Článek
Dne 23. ledna 1919 v 11 hodin dostali polští představitelé v Těšíně poslední ultimátum. Československo žádalo stažení polských jednotek a úřadů ze sporného území. Polská strana neustoupila. Ve 13 hodin zaútočily československé oddíly na východ.
Nový stát existoval necelé tři měsíce. Polsko také teprve hledalo svoje hranice po rozpadu tří říší. Obě země měly čerstvé armády a mapy, na kterých ještě nebylo jasné, komu bude patřit Těšínsko. Během několika dní padl Bohumín, Orlová, Karviná a Těšín. Bohumín byl obsazen už 23. ledna kolem 16. hodiny, Těšín padl 27. ledna. Polské jednotky ustoupily za Vislu.
Československé oddíly 30. ledna překročily Vislu a u Skočova se chystal další útok, ale 31. ledna byl pod tlakem Dohody zastaven. Válce se říká sedmidenní, i když boje se táhly od 23. do 30. ledna. Trvala krátce. Stopy zůstaly na celé meziválečné období.
Těšín
Československo tvrdilo, že Těšínské knížectví patřilo od středověku k zemím Koruny české. Polsko ukazovalo na národnostní složení a na to, že v mnoha částech regionu převažovalo polské obyvatelstvo. Jenže nešlo jen o historii a jazyk.
Na Těšínsku byla karvinská uhelná pánev. A vedla tudy Košicko-bohumínská dráha, spojení z českých zemí na Slovensko. Pro stát, který právě vznikl a potřeboval držet pohromadě Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko, byla tahle trať zásadní. Bez ní by cesta na východ vedla přes cizí území.
Po vzniku Československa a Polska vznikly na Těšínsku dva národní výbory. Polská Národní rada Těšínského knížectví prohlásila území za součást Polska a v noci na 1. listopadu 1918 polské síly obsadily většinu regionu. Český Zemský národní výbor pro Slezsko tvrdil totéž z československé strany. Dne 5. listopadu 1918 se oba výbory dohodly na provizorním rozdělení.
Hranice se měla řídit hlavně etnickým hlediskem. Větší část Těšínska zůstala pod polskou správou, československá část zahrnovala oblast kolem Frýdku a Polské Ostravy. Praze to nestačilo. Podle dohody připadla Polsku i část území s Košicko-bohumínskou tratí. Československá vláda proto považovala dohodu místních výborů za provizorium, ne za konečné řešení.
Polsko mezitím připravovalo volby do Sejmu. Měly se konat i na území, které Praha považovala za sporné. To byl bezprostřední spouštěč akce.
Šnejdárek
Rozkaz k obsazení Těšínska vydalo československé ministerstvo národní obrany 19. ledna 1919. Velení dostal podplukovník Josef Šnejdárek, legionář z Francie, který se do Československa vrátil teprve na začátku ledna.
Jeho jednotky nebyly armádou, jakou si člověk představí u zavedeného státu. Československé vojsko se teprve tvořilo. Na Těšínsko šli francouzští legionáři, vojáci bývalé rakousko-uherské armády, dobrovolnické oddíly a z východu měly akci zajišťovat pluky italských legií.
Na polské straně velel Franciszek Ksawery Latinik. Měl slabší síly a horší výzbroj. Polsko bylo zároveň zatížené boji na východě, hlavně s Ukrajinci o Halič. Československé velení podle historiků nečekalo silný odpor. Ten ale přišel.
Během prvních hodin československé jednotky obsadily také Orlovou a Karvinou. Postup byl rychlý. Dne 27. ledna padl Těšín bez boje. U Stonavy bylo 26. ledna zabito dvacet polských vojáků. Polská historiografie je označuje za zajatce zabité československými vojáky. Jejich těla byla pohřbena na místním katolickém hřbitově. Dodnes se tam konají pietní akty. Na československé straně zůstaly hroby v Orlové a dalších místech.
Československé oddíly postupovaly dál. Poláci ustoupili za Vislu. U Skočova se připravovala další bitva. K té už nedošlo. Mocnosti sledovaly konflikt s nevolí. V Paříži právě běžela mírová konference a spor dvou nových spojeneckých států vypadal špatně. Edvard Beneš už 27. ledna telegrafoval do Prahy Masarykovi, že akce vyvolala v Paříži zlý dojem. Dne 31. ledna byl další útok na Skočov zastaven pod tlakem Dohody.
Následovala jednání. V Paříži podepsal Beneš s Romanem Dmowským dohodu o demarkační linii. Původně se počítalo s plebiscitem, tedy lidovým hlasováním, které mělo rozhodnout, komu Těšínsko připadne.
Jenže plebiscitní období přineslo další násilí. Výbuchy, zastrašování, vraždy, bojůvky a nenávist mezi lidmi, kteří často žili vedle sebe v jednom kraji. Hlasování se nakonec nekonalo.
Mrtví
Podle údajů citovaných Českou televizí padlo na československé straně 55 mužů, sedm bylo nezvěstných a 124 zraněných. Polské ztráty byly vyšší: téměř devadesát padlých, 855 zraněných a více než 813 zběhlých nebo nezvěstných.
Válečné hroby Ministerstva obrany uvádějí souhrnně asi 145 mrtvých na obou stranách a 44 až 53 padlých na československé straně. Na papíře je to malý konflikt.
V regionu to tak nepůsobilo. Pohřby, hroby, pamětní desky a vyprávění zůstaly v rodinách. V české paměti byl Šnejdárek muž, který získal pro republiku uhlí a železnici. V polské paměti zůstal symbolem útoku na území, kde žili Poláci.
Dne 28. července 1920 rozhodla po jednáních ve Spa a následné arbitráži velmocí velvyslanecká konference o rozdělení Těšínska, Oravy a Spiše. Těšínsko bylo rozděleno mezi Československo a Polsko. Rozděleno bylo i samotné město Těšín.
Historické centrum, zámek, náměstí a východní část připadly Polsku. Západní, průmyslovější část za Olší připadla Československu a začala se nazývat Český Těšín.
Československo získalo většinu karvinského uhelného revíru a Košicko-bohumínskou dráhu. Získalo tedy to, co z vojenského a hospodářského hlediska potřebovalo. Zároveň získalo početnou polskou menšinu, která rozhodnutí nesla těžce. Polská část měla podle regionálních přehledů 1002 km², československá 1280 km². Most přes Olši se změnil v hranici.
Lidé měli příbuzné, obchody, práci a hroby na druhé straně. Školy, spolky a úřady najednou patřily jinému státu. To, co se na mapě vyřešilo čarou, se v každodenním životě komplikovalo.
Spor se neuzavřel ani po roce 1920. Vztahy mezi Československem a Polskem zůstaly poznamenané. V roce 1938, po Mnichovu, Polsko znovu uplatnilo nárok na Zaolší a území obsadilo.
Zdroje:
