Článek
Klíčky od stříbrného Superbu mě zebou do dlaně, když je v sedm ráno sundávám z háčku v prázdné kanceláři. Venku na dvoře naší logistické firmy je ještě šero a mrzne. Vezmu z regálu u dveří plastovou škrabku, natáhnu si bundu a jdu ven. Zmáčknu dálkové ovládání, auto dvakrát žlutě blikne.
Nemám to v popisu práce. Jsem vedoucí dispečinku a ofisu, mám na starosti pět řidičů, fakturaci a to, aby se nezhroutil sklad. Ale Radek, náš regionální ředitel, nesnáší, když musí ráno sedat do vymrzlého auta s ojíněnými okny. Takže už půl roku, každé ráno, když má mít cestu na centrálu, jdu a to auto mu oškrábu a nastartuju, aby si mohl pustit vyhřívání sedaček.
Dělám to, protože chci. Dělám to proto, že když pak v půl deváté dorazí do práce, sundá si kabát, vezme si ode mě hrnek s espressem a řekne to svoje: „Kamilo, ty jsi prostě můj anděl strážný. Co bych tu bez tebe dělal.“ V tu chvíli se mi vždycky zatají dech a mám pocit, že jsme v celé té obrovské hale plné palet a cizích lidí jen my dva. Že sdílíme něco, co nikdo jiný nevidí.
Radek přijede v 8:20. Slyším klapnout hlavní dveře. Otevřu aplikaci na kávovaru, zmáčknu jeho oblíbenou předvolbu – silné ristretto bez cukru – a počkám, až káva nateče do černého keramického hrnku.
Vejde do kuchyňky. Vypadá unaveně, pod očima má stíny, ale oblek mu sedí dokonale. Radek je o pět let starší než já, je mu dvaačtyřicet. Položím před něj hrnek na pult.
„Dobré ráno,“ řeknu tiše.
„Dobré,“ vydechne a rovnou po hrnku sáhne. Napije se, zavře na vteřinu oči a pak se na mě podívá. „Bože, ty mě zachraňuješ. Spal jsem asi tři hodiny. Malá měla v noci horečku a Klára plašila.“
Zase Klára. Jeho žena. Jméno, které v naší kanceláři padá skoro každý den, vždycky v souvislosti s nějakou komplikací. Klára potřebovala odvézt auto do servisu. Klára zapomněla zaplatit složenky. Klára nevěděla, jak se spouští nový kotel. A já vždycky tiše poslouchám, přikyvuju a v duchu si říkám, jak s ní může žít. Jak může být s někým tak nepraktickým, když má vedle sebe mě. Ženu, která mu dokáže zařídit výměnu pneumatik dřív, než si on vůbec všimne, že sněží.
„Auto máš oškrábané a zatopila jsem ti tam,“ řeknu a posunu k němu i desky s podklady pro dnešní poradu.
Zastaví se. Podívá se na desky, pak na mě. Na tváři se mu objeví ten úsměv, kvůli kterému jsem včera zůstala v práci o hodinu déle.
„Já tě nemít, tak tu firmu můžu rovnou zavřít,“ řekne a lehce se dotkne mého předloktí. Zase ten dotek. Rychlý, teplý, zcela samozřejmý.
Dopoledne se nezastavím. Řeším s řidiči zpožděné nakládky v Německu, hádám se s dodavatelem papíru do tiskáren a do toho vyřizuju Radkovy telefony, protože on sedí zavřený u sebe s auditory. O půl jedné se dveře jeho kanceláře konečně otevřou. Auditoři odcházejí, Radek je vyprovází ke schodům.
Když se vrací, zamíří rovnou k mému stolu.
