Článek
Na první schůzku jsem koupila sešit a dvě stejné propisky. Připadalo mi slušné, abychom měly každá svou. Pak jsem vytiskla seznam běžných vět do obchodu, na poštu a k lékaři. Ještě večer jsem ho přepracovala. Neměla jsem žádné zkušenosti s výukou, ale zato dostatek zkušeností s přípravou podkladů.
Je mi jednašedesát a jmenuji se Marcela. Osmnáct let jsem pracovala v malé firmě, která prodávala vybavení do kanceláří. Nakonec se spojila s větší a naše oddělení skončilo. Rozloučení bylo slušné, dostala jsem květinu a krabici na věci ze stolu. Květina vydržela déle než některé sliby, že se určitě ozvou.
První měsíc jsem si užívala volné dopoledne. Vyprala jsem závěsy a srovnala skříň. Pak začala docházet domácí práce, kterou lze považovat za mimořádný úkol. Zjistila jsem, že v deset dopoledne může být uvařený oběd i špatná nálada.
Práci jsem hledala. Někde se mi nehodily směny, jinde bylo dlouhé dojíždění. Dvakrát jsem postoupila k pohovoru a pak přišlo poděkování. Časem jsem začala hledat spíš důvody, proč neodpovědět. Ušetřilo mi to čekání na další zdvořilý mail.
Měla jsem rezervu, ale pomalu jsem ji přepočítávala na měsíce. Doma o tom moc nemluvím. Dcera mi pravidelně posílá odkazy a já pravidelně vysvětluji, proč zrovna tahle práce není vhodná. Ze začátku to byla pravda. Poslední dobou už někdy jen nechci otevírat nabídku před ní.
Do komunitního centra jsem se přihlásila přes známou. Sháněli dobrovolníky na procvičování češtiny. Žádná odborná výuka, spíš běžné rozhovory s lidmi, kteří tu žijí a potřebují se víc rozmluvit. Vhodné prý pro trpělivého člověka. Dcera se při tom popisu trochu usmála, ale naštěstí nic nedodala.
Moje partnerka se jmenovala Olena. Bylo jí osmapadesát, pocházela z Ukrajiny a přišla přesně včas. Vytáhla malý zápisník, odložila si telefon displejem dolů a podala mi ruku. Já na stůl položila dvě propisky. Jednu si vzala a zkusila, jestli píše. Byla jsem ráda, že jsem je večer také vyzkoušela.
Začala jsem obchodem. Ukázala jsem jí seznam a nabídla, že si zkusíme nákup. Olena se podívala na papír a pak na mě. Nakupovat už uměla. Potřebovala lépe rozumět při delším rozhovoru a nebát se odpovědět, když se jí někdo zeptá jinak, než čeká. Můj seznam měla zřejmě projít během prvního týdne po příjezdu.
Přesto ho pochválila. Zřejmě byla zdvořilá. Nechala jsem papír na kraji stolu a zeptala se, o čem by chtěla mluvit. Řekla, že o práci. Připadalo mi to mnohem těžší téma než déšť.
Olena pracovala ve skladu. Nevadila jí práce samotná, ale bolely ji ruce a obtížně se jí rozumělo na poradách. Když něco nepochopila, raději přikývla. Tu část jsem znala i z vlastních porad, přestože se na nich mluvilo česky. Zeptala jsem se, co dělala doma. Byla účetní a později vedla menší tým.
Podívala jsem se na seznam vět k nákupu. Vytiskla jsem ho velkým písmem a přidala obrázek košíku. Zasunula jsem ho do desek. Olena si mezitím napsala slovo porada a požádala mě, jestli si můžeme projít věty, které při té poslední nestihla pochopit.
Začaly jsme tedy tím, jak popsat pracovní zkušenosti. Olena mluvila pomalu. Občas si poznamenala slovo, které jsem použila, a chtěla vědět, proč jednou říkám kontrolovala a podruhé dohlížela. Odpovídala jsem a postupně zjišťovala, že některé věci běžně používám, aniž bych je uměla rozumně vysvětlit.
Po hodině jsem byla unavenější než ona. Navrhla jsem, že příště přinesu pár pracovních inzerátů a projdeme je společně. Poděkovala a zeptala se, co dělám já. Řekla jsem, že jsem pracovala v administrativě. Všimla si minulého času. Já také, ale až když už byl venku.
Vysvětlila jsem jí, že naše oddělení skončilo a něco nového zatím hledám. Řekla jsem to rychle, jako informaci k rozvrhu schůzek. Olena se zeptala, jakou práci bych chtěla. Odpověděla jsem, že něco normálního v kanceláři. Zamyslela se a chtěla vědět, co je pro mě normální. Na to jsem neměla připravený podklad.
Na další schůzce jsme četly nabídku pro administrativní pracovnici. Olena se zajímala o výraz samostatnost. Vysvětlila jsem jí, že zaměstnavatel očekává, že nebude muset člověku všechno pořád říkat. Zeptala se, zda je to práce pro mě. Řekla jsem, že možná, ale chtějí také dobrý Excel.
S tabulkami jsem pracovala denně. Jen jsem si nebyla jistá, co přesně znamená dobrý. Olena se zeptala, co jsem v nich dělala. Vzala jsem si papír, ale pak jsem jí ho zase podala. Málem jsme celé setkání strávily u mých objednávek.
Olena chtěla vidět můj životopis. Překvapilo mě to. Měly jsme přece procvičovat její češtinu, ne řešit moji práci. Řekla jsem, že si ho můžeme někdy přečíst jako další příklad. Připadalo mi důležité, abych to pořád organizovala já. Nakonec jsem ho přinesla hned příště.
Měla jsem v něm stejné formulace jako před lety. Administrativní podpora, zpracování podkladů, komunikace se zákazníky. Olena si nad některými slovy dělala poznámky. Pak ukázala na zpracování podkladů a zeptala se, co jsem vlastně dělala. Vyjmenovala jsem pár věcí. Podívala se na papír a hledala je tam.
Nechápala, proč jsem neuvedla, že jsem zaučovala nové kolegy, hlídala dodávky a uměla dohledat, kde se objednávka zastavila. Vysvětlila jsem, že to nebyla moje hlavní pozice. Měla jsem vedoucího. On řešil důležité věci. Olena chtěla vědět, kdo ty objednávky dohledával, když jsem byla na dovolené.
Odpověděla jsem, že mi občas volali. Její výraz se nezměnil. Ukázala znovu na papír. Začala jsem jí vysvětlovat, že nemůžu životopis nafukovat a tvářit se jako manažerka. Řekla, že to po mně nechce. Jen aby tam bylo to, co jsem jí právě vyprávěla. Přesto mě to naštvalo.
Měla jsem pocit, že mi někdo přepisuje vlastní život. Olena navíc občas hledala slovo a já jí ho nabídla dřív, než dořekla větu. Normálně čekám. Ten den mi její zaváhání vyhovovalo, protože jsem si mohla připomenout, proč se spolu vůbec scházíme. Cestou domů jsem na sebe nebyla moc pyšná.
V pondělí mi dcera poslala další nabídku. Tentokrát jsem ji otevřela. Chtěli zkušenosti s objednávkami a někdo se měl starat o několik menších zákazníků. Můj původní životopis vypadal, jako bych se celých osmnáct let pohybovala především kolem tiskárny. Začala jsem ho upravovat, ale po první větě jsem počítač zavřela.
Další středu jsem Oleně řekla, že jsem se na ni minule trochu zlobila. Přikývla. Věděla to. Zeptala jsem se, jestli bychom se k tomu papíru mohly vrátit. Vytáhla svůj zápisník. Měla v něm uložený lístek s výrazy z našeho minulého rozhovoru. Mezi nimi bylo i slovo nafukovat.
Prošly jsme životopis znovu. Olena navrhla uvést i reklamace. Řekla jsem, že ty už dělat nechci. Chvíli jsme se o tom přely, nakonec jsme je vynechaly. Potom jsme upravovaly popis její práce. Znovu se ptala na rozdíl mezi kontrolovat a dohlížet. Tentokrát jsem si před odpovědí otevřela slovník.
Přihlášku jsem odeslala ve čtvrtek. Večer jsem znovu zkontrolovala přílohu. Dceři jsem to zatím neřekla. Oleně ano. Odpověděla, že příště potřebuje procvičit telefonát kvůli změně směny.
Připravila jsem si ho. Pak jsem si vzpomněla na ten nákup brambor a raději jí napsala, na co přesně se jí mohou ptát. Poslala mi několik možností. Jednu větu jsem si musela přečíst dvakrát, abych pochopila, co má na mysli. Tentokrát jsem jí neodpověděla, dokud jsem si nebyla jistá.
Z firmy mi přišlo jen potvrzení, že přihlášku dostali. Čekám. Ve středu si s Olenou zase sedneme ke stejnému stolu. Dvě propisky už nosit nemusím. Ona si mezitím koupila vlastní a napsala mi, že ta moje přestala psát. Za kvalitu svých učebních pomůcek tedy pořád odpovídám já.
