Článek
Plavky jsem kupovala na internetu. V popisu stálo, že tvarují postavu. Čekala jsem od nich poměrně rozsáhlou rekonstrukci a po vyzkoušení jsem byla zklamaná. Vrátila jsem dvoje, třetí si nechala. Nakonec rozhodlo, že jsem je dokázala obléct bez pomoci druhé osoby.
Je mi šedesát, jmenuji se Dana a neumím plavat. Kdybych to řekla před rokem, hned bych přidala vysvětlení. Dnes už vím, že těch vysvětlení mám tolik, že by mi během nich v bazénu znovu utekla celá zaplacená hodina.
Jako dítě jsem chodila se školou na plavání. Ostatní postupně odkládali pomůcky, já zůstávala u kraje. Nebyla jsem jediná, ale vadilo mi to, jako bych byla. Jednou jsem se příliš napila vody a potom už jsem měla před každou hodinou důvod, proč nemůžu. Některé byly dokonce pravdivé.
Doma se to nijak zvlášť neřešilo. K moři jsme nejezdili a u rybníka se vždycky našel někdo, kdo chtěl zůstat na dece. Později jsem měla děti. Někdo přece musí hlídat, aby jim nikdo neukradl sandály, jablka a mokré tričko.
Na rodinných fotografiích jsem proto obvykle oblečená. Děti ve vodě, manžel ve vodě, já pod slunečníkem. Byla jsem tak spolehlivá strážkyně, že mi známí postupně začali svěřovat i své věci. Můj strach měl společenské využití a nikdo se na něj neptal.
Ne že bych nikdy nenamočila nohy. V moři jsem se procházela, dokud jsem cítila pod chodidly pevnou zem. Když mě někdo lákal dál, předstírala jsem zájem o něco na břehu. Tuším, že manžel časem něco poznal. Netlačil na mě, za což jsem mu byla vděčná. A moje výmluva se tím pohodlně zabydlela.
Přihlásila jsem se kvůli poslednímu pobytu v termálech. Kamarádka si tam celé odpoledne spokojeně plula, zatímco já seděla na schůdcích. Voda byla teplá, nikde žádné vlny a na tašky jsme měly skříňky. Došly mi argumenty. Pak kolem mě proplavala paní nejméně o patnáct let starší.
Nejhorší bylo, že se přitom bavila s kamarádkou. Já vydržela vypadat nezúčastněně, dokud se mě jedna z nich nezeptala, jestli si může položit ručník k mému. Automaticky jsem souhlasila. I bez sandálů a jablek ze mě znovu byla hlídací služba.
Doma jsem vyhledala individuální výuku pro dospělé. Skupinový kurz jsem zavrhla. Představovala jsem si, že tam budou jenom dvacetiletí, kteří se potřebují naučit kraul, zatímco já přijdu s potřebou naučit se nevyděsit. Zřejmě jsem své budoucí spolužáky odhadovala stejně přesně jako účinek plavek.
Cena mě zarazila. Po přepočtu na počet návštěv jsem zjistila, že za stejné peníze bych mohla jet na další prodloužený víkend a znovu tam sedět na schůdcích. Tentokrát jsem tedy objednala osm lekcí. Zaplacení předem mělo zajistit, že se při první nepříjemnosti nevyvléknu.
V přihlášce jsem měla popsat své zkušenosti. Napsala jsem, že bych chtěla získat větší jistotu ve vodě. Znělo to lépe než pravda. Instruktor se při prvním telefonátu zeptal, kolik metrů uplavu. Řekla jsem, že žádný. Chvíli bylo ticho. Zřejmě jsem ho tou jistotou trochu zmátla.
Markovi bylo dvacet sedm. Doufala jsem ve staršího instruktora, přestože jsem pro to neměla žádný rozumný důvod. První myšlenka byla, co si o mně pomyslí. Druhá, že jsem si měla nechat ty černé plavky.
V šatně jsem se převlékala pomalu. Dvakrát jsem si upravila ramínka a zkontrolovala telefon, přestože mi nikdo nepsal. Před zrcadlem mě napadlo, že jsem měla nejdřív trochu zhubnout. Praktický způsob, jak odložit plavání o další dva roky.
Marek čekal u bazénu. Podíval se mi do obličeje a zeptal se, jak jsem se dnes měla. Odpověděla jsem a čekala, co řekne dál. O mém vzhledu neřekl vůbec nic. Já mu přitom předem věnovala nejméně tři večery úvah, během kterých mě tento neznámý mladý muž podrobně hodnotil.
Začali jsme tam, kde jsem pohodlně dosáhla na dno. Marek mi vysvětlil, co budeme zkoušet, a ujistil mě, že nemusím nic uspěchat. Souhlasila jsem. Měla jsem na sobě brýle, které mi na čele zanechávaly důlek, a pocit, že tím vypadám jako zkušená plavkyně. Dokud jsme nedošli k obličeji ve vodě.
