen o tom, co říká průvodkyně. Odpoledne mě Eva zavolala k výloze s náušnicemi. Chtěla poradit, které by se hodily její dceři. Ulevilo se mi. Neznamenalo to, že ji spor přešel, ale konečně jsme spolu mluvily o něčem jiném.
Při poslední snídani řekla, že příště se na pokoj domluvíme jinak. Zdena dodala, že je jí nepříjemné pořád někoho budit. Eva se mě zeptala, kolik přesně jsem připlácela. Částku si napsala na hotelový leták. Pak jsme šly balit. K tomu, co jsme si řekly na chodbě, jsme se zatím nevrátily.
Doma mi od ní večer přišly fotografie. Na jedné sedíme všechny tři na lavičce u rybníka. Napsala jsem, že se výlet povedl. Odpověděla, že až najde nějaký jarní, pošle odkaz. Souhlasila jsem.
Knihu jsem během zájezdu dočetla. Záložku z hotelového letáku jsem si v ní nechala. Až budeme příště objednávat pokoje, vezmu si znovu vlastní. Pořád se těším, že přes den budu s nimi.