„Kamilo,“ řekne a opře se oběma rukama o kraj mé desky. „Mám obrovskej průšvih.“
Zvednu hlavu od monitoru. „Co se děje? Něco s tou kontrolou?“
„Ne, práce je dobrá. Ale Klára má zítra čtyřicet.“ Podívá se na mě s takovým tím provinilým klučičím výrazem, který na mě vždycky fungoval. „Já jsem jí zapomněl vyzvednout dárek. Objednal jsem ho už před měsícem, jenže mi včera přišel mail, že to nestihnou doručit kurýrem a leží to u nich na pobočce. V centru. A já tam do pěti nestíhám dojet ani náhodou, mám tu ve tři ten videohovor s centrálou.“
Mlčím. Dívám se na jeho ruce opřené o můj stůl. Má na sobě zlatý snubní prsten.
„Potřebuješ, abych tam zajela,“ řeknu to za něj.
„Byla bys tak hodná? Já vím, že toho máš moc, ale zachránila bys mi krk. Fakt. Doma by bylo peklo, kdybych zítra přišel s prázdnou.“
Sáhne do náprsní kapsy saka, vytáhne koženou peněženku a vyndá z ní černou kreditní kartu. Položí ji přede mě na stůl vedle klávesnice.
„Je to klenotnictví v Pařížské. Tady máš kartu, PIN je můj a Klářin rok narození. Osm dva osm šest. Účet bude na moje jméno.“
Dívám se na ten kousek černého plastu. Ještě nikdy mi nedal svou osobní kartu. Byla to hranice, kterou jsme doteď nepřekročili. Cítím zvláštní směs hrdosti a úplného ponížení. Věří mi tolik, že mi dá vlastní peníze, ale posílá mě koupit šperk pro ženu, se kterou spí.
„Zajedu tam,“ řeknu nakonec a kartu vezmu.
O hodinu později parkuju firemní fóbii v podzemních garážích v centru. Je to úplně jiný svět. Mám na sobě tmavé džíny, ploché zimní boty a šedý svetr, ve kterém mi v kanceláři nikdy není zima. Když vejdu do luxusního butiku, těžké skleněné dveře za mnou neslyšně zapadnou. Tlumí hluk z ulice. Všude je leštěný mramor, teplé žluté světlo a ticho.
Za pultem stojí elegantní prodavačka v černých šatech. Změří si mě pohledem. Neudělá to zle, jen profesionálně zhodnotí, že sem nepatřím.
„Dobrý den, jdu vyzvednout objednávku na jméno Radek Sýkora,“ řeknu a opřu se o skleněnou vitrínu. Pod rukama mi svítí prsteny, z nichž každý stojí víc než moje auto.
Prodavačka naťuká jméno do tabletu. „Ano, pan Sýkora. Náramek z bílého zlata s brilianty. Hned to přinesu.“
Odejde do zadní místnosti a za chvíli se vrátí s tmavě modrou sametovou krabičkou. Otevře ji přede mnou. Na bílém polštářku leží tenká, třpytivá linie zlata. Je to nádherné. Zbytečné, nepraktické a prostě nádherné. Klára nepotřebuje vědět, kdy se mění zimní gumy. Klára dostává brilianty.
„Bude to za osmačtyřicet tisíc korun,“ řekne prodavačka měkkým hlasem. „Budete platit kartou?“
„Ano.“ Podám jí tu černou kreditku.
Zadá částku, podá mi terminál. Vyťukám osm, dva, osm, šest. Jeho a její rok narození. Terminál pípne. Schváleno.
„Je to krásný kousek,“ usměje se prodavačka, když vkládá sametovou krabičku do luxusní papírové taštičky s logem obchodu. „Váš manžel má skvělý vkus. Bude vám moc slušet.“
Ruka s taškou se mi zastaví v půli cesty. Podívám se na ni. Chci říct, že to není pro mě. Chci vysvětlit, že já jsem jen kolegyně, co tu vyřizuje pochůzku. Ale slova mi uvíznou v krku.
„Děkuju,“ řeknu suše, vezmu tašku a rychle odejdu.
Cesta zpátky do firmy mi trvá čtyřicet minut. Je půl čtvrté odpoledne. Projdu přes prázdný dispečink až k Radkově kanceláři. Dveře jsou pootevřené. Radek stojí u okna, zády ke mně, a telefonuje.