Zadržela jsem dech, sklonila hlavu a hned ji zase vytáhla. Marek chvíli čekal a pak řekl, že jsem vodu vlastně ještě nepotkala. Chtěla jsem mu vysvětlit, že z mého pohledu jsme se potkaly dost důkladně. Místo toho jsem se zeptala, kolik zbývá času. Bohužel skoro celá hodina.
V práci zvládám zaučit novou kolegyni, reklamovat špatnou fakturu i přesvědčit řemeslníka, aby přijel v domluvený den. Tady jsem stála po pás ve vodě a čekala na pochvalu, že jsem si namočila nos. Marek mi ji dal. Měl dobrou vůli, ale na okamžik mi bylo ještě hůř.
Po první hodině jsem seděla v šatně a nedokázala rozepnout mokré ramínko. Nic se mi nestalo. Byla jsem jen unavená a zlobila se, že mi něco tak jednoduchého nejde. Když jsem konečně sundala plavky, připadalo mi, že to byl můj jediný samostatný výkon toho odpoledne.
Druhou lekci jsem chtěla zrušit. Napsala jsem zprávu, že mám hodně práce. Byla to pravda, což mě potěšilo. Pak jsem ji smazala. Znala jsem se. Po práci by přišlo nachlazení, po nachlazení rodinná návštěva a za měsíc bych se ptala, jestli se dají nevyčerpané hodiny převést na někoho jiného.
Na další hodině jsem Markovi přiznala, že mám strach. Řekl, že s tím počítá. Trochu mě urazilo, jak málo ho moje velké přiznání překvapilo. Pak se mě zeptal, co je nejhorší. Nedokázala jsem to přesně vysvětlit. Věděla jsem, že stojím na dně. Jakmile jsem ale sklonila hlavu, přestalo mi to stačit.
Vrátili jsme se k menším krokům. Marek hlídal, co zvládnu, a já se postupně přestávala dívat na hodiny. Ne proto, že by mě to najednou bavilo. Když jsem něco zkusila, potřebovala jsem si to zopakovat a ověřit, že to před chvílí nebyla náhoda. Na stížnosti zbývalo méně času.
Při čtvrté návštěvě jsem na chvíli odlepila obě nohy ode dna. S pomůckou a Markem na dosah, ale odlepila. Hned jsem je zase vrátila. Rozhlédla jsem se, jestli si toho někdo všiml. Nikdo. Starší pán v sousední dráze dál plaval a žena u schůdků si upravovala čepici. Můj největší výkon měl dva diváky, z toho jednoho placeného.
Venku jsem zavolala kamarádce z termálů. Řekla jsem jí, že se učím plavat. Zeptala se, proč jsem jí to tehdy neřekla. Chtěla jsem odpovědět, že nebyla příležitost. Vybavila jsem si ale celé to odpoledne, kdy se mě několikrát ptala, proč už za ní konečně nejdu. Přiznala jsem, že jsem se styděla.
Nabídla mi, že můžeme někdy zajít spolu. Automaticky jsem chtěla odmítnout. Před Markem mi neúspěch připadal součástí objednané služby. Před kamarádkou už to byla zase Dana, která něco neumí. Nakonec jsem řekla, že bych ještě pár lekcí chtěla sama. Souhlasila a dál se nevyptávala.
Pátou hodinu jsem byla horší než čtvrtou. Špatně jsem se vyspala, vadily mi brýle a voda mi připadala studenější. Marek mě nechal zopakovat něco lehčího. Měla jsem chuť mu říct, ať po mně chce víc. Současně se mi ulevilo, že to nedělá.
Na osmé hodině jsem uplavala několik metrů bez pomůcky. Nebylo to pěkné ani klidné. Na konci jsem okamžitě hledala dno a kašlala. Marek mi dal čas, než se zeptal, jestli to chci zkusit ještě jednou. Chtěla jsem. Překvapilo mě to skoro stejně jako těch pár metrů.
Objednala jsem si další hodiny. Neumím pořádně plavat a do hluboké vody se sama nepouštím. O víkendu jsem ale šla s kamarádkou do známého bazénu. Ukázala jsem jí, kde budu, a ona odešla do vedlejší dráhy. Několikrát jsem se za ní podívala, pak jsem si upravila brýle.
Když se vrátila, chtěla jít ještě jednou. Řekla jsem, ať jde, že počkám. Pak jsem si všimla, že už automaticky mířím ke schůdkům. Zůstala jsem stát ve vodě. Kolem prošla paní, která si chtěla někam odložit ručník. Tentokrát jsem jí ukázala lavičku.
