Sousedé si ke mně zvykli posílat balíky. Když jsem nebyla doma, začali si stěžovat

V našem domě je dvanáct bytů. Bydlíme tam osmým rokem, známe se většinou jménem a s několika sousedy si povídáme i déle než cestou k výtahu. Když jsme se stěhovali, paní Šimková z přízemí nám schovala poštu. Pan Dvořák z bytu naproti nám zase pomohl dostat pračku přes práh.

Když jsme pak odjeli na dovolenou, zaléval nám truhlíky na balkoně. Připadalo mi normální, že si lidé v jednom domě občas vyjdou vstříc.

Před dvěma lety jsem změnila práci a začala většinu týdne trávit doma. Zpracovávám mzdy pro několik menších firem. Mám pracovní dobu, termíny a telefonáty, při kterých občas řešíme věci, které člověk nechce přerušovat v půlce věty. Jen na rozdíl od ostatních nemusím ráno nikam odjíždět.

První balík jsem převzala náhodou. Kurýr zazvonil na celý dům, já čekala vlastní zásilku a otevřela mu. Ta moje mezi krabicemi nebyla, ale měl něco pro sousedku z druhého patra. Zeptal se, jestli jí to nevezmu. Souhlasila jsem a večer mi pro to přišla s poděkováním.

Potom se zastavil právě Dvořák. Prý čeká součástku do auta a přes den nebude doma. Jestli by mi mohl dát vědět, kdyby ho řidič nezastihl. Řekla jsem mu, že klidně, pokud budu doma.

Dvořákův balík byl malý, večer si ho vyzvedl a všechno proběhlo příjemně. Příště přišla zásilka sousedce, potom další do bytu ve třetím patře. Několikrát jsem sama řekla, ať mi zazvoní, když bude potřeba. Nechtěla jsem, aby si někdo kvůli jedné krabici bral volno.

Během několika měsíců kurýři zjistili, že u našeho zvonku většinou někdo odpoví. Jeden mi dokonce mezi dveřmi řekl, že už mě zná. Usmála jsem se a vzala si od něj další krabici.

Někdy přivezl dvě. Jednou čtyři.

Sousedé mi zpravidla napsali až potom. Že prý vidí v aplikaci doručení, tak jestli balík nemám u sebe. Měla jsem ho. Vedle botníku, pod věšákem nebo v kuchyni, když se ke dveřím už nevešel.

Manžel se jednoho večera zeptal, jestli jsme něco objednávali. Ukázala jsem mu, která krabice je čí. Naše nebyla žádná.

Krabice by mi samy o sobě tolik nevadily. Horší bylo zvonění. Když jsem počítala mzdy, mohla jsem od práce vstát a za chvíli pokračovat. Když jsem ale měla otevřený hovor, nejdřív jsem se omluvila klientovi, potom spěchala ke dveřím a nakonec znovu hledala, u kterého zaměstnance jsme skončili.

Jednou jsem řidiči přes telefon řekla, že teď nemůžu. Odpověděl, že to potrvá jen chvilku. Stál dole, já nahoře, takže jeho chvilka znamenala, že mám právě ukončit svůj hovor a sejít za ním.

Sešla jsem.

Napsala jsem do domovní skupiny, že zásilky ráda převezmu po předchozí domluvě, ale nejsem doma vždycky a nemůžu být k dispozici při každém zazvonění. Několik lidí poslalo palec nahoru. Pan Dvořák napsal, že samozřejmě, přece nejsem pošta.

Za dva dny mi přivezli jeho další balík.

Většina sousedů si přišla večer. Občas někdo až další den a jednou u nás krabice čekala skoro týden. Sousedka odjela na prodloužený víkend a předpokládala, že když už zásilku mám, nikam nepospíchá.

Jenže já kvůli ní odsunula koš s prádlem a při každém odchodu z bytu jsem přes ni natahovala ruku pro bundu. Po pěti dnech jsem jí napsala, kdy si pro ni přijde. Odpověděla, že mi přece nijak nepřekáží, když jsem doma.

Tohle spojení začínalo vysvětlovat všechno.

Jednou přišel soused po půl desáté. Už jsem byla v pyžamu a manžel otevíral místo mě. Soused se omluvil, že to dřív nestihl. Nenapadlo ho napsat, jestli je taková hodina ještě vhodná.

Začala jsem některé zásilky odmítat. Nebylo to žádné velké rozhodnutí, jen jsem několikrát řekla, že dnes nemůžu. Kurýři většinou pokračovali dál. Někteří sousedé se také začali ptát předem.

Pan Dvořák mezi ně nepatřil.

Jednou za čas jezdím do firmy osobně. Ten den jsme měli poradu k novému klientovi a odjížděla jsem po osmé. Na telefonu mi později naskočily dva hovory z neznámého čísla. Byla jsem na schůzce, takže jsem je nechala být.

Kolem jedenácté napsal Dvořák.

„Jste dneska pryč?“

Odpověděla jsem, že ano. Zeptal se, kdy se vrátím. Napsala jsem, že nevím přesně, nejspíš odpoledne. Potom se ozval znovu. Řidič prý u nás zvonil, ale nikdo neotevřel, a zásilku už ten den nepřiveze.

Dvořák mi přeposlal jeho číslo, abych mu zkusila zavolat. Bylo to jedno z těch, která jsem ráno nepřijala.

Zeptala jsem se, odkud má řidič můj telefon. Dvořák odpověděl, že ho zadal do poznámky k doručení. Vždyť si spolu píšeme a je to jednodušší, než aby řidič pokaždé volal jemu do práce.

Napsala jsem mu, že dnes nic nepřevezmu a moje číslo má z poznámky odstranit. Telefon jsem otočila displejem dolů a vrátila se k poradě.

Večer zazvonil osobně.

Stál ve dveřích v pracovní bundě a mluvil podrážděně. Balík potřeboval na víkend. Kvůli tomu, že mě kurýr nezastihl, bude muset změnit plán a možná si další den vzít volno.

Zeptala jsem se, proč mi to vyčítá. Na žádné zásilce jsme se nedomluvili.

Řekl, že o tom ví. Jen počítal s tím, že jsem doma jako obvykle. Kdybych mu včas napsala, že odjíždím, zařídil by to jinak.

Chvíli jsem se na něj dívala. Do té doby mě nenapadlo, že bych měla někomu oznamovat, kdy jdu do práce. Připomněla jsem mu naši zprávu ve skupině a zeptala se, proč mi nenapsal předem.

„Vždyť jste doma pořád,“ odpověděl.

Připomněla jsem mu, že s ním také počítám, když odjíždíme a poprosíme ho o truhlíky. Nechodí je ale zalévat celý rok. Vždycky mu předem zavolám a zeptám se, jestli může.

Řekl, že s balíkem není tolik práce.

Dvořák mi vysvětloval, že on si nemůže v zaměstnání dělat, co chce. Má směnu a nemůže odcházet kvůli kurýrovi. Řekla jsem mu, že to chápu, ale já mám také práci.

Podíval se za mě do bytu.

„No jo, ale vy jste tady.“

Na chodbě se otevřel výtah. Dvořák ustoupil, aby mohla sousedka projít, a potom se mě zeptal, jestli si nemůžu mezi telefonáty udělat krátkou pauzu. Řekla jsem, že někdy ano. Jindy právě kvůli té pauze dokončuji práci později.

„Tak jste měla říct,“ odpověděl.

Ukázala jsem mu v telefonu zprávu, kterou před několika týdny sám potvrdil. Podíval se na ni a řekl, že to bral spíš jako upozornění na velké zásilky. Nic o velikosti v ní nebylo.

Řekla jsem mu, že další zásilky pro něj přebírat nebudu. Pokud potřebuje konkrétní termín, musí si ho domluvit s dopravcem nebo zvolit jiný způsob převzetí.

Zeptal se, jestli se tedy urážím.

Odpověděla jsem, že ne. Jen nechci příště znovu poslouchat, co jsem způsobila tím, že jsem nebyla doma.

Ještě ten večer napsal Dvořák do domovní skupiny, že je škoda, jak dnes lidé neumějí vyjít vstříc ani s drobností. Moje jméno neuvedl. Po našem rozhovoru mi však bylo jasné, komu zpráva patří.

Začala jsem psát odpověď. Chtěla jsem vyjmenovat všechny jeho balíky a připomenout, kolikrát jsem kvůli nim přerušila práci. Pak jsem to smazala. Poslala jsem jen, že zásilky budu přebírat výhradně po předchozí domluvě a nikdo nemá počítat s tím, že u mě kurýr vždycky uspěje.

Manžel se mě zeptal, proč jsem to neudělala dřív.

Řekla jsem mu, že Dvořák nám také pomáhal. Nechtěla jsem působit jako člověk, který si nechá zalévat květiny a potom odmítne převzít krabici.

Manžel se zeptal, jestli jsme mu někdy vyčetli, že na naše květiny nemá čas. Nevyčetli. Jednou nemohl a požádali jsme moji sestru.

Přesto jsem ten večer kontrolovala telefon častěji než obvykle. Čekala jsem, jestli někdo napíše, že Dvořák má pravdu.

Změna netrvala jeden den. Řidiči dál zvonili a já jim vysvětlovala, že zásilka nepatří nám a s příjemcem nejsem domluvená. Jeden se divil, protože minule jsem mu otevřela.

To měl pravdu.

Ze začátku mi bylo nepříjemné odmítat řidiče, který jen potřebuje pokračovat na další adresu. Vysvětlovala jsem mu svůj program. Po několika týdnech jsem přestala. Stačilo říct, že dnes zásilku převzít nemůžu.

Sousedé si postupně nastavili jiné doručování. Někdo začal využívat box, jiný si nechal balíky vozit do zaměstnání. Dvořák chodil po chodbě s pozdravem, který byl o něco kratší než dřív. Žádné další vysvětlení po mně nechtěl.

Paní Šimková se mě jednou přišla zeptat, jestli bych jí převzala menší krabici s obuví. Chodí o holi a cestu přes město si musí dopředu rozmyslet. Řekla, kdy přibližně má zásilka přijet, a nabídla, že pokud se mi to nehodí, požádá neteř.

Domluvily jsme se. Ten den jsem jí balík převzala a večer ho donesla dolů.

Občas u nás pořád nějaká krabice skončí. Rozdíl je v tom, že vím, pro koho je a že jsme se na ní domluvili. Když můžu, otevřu. Když ne, soused si zařídí něco jiného.

Nedávno mi paní Šimková napsala, jestli budu ve čtvrtek doma. Odpověděla jsem, že ano, ale dopoledne pracuji a mám dva hovory. Napsala, že děkuje a raději si nechá zásilku přivézt jiný den.

Seděla jsem pořád u stejného stolu ve stejném bytě. Jen tentokrát někdo vzal vážně i to, co tam celý den dělám.