„Jasně, miláčku, všechno je zařízený,“ říká do telefonu. Hlas má nízký, uvolněný, úplně jiný než ten, kterým mluví na mě. „Neboj, zítra si uděláme hezkej večer. Děti bere babička už odpoledne. A ten dárek? Ten tě posadí na zadek. Dal jsem si na něm fakt záležet.“
Stojím ve dveřích, v ruce držím papírovou tašku za osmačtyřicet tisíc a cítím, jak mi krev stoupá do tváří. Dal si záležet. Sám si dal záležet.
Najednou to vidím úplně jasně, bez těch všech omluv a překladů, které jsem si v hlavě roky dělala. Nevidí mě. Nikdy mě neviděl jako ženu, ke které by cítil respekt, natož něco víc. Jsem pro něj jen hodně chytrý, velmi levný a naprosto spolehlivý spotřebič. Jsem kávovar, co umí i zařídit STK a vyzvednout dárky pro manželku.
Zavěsí a otočí se. Když mě uvidí, obličej se mu rozzáří.
„Kamilo! Ty jsi bůh.“ Rychlým krokem ke mně dojde, vezme mi taštičku z ruky a rovnou ji strčí do své kožené aktovky. Ani ji neotevře. „Všechno v pohodě? Prošlo to?“
„Prošlo. Tady je karta a účtenka,“ řeknu a položím černý plast na jeho stůl.
„Super. Hele, já už to dneska balím, pojedu rovnou domů.“ Začne si zapínat sako. „A poslyš, zítra si vezmu Kláru a vyrazíme tím mým oškrábaným Superbem na ten víkend na hory, ať nejedu svým. Můžeš mi nechat klíčky zítra ráno u mě na stole? Ať pro ně nemusím k tobě na dispečink, chci jen rychle naložit věci a jet.“
Sáhnu do kapsy u svetru. Nahmatám tvrdý plast klíčů od Superbu. Normálně bych řekla jasně. Normálně bych zítra přišla o půl hodiny dřív, auto mu ještě jednou ometla, zkontrolovala olej a klíčky mu položila přesně doprostřed stolu.
„Klíčky od Superbu si vem na recepci,“ řeknu nahlas.
Zastaví se s napřaženou rukou k aktovce. „Na recepci? Proč? Ty tu ráno nebudeš?“
„Budu. Ale Superb tu nebude. Ráno s ním jeden z kluků jede do Pardubic, řešíme tam reklamaci na čerpadla.“
Vymýšlím si. Nikdo nikam nejede.
Radek svraští čelo. Je vidět, že ho ta drobná technická překážka upřímně zaskočila. Není zvyklý, že věci nejdou hladce. „A čím mám jet já? S Klárou se do mojí starý audiny se všema věcma nevejdeme, navíc to nemá pohon na všechny čtyři.“
Sáhnu na nástěnku vedle jeho dveří. Visí tam náhradní svazek. Sundám ho a položím mu ho na stůl vedle notebooku. Je to klíč s obyčejným kovovým kroužkem.
„Na dvoře stojí ta stará modrá Fabie z roku 2018,“ řeknu úplně klidně. „Sice trochu hůř topí a musíš si to ráno oškrábat sám, ale do hor vás doveze.“
„Fabie?“ zopakuje zaskočeně. „To si děláš srandu. S tímhle máme jet na výročí?“
„Nic jiného volného není,“ odpovím. Neusměju se. Neomluvím se.
Otočím se a jdu zpátky ke svému stolu. Zapnu monitor, otevřu Excelovou tabulku a začnu vyplňovat knihu jízd pro další měsíc. Slyším ho, jak tam ještě chvíli stojí, pak si ztěžka povzdechne, sebere ze stolu klíče od staré Fabie a zabouchne za sebou dveře kanceláře. Konečně je ticho.
