Článek
Noviny se daly zastavit v tiskárně. Článek mohl zmizet před sazbou, šéfredaktor mohl škrtat, cenzor rozhodnout a autor dostat zákaz. Rozhlas a televize měly jinou slabinu. V živém vysílání stačila jedna věta, jeden host, jeden záběr z ulice.
V srpnu 1968 to komunisté poznali naplno. Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy se okupantům nepodařilo hned umlčet všechno vysílání. Rozhlas a televize vysílaly z náhradních pracovišť, předávaly zprávy a výzvy, pomáhaly lidem orientovat se v tom, co se děje v Praze i v dalších městech.
Po nástupu normalizace se redakce vyčistily. Lidé spojení s Pražským jarem odcházeli, jiní byli přeřazeni, další se naučili, co se smí a co už ne. Do vysílání se vrátil klidný jazyk o socialistické společnosti, přátelství se Sovětským svazem a správném pohledu na dějiny.
Jenže ministerstvo vnitra si pamatovalo, že v roce 1968 ztratilo rozhlas a televizi z ruky. Proto vznikl krizový plán s krycím názvem Vlna. Nebyl to jen pokyn pro jednoho velitele. Šlo o scénář pro případ, že by se Československý rozhlas nebo Československá televize dostaly mimo kontrolu.
V dokumentech se mluvilo o ochraně před „zneužitím nepřátelskými osobami“. V praxi to znamenalo připravit postup, jak hlídat lidi, budovy, techniku, přenosové trasy a v krajním případě vysílání zastavit.
Akce Vlna měla několik částí. Vlna I se týkala rozhlasu, Vlna II televize a Vlna III spojů a přenosových tras. StB neřešila jen moderátora ve studiu. Zajímalo ji, kdo sedí v režii, kdo obsluhuje přenosový vůz, kdo má přístup do technických místností, kdo zná trasu signálu a kdo se může dostat k vysílačům.
Na Československou televizi byl už 26. března 1971 založen objektový svazek. Ve spisech se řešila kádrová struktura, rodinné vazby, styky do kapitalistických států, bývalí zaměstnanci, emigranti i lidé, kteří měli přístup k utajovaným skutečnostem. Do zájmu se dostali redaktoři, hlasatelé, technici, překladatelé, písařky, tlumočníci i pracovníci kolem zahraničních štábů.
StB používala slovo ochrana. V praxi šlo o pravidelné mapování lidí uvnitř médií. V roce 1978 měla správa kontrarozvědky dvakrát ročně vyhodnocovat situaci v objektech Československé televize. Zajímalo ji rozmístění a kvalita agenturní sítě. V roce 1981 se při přípravě a průběhu XVI. sjezdu KSČ prověřovalo 140 osob z řad tlumočníků, překladatelů a písařek.
V osmdesátých letech se do materiálů dostaly také hlasatelky živého vysílání. U Marie Tomsové a Saskie Burešové StB v roce 1983 zaznamenala podezření na „negativní“ politické projevy. Následovalo preventivní působení přes vedení televize.
Taková věta ve spise nevypadá dramaticky. V práci to mohlo znamenat pohovor, upozornění nadřízeného nebo záznam, který se člověk nemusel nikdy dozvědět celý. Hlasatelka pak večer znovu seděla před kamerou, četla text a věděla, že obrazovka není jen kontakt s diváky.
StB měla uvnitř prostředí televize i tajné spolupracovníky. V materiálech Pavla Žáčka se objevují krycí jména Igor nebo Žilinský. Svazek agenta Igora měl být zničen 8. prosince 1989, tedy už ve chvíli, kdy se režim hroutil a část dokumentů mizela dřív, než je někdo mohl převzít.
Zvláštní pozornost se věnovala zahraničním štábům. Když v roce 1984 natáčela švédská televize pořad s Jaroslavem Seifertem, čerstvým nositelem Nobelovy ceny za literaturu, byly z třinácti položených otázek tři vyřazeny jako politicky závadné. Natáčení probíhalo s doprovodem prověřených pracovníků.
Podobně se sledovaly scénáře západoněmeckých štábů, místa natáčení, kontakty na pracovníky zahraničního zpravodajství i pozvánky z amerického velvyslanectví. StB se nezajímala jen o to, co se odvysílá doma. Hlídala i to, co by se mohlo natočit v Československu a odvézt ven.
Když v roce 1986 emigroval Waldemar Matuška, bezpečnostní složky řešily i jeho hlas v rozhlase a televizi. V archivech se objevují zmínky o vyřazování či likvidaci nahrávek a zamezení vysílání jeho písní.
V tomhle prostředí ležela akce Vlna jako krizový návod pro mimořádnou situaci. Počítala s prověřenými lidmi uvnitř médií, se zásahy bezpečnostních složek, s obsazením objektů a s přerušením vysílání, pokud by se dostalo mimo schválený rámec. Dlouho zůstávala ve spisech.
Sametová revoluce
V pátek 17. listopadu 1989 informovala Československá televize o studentském shromáždění na Albertově a průvodu do centra Prahy jazykem, který odpovídal tehdejší moci. Ve zprávách se mluvilo o narušení veřejného pořádku a zásahu pořádkových jednotek. Obraz z Národní třídy, jak ho zažili studenti, se do vysílání nedostal.
V sobotu 18. listopadu vysílal první program čtyřhodinový přímý přenos z historické budovy Národního divadla. Venku se mezitím lidé scházeli na Národní třídě, u divadel se mluvilo o pátečním zásahu a herci řešili, jak na něj reagovat. Do přímého přenosu se nedostala ani informace, že někteří členové činohry odmítli vystoupit, protože jim nebylo dovoleno promluvit před kamerou o událostech z pátku.
Večer televize přečetla zprávu ČTK o zákroku Veřejné bezpečnosti k obnovení pořádku a klidu. V Praze se přitom už šířily zprávy z nemocnic, škol, divadel a zahraničních stanic.
V pondělí 20. listopadu se situace začala měnit i uvnitř televize. V redakcích a na dalších pracovištích ČST Praha se diskutovalo o zásahu na Národní třídě a o zprávě o údajné smrti studenta Martina Šmída. Zaměstnanci začali sepisovat protestní prohlášení. Závodní výbor ROH přijal text, který žádal vyšetření tvrdého postupu proti demonstrantům.
Podle přehledu České televize to bylo poprvé za předchozích dvacet let, kdy pracovníci ČST oficiálně poslali státním orgánům protest.
Televizní noviny toho dne trvaly čtyřicet minut. Mluvilo se o vysokoškolácích, mládeži, umělcích, o Václavském náměstí i o stanoviscích, která přicházela do televize.
V úterý 21. listopadu se v garážích přenosové techniky sešli lidé z přenosů, společné techniky, elektroniky a osvětlovací techniky. Začalo to jako setkání zhruba stovky pracovníků. Během dne se z něj stal mítink s více než tisícem účastníků.
Lidé z provozu a techniky kritizovali zpravodajství ČST, žádali přímý přenos z demonstrace na Václavském náměstí a podporu prohlášení Občanského fóra. Odmítli text připravený komunisty z přenosové techniky a sepsali vlastní požadavky. Chtěli pravdivé, objektivní a úplné zpravodajství. Pokud se nic nezmění, hrozili připojením ke generální stávce 27. listopadu.
Do garáží přišla i herečka Eliška Balzerová a přečetla prohlášení herců Divadla Na Vinohradech. Vedení televize poslalo za zaměstnanci ředitele ČST Praha a později i ústředního ředitele Libora Batrlu. Ten protestní prohlášení označil za pamflet a zpochybnil, že by pracovníci přenosové techniky mohli mluvit za celou televizi.
Ve středu 22. listopadu se Garáže sešly znovu. Pracovníci požadovali odvysílání materiálů z Národní třídy, které natočili studenti FAMU a kameramani Krátkého filmu. Chtěli také přímé diskusní studio s představiteli neoficiálních struktur, zveřejnění prohlášení Občanského fóra, vyhlášení kardinála Františka Tomáška a informace o tom, jak na dění v Československu reaguje zahraniční tisk.
V noci ze středy 22. na čtvrtek 23. listopadu obsadili areál Kavčích hor příslušníci pohotovostního pluku SNB. Po protestech zaměstnanců byl pluk během čtvrtka stažen. Ten samý den už se ve vyšších patrech moci řešilo, že KSČ nad sdělovacími prostředky ztrácí kontrolu a že jejich řízení se přesouvá na federální vládu.
Armáda soustředila do Prahy vojenské odborníky na televizní vysílání. Měli být připraveni nahradit pracovníky ČST na technických a vysílacích pracovištích. V těchto dnech byla aktivována akce Vlna, podle níž měl být v televizi proveden zásah, pokud by byla podle bezpečnostních složek zneužita k protistátnímu vysílání.
V pátek 24. listopadu už Prahou jezdily kamerové vozy a redaktoři natáčeli dění v ulicích. V Televizních novinách poprvé zazněla jména Václav Havel a Alexander Dubček jako řečníci demonstrace na Václavském náměstí. Večer se na prvním programu neohlášeně objevil pětiminutový sestřih ze zásahu 17. listopadu.
V sobotu 25. listopadu vznikl Stávkový výbor ČST Praha. Vedení televize pod tlakem souhlasilo s přímým přenosem z manifestace Občanského fóra na Letné. Ten den se na obrazovku dostal také trezorový film Starci na chmelu a v pořadu Na aktuální téma vystoupil Václav Havel.
V neděli 26. listopadu televize odvysílala celý nepřerušovaný přenos z Letenské pláně. V pondělí 27. listopadu se pracovníci ČST přihlásili k zásadám Občanského fóra a založili Občanské fórum v ČST Praha. V poledne podpořili generální stávku. Před areálem na Kavčích horách se na společném mítinku ČST a podniků z Prahy 4 shromáždilo asi osm tisíc lidí.
Mimořádné vysílání ukázalo živé záběry z Prahy, Ostravy, Brna, Ústí nad Labem, Českých Budějovic, Bratislavy, Košic a Banské Bystrice. Ve Studiu Kontakt vystoupil Václav Havel a představil program Občanského fóra. Federální vláda odvolala ústředního ředitele ČST Libora Batrlu a jmenovala Miroslava Pavla.
V úterý 28. listopadu Federální ministerstvo vnitra po pěti dnech akci Vlna ukončilo. Druhý den se ve vysílání začaly objevovat dosud zakazované osobnosti, tvůrci, umělci, trezorové filmy a pořady. Federální shromáždění zrušilo článek o vedoucí úloze KSČ, marxismus-leninismus jako státní ideologii i vedoucí roli KSČ v Národní frontě. Přenos z parlamentu běžel s přestávkami od dvou odpoledne do devíti večer.
Dne 30. listopadu přišel nový ústřední ředitel Miroslav Pavel na mítink v garážích přenosové techniky a oznámil pracovníkům, že „Československá televize přestala být ideovým nástrojem KSČ“.
Zdroje:
https://www.totalita.cz/stb/stb_a_vlna_02_01.php
https://www.vhu.cz/o-roli-csla-sehrala-v-listopadu-roku-1989/
