Článek
Kancelářská kuchyňka voní po spáleném toastovém chlebu a levném saponátu na nádobí. Stojím u dřezu, čekám, až rychlovarná konvice s hlasitým cvaknutím vypne, a snažím se držet ramena co nejvíc uvolněně. Jde to těžko. Tmavě šedý pletený svetr, který jsem ráno vytáhla ze samého dna skříně, je těžký a kouše mě na krku. Hlavně ale pevně obepíná paže.
Dveře se rozletí a dovnitř vejde Marcela z účtárny. V jedné ruce drží prázdný hrnek od včerejška, druhou si odhrnuje ofinu, která se jí lepí na čelo. Má na sobě lehkou jarní halenku s krátkým rukávem.
„Teda, tobě není vedro?“ vyhrkne hned mezi dveřmi, když mě uvidí. S rachotem postaví hrnek do myčky a pohlédne na můj rolák. „Vždyť je venku už od rána dvacet stupňů. V tomhle by mě kleplo.“
Usměju se. Ten úsměv mám nacvičený už od chvíle, co jsem ráno zamkla dveře od bytu. Je to přesně ten typ pobaveného, trochu rezignovaného úšklebku, kterým dáváte najevo, že jste prostě nemehlo.
„Je mi v tom hrozně,“ přikývnu a sáhnu po konvici. „Ale včera večer jsem doma myla podlahu v předsíni. Uklouzla jsem na mokré dlažbě a tak blbě jsem sletěla mezi futra a botník, že mám obě ruce sedřené a samou modřinu. Vypadám, jako by mě někdo zmlátil. Radši se pařím, než abych tu někoho děsila.“
Zaliju si kávu horkou vodou. Lžička cinkne o porcelán. Můj hlas nezaváhal, netřásl se. Znám přesně tu tóninu, kterou musím použít. Trochu zlehčování, trochu sebeshazování.
Marcela zavrtí hlavou a zasměje se. „Ty jsi fakt případ. Můj Jarda takhle minulý týden nesl prázdné basy do sklepa a zahučel ze schodů. Má jelito přes celé stehno. No nic, jdu něco dělat, ty faktury se samy nezaúčtují.“
Klapnou dveře a jsem zase sama. Vydechnu. Povolím ramena a hrubá vlna se mi otře o levý biceps. Bolest je to tupá, pulzující. Není to sedřená kůže. Jsou to čtyři oválné, tmavě fialové stíny na jedné straně paže a jeden větší, ohraničený stín na straně druhé. Přesně takové, jaké zanechá mužská dlaň, když vás chytí, zmáčkne a odhodí proti zdi s takovou silou, až vám vyrazí dech.
Zbytek dopoledne strávím u svého stolu na příjmu objednávek. Datluju kódy zboží do systému a snažím se nedělat zbytečné pohyby. Každé natažení ruky pro sešívačku nebo pro myš znamená, že se látka svetru napne a přitiskne na oteklé místo. Je to vlastně docela efektivní připomínka. Udržuje mě to v bdělosti.
Zkouším se soustředit na tabulky na monitoru, ale myšlenky mi pořád uhýbají k té ranní historce o vytírání. Věřila mi to Marcela? Jasně že věřila. Lidé totiž chtějí věřit. Kdybych v té kuchyňce řekla pravdu – kdybych řekla, že můj slušný, tichý manžel, který mě sem občas jezdí vyzvedávat a všem drží dveře, po mně včera hodil dálkový ovladač, pak mě chytil za paže a řval mi do obličeje, protože jsem zapomněla zaplatit pojistku za auto – nevěděla by, co dělat. Koukala by na mě s tou děsivou směsicí lítosti a paniky. Nevěděla by, kam dát oči. A ten její soucit by byl stokrát horší než horko v hrubém svetru. Nechci, aby mě někdo litoval. Chci jenom doklepat směnu a jít domů.
Kolem jedné odpoledne se u mého stolu zastaví vedoucí pobočky, pan Radek. Položí mi na stůl prázdný modrý šanon.
„Eliško, prosím tě, skoč do archivu a najdi mi smlouvy s dodavateli z loňského jara. Potřebuju to do porady, někde tam chybí jeden dodatek.“
Přikývnu, vezmu šanon a zvednu se. Archiv je malá místnost bez oken na konci chodby, plná kovových regálů, které voní po prachu a tiskařské černi. Vklouznu dovnitř a rozsvítím zářivku. Regály jsou vysoké, šanony s loňskými smlouvami jsou samozřejmě až v předposlední polici nahoře.
Stoupnu si na špičky. Zvednu pravou ruku. Lem svetru se vyhrne, látka sjede dolů a odhalí kousek předloktí. Zatáhnu za hřbet černého pořadače, ale je nacpaný k prasknutí a zablokovaný mezi dvěma dalšími. Zkusím zapáčit, do paže mi vystřelí ostrá bolest. Zasyknu a ruku rychle stáhnu.
V tu chvíli se za mnou ozvou kroky.
„Počkej, já ti to podám.“
Trhnu sebou. Ve dveřích stojí Petr ze skladu. Má na sobě firemní montérky, v ruce drží nějaké dodací listy. Udělá dva kroky ke mně, do toho stísněného prostoru mezi regály. Je vysoký a široký, najednou je ho plná místnost. Zvedne ruku a sáhne přesně na ten šanon, o který jsem se před chvílí snažila.
Jak se natáhne, jeho loket o mě lehce zavadí. Byla to jen setina vteřiny, obyčejný letmý dotek přes tlustou vrstvu mého svetru. Ale moje tělo zareaguje dřív, než to mozek stihne zastavit. Cuknu sebou dozadu tak prudce, až narazím zády do protějšího regálu. Kovové police zaduní.
Petr se zastaví uprostřed pohybu. Ruku má pořád nahoře, šanon napůl vytažený. Otočí hlavu a podívá se na mě. V jeho očích vidím překvapení, které po vteřině vystřídá tíživé prozření.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se potichu a stáhne ruku zpátky. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“
Stojím přitisknutá ke kovu. Cítím, jak se mi zrychlený tep odráží až ve spáncích. Rychle stáhnu rukávy svetru přes zápěstí. „Jo. Promiň. Já jsem jen byla zamyšlená, lekla jsem se tě.“
Díváme se na sebe. Zářivka nad námi slabě bzučí. Zvenku z chodby je slyšet zvonění pevné linky. Petr mlčí. Pohled mu sjede z mého obličeje na tlustý svetr, který na mně dneska visí. Mám pocit, jako by v té malé místnosti najednou nebyl vzduch. Dívám se na něj a úplně přesně vím, že tu historku o kbelíku a podlaze by mi nespolkl. Viděl to trhnutí. Viděl, jak se zvíře stáhne, když čeká ránu.
„Tady to máš,“ řekne nakonec. Vytáhne těžký šanon a podá mi ho. Nezeptá se na nic dalšího. Otočí se a vyjde z archivu ven.
Zůstanu tam stát ještě aspoň pět minut. Opírám se čelem o chladný kov regálu a zhluboka dýchám. Teprve když se třes v prstech trochu uklidní, vezmu smlouvy a odnesu je šéfovi.
Kolem čtvrté hodiny se kancelář začne vylidňovat. Vypnu počítač, srovnám propisky v kelímku na stole a vezmu si kabelku. V kapse mi zavibruje telefon.
Zastavím se u prosklených dveří recepce a vytáhnu ho. Na displeji svítí zpráva od něj. Koupil jsem to hovězí na burgery. Omlouvám se za ten včerejšek, měl jsem toho v práci moc a ruply mi nervy. Už bude klid. Mám tě rád.
Čtu ten text třikrát po sobě. Na chodbě kolem mě projde Marcela, přes rameno má hozený jarní kabátek.
„Tak zítra, Eli. A dej si na ty odřeniny mastičku!“ houkne na mě vesele.
„Dám, díky. Ahoj,“ zavolám za ní a slyším, jak to zní naprosto normálně a lehce.
Telefon mi pořád svítí v ruce. Palcem přejedu přes tlačítko pro odpověď. Vyťukám krátkou větu. Kup ještě bulky a sýr, dojedu za chvíli. Odešlu to a strčím mobil zpátky do kabelky. Přejdu přes recepci k východu. Venku praží odpolední slunce a odráží se od oken zaparkovaných aut. Teplota musela stoupnout aspoň na pětadvacet. Zastavím se u skleněných dveří a zhluboka se nadechnu. Vyjdu ven na horké parkoviště a zamířím rovnou ke svému autu, přičemž se snažím ignorovat, jak se mi pod hrubou vlnou okamžitě začíná perlit pot. Slunce do mě nemilosrdně praží a ten těžký svetr na mém těle působí jako neprodyšný krunýř. Jdu co nejrychleji. Mám v kapse klíčky a držím je tak pevně, až se mi do dlaně vrývají jejich ostré hrany. Zmáčknu dálkové odemykání. Otevřu dveře a sednu si do rozpálené sedačky. Zasouvám klíček do zapalování a vím, že ten svetr nesundám ani celou cestu domů.
