Článek
Kurýr z online supermarketu položí tři velké papírové tašky na naši rohožku, řekne to svoje naučené „hezký den“ a hned se otáčí k výtahu. Zabouchnu dveře. Z obýváku slyším, jak pětiletý Matyáš mlátí plastovým hasičským autem do topení, a sedmiletá Ema na něj ječí, ať toho okamžitě nechá, protože neslyší televizi.
Beru tašky a nesu je do kuchyně. Mám na to asi čtyři minuty, než se jeden z nich přijde podívat, co přišlo, a začne se dožadovat rohlíku nebo jablka. Vyndávám věci mechanicky a rychle. Mléko do lednice, šunka, bílé jogurty, banány, kilo mrkve. Ty správné, normální věci.
Na dně třetí tašky nahmatám to, co jsem do online košíku přihodila včera o půlnoci. Dvě velká balení sýrových brambůrků, troje plněné sušenky a dvě rodinné čokolády s nugátem.
Dřív jsem to zkoušela schovávat nahoře ve spíži za rýží. Jenže Tomáš, můj muž, tam před měsícem hledal náhradní žárovky a našel tam naříznutý pytlík čipsů. „Ty jsi měla chuť na slaný?“ zeptal se úplně normálně, když ho nesl do obýváku. Zčervenala jsem tehdy až na krku a vykoktala něco o tom, že to zbylo od poslední návštěvy a zapomněla jsem to vyhodit.
Teď už neriskuju. Vezmu ty balíčky, nacpu si je pod mikinu a jdu zpátky do předsíně. Otevřu spodní výklopný botník. Jsou tam moje vysoké zimní kozačky, které už nenosím, protože je konec března a venku je patnáct stupňů. Sroluju brambůrky, aby nešustily, a natlačím je do levé boty až do špičky. Čokolády a sušenky narvu do pravé. Nahoru položím smotanou hrubou zimní šálu, kterou to celé zakryju.
Zrovna když se zvedám a zavírám dvířka, vyběhne z obýváku Ema. „Mami, Maty mi vzal ovladač!“ „Tak mu ho vezmi zpátky, já uklízím nákup,“ vyštěknu na ni zbytečně ostře. Zarazí se a kouká na mě. Mám zrychlený dech, jako bych zrovna doběhla na tramvaj. Ruce se mi trochu klepou. Jdu do koupelny a umyju si je mýdlem, i když k tomu nemám vůbec žádný důvod.
Kolem šesté přijde Tomáš z práce. Dělá obchoďáka, celý den sedí v autě nebo u klientů, domů se vrací utahaný, ale takovým tím dospělým, čistým způsobem. Já pracuju z domova na poloviