Článek
Krycí korektor z drogerie funguje překvapivě dobře, když ho nanesete ve třech vrstvách. Zjistila jsem to dnes ráno v koupelně. Stála jsem pod ostrým světlem zářivky a dívala se na svou levou paži. Těsně pod okrajem rukávu trička se mi rýsoval fialový flek se žlutými okraji. Nebyl moc velký, ale na dotek pulzoval tupou bolestí. Pečlivě jsem ho vklepala houbičkou, přepudrovala a pak jsem si rukáv ještě o kousek popotáhla dolů.
V kuchyni bylo ticho. Na lince ležel nakrájený chleba, šunka a sýr. Ráno dělám svačiny automaticky, je to takový náš rituál, i když mu za měsíc bude sedmnáct. Možná je to to jediné, co mi z jeho dětství ještě zbylo. Dřív u toho stál a povídal, co ho čeká ve škole. Teď jen projde, vezme balíček v ubrousku a zmizí.
Slyšela jsem, jak v předsíni bouchly dveře od koupelny. Těžké kroky. Matyáš nosí i doma pantofle, které dělají hluk. Vstoupil do kuchyně. Je o hlavu vyšší než já, měří skoro metr devadesát a ramena se mu za poslední rok rozšířila tak, že vyplní celé futro.
Zastavil se u stolu. Nedíval se na mě, očima těkal po telefonu, který držel v pravé ruce.
„Tady to máš,“ posunula jsem k němu svačinu. Hlas se mi trochu zachvěl. Zakašlala jsem, abych to zamaskovala.
Vzal balíček. Zvedl zrak, ale jen na vteřinu. Čekal.
„Promiň za včerejšek,“ řekla jsem do toho ticha. Ruce jsem si utřela do utěrky, i když byly suché. „Byla jsem zbytečně ostrá. Neměla jsem ti sahat na věci.“
Zatvářil se, jako by ho ta věta obtěžovala. „Hm,“ odsekl. Hodil si svačinu do batohu a odešel do předsíně. Za minutu cvaknul zámek. Zůstala jsem v kuchyni sama. Cítila jsem, jak ze mě padá to nejhorší napětí, ten svíravý strach z toho, v jaké náladě se ráno potkáme. Odpustil mi. Vyžehlila jsem to.
Do dřezu mi z kohoutku odkapávala voda. Opřela jsem se o linku přesně v tom místě, kde se to včera odpoledne stalo.
Vracela jsem se z práce a vzala to přes Kaufland. Táhla jsem dvě plné igelitky, prsty se mi zařezávaly do plastových uší. Bydlíme ve třetím patře ve starším paneláku bez výtahu. Venku lilo, boty jsem měla mokré. Odemkla jsem a chtěla tašky položit na botník, abych se mohla zout.
Jenže přes celou úzkou chodbičku ležela Matyášova sportovní taška. Kolem ní byly rozházené zablácené tenisky a hromada nějakého vlhkého oblečení, asi z tréninku. Neměla jsem kam šlápnout. Zkusila jsem tašku překročit, ale pravou nohou jsem zavadila o popruh. Zavrávorala jsem, jedna z igelitek mi vyklouzla. Balení mléka a plechovky s rajčaty se rozkutálely po linu.
Z dětského pokoje se ozývalo střílení z nějaké hry.
„Matyáši!“ křikla jsem a klekla si, abych posbírala plechovky. „Můžeš si tu tašku laskavě uklidit? Nedá se sem ani vejít!“
Nic. Jen další dávka ze samopalu v reprácích.
Zvedla jsem se. Byla jsem unavená. Bolely mě nohy, záda, v práci jsme měli uzávěrku a mě čekalo vybalování nákupu a vaření. Popadla jsem tu obrovskou, těžkou, smradlavou tašku, otevřela dveře do jeho pokoje a prostě ji hodila na jeho postel.
Byla to chyba. Věděla jsem to hned, jak ten mokrý, špinavý šusťák dopadl na čisté, světlé povlečení, které jsem o víkendu měnila.
Matyáš prudce strhl sluchátka z uší. Židle odjela dozadu a narazila do zdi.
„Co to do prdele děláš?!“ zařval.
„Překáželo to v chodbě,“ snažila jsem se znít pevně, ale couvla jsem do kuchyně. „Máš si to uklízet rovnou.“
Vyřítil se za mnou. Ve tváři byl úplně rudý. Zastavil se těsně přede mnou. Cítila jsem jeho pot a nějaký laciný deodorant.
„Mám to na posteli! Jsi normální?!“ Křičel mi přímo do obličeje.
„Tak si to sundej. Kdybys to nenechal válet u dveří…“ začala jsem, ale nedořekla.
Vztáhl ruku. Nejdřív mě jen hrubě chytil za levé rameno. Stiskl mi ho tak silně, až jsem vyjekla. A pak mě strčil. Prudce, celou svou vahou.
Zavrávorala jsem dozadu. Zády jsem narazila do hrany lednice, odrazila se a padla bokem na kuchyňskou linku. Shodila jsem přitom držák na papírové utěrky. Jak jsem se snažila udržet rovnováhu, zvedla jsem ruku. Matyáš se po ní ohnal. Uhodil mě sevřenou pěstí do paže. Nebyla to facka. Byla to rána, jakou se perou chlapi v hospodě.
„Nesahej na moje věci. Už nikdy mi nesahej na moje věci, ty krávo,“ zasyčel.
Zůstala jsem ležet napůl opřená o dřez. Zírala jsem na něj. Hrudník se mu zvedal. Oči měl zúžené. Čekala jsem, že se lekne. Že udělá krok zpátky, chytne se za hlavu a řekne, že to přehnal. Vždyť jsem jeho máma. Jsem ten člověk, co ho po nocích choval, když měl horečky.
Ale on tam jen stál, díval se na mě s naprostým opovržením, pak se otočil a odešel. Zapadly dveře.
Zůstala jsem u linky. Netekly mi slzy. Jen jsem se třásla. Sebrala jsem ze země papírové utěrky, zvedla rozsypané plechovky z chodby a vyrovnala je do spíže. Uklidila jsem nákup, pomalu, mechanicky.
Nikdy předtím mě neuhodil. Býval drzý, třískal dveřmi, nadával mi, to ano. Ale fyzicky se mě dotkl poprvé.
Večer jsme spolu nepromluvili ani slovo. Seděla jsem v obýváku na gauči, televize běžela bez zvuku. Okolo osmé se ozval zvonek od domovních dveří. Zmáčkla jsem tlačítko na domovním telefonu.
„Dobrý večer, pizza,“ ozvalo se ze sluchátka.
V tu chvíli se pootevřely dveře dětského pokoje. Matyáš nevykoukl, jen zevnitř křikl: „Zaplať to, nemám u sebe cash.“
Mohla jsem mu říct, ať si to jde vyřídit sám. Mohla jsem toho kluka s pizzou poslat pryč. Ale já jsem vstala, vzala z peněženky tři stovky a šla ke dveřím. Rozvážeč v červené bundě mi podal horkou krabici, vonělo to po česneku a salámu. Vrátil mi padesátikorunu.
Zavřela jsem dveře. Přešla jsem k pootevřenému pokoji a krabici prostrčila dovnitř. Položila jsem ji na okraj komody. Matyáš seděl zády ke mně, na uších zase sluchátka. Nezvedl se. Neděkoval. Jen koutkem oka zkontroloval, že tam ta krabice je.
Vím, proč to dělám. Pamatuju si ten den před sedmi lety, kdy jsem ho nacpala do staré Fabie. Zadní sedadla byla plná igelitových pytlů s naším oblečením. Odjížděli jsme od jeho táty, z velkého domu se zahradou, pryč od chlastu a večerního řvaní. Matyáš tehdy brečel celou cestu. A já mu slibovala, že teď už bude všechno v pořádku. Že budeme mít klid. Že ho nikdy nenechám zažít další stres.
A tak teď platím. Doslova. Kupuju si ticho v panelákovém bytě. Radši přijmu ránu pěstí a omluvím se, než abych čelila tomu, že i tahle domácnost, kterou jsem tak těžce lepila dohromady, se mi rozpadla pod rukama. Pokud udělám chybu já, dá se to opravit. Znamená to, že mám situaci pod kontrolou.
Sedím v práci. Kolegyně Zuzana právě přinesla z tiskárny čerstvou várku dokumentů. Snažila jsem se sáhnout po šanonu v horní poličce, ale cuklo ve mně a ruka mi ztěžkla.
„Co je ti?“ všimla si Zuzana a zastavila se. „Jsi nějaká prkenná.“
„Ale, nic,“ usmála jsem se a stáhla ruku zpátky. „Včera jsem doma uklízela a nějak nešikovně jsem narazila do futer. Jsem kopyto.“
Zuzana zavrtěla hlavou a podala mi šanon ze svého stolu. „Musíš na sebe dávat větší pozor.“
„To víš, že jo,“ přikývla jsem.
Počkala jsem, až se otočí zpátky ke svému počítači. Sáhla jsem po mobilu. Otevřela jsem bankovní aplikaci. Svítilo na mě zelené logo. Klikla jsem na šablonu plateb, našla Matyášovo jméno. Zůstatek na mém účtu nebyl slavný do výplaty zbýval ještě týden.
Zadala jsem částku 400 korun.
Do zprávy pro příjemce jsem vyťukala: Na oběd. Ať nemusíš jíst ty tousty.
Palcem jsem potvrdila platbu. Zelená fajfka. Odesláno. Mobil jsem zhasla a položila displejem dolů vedle klávesnice.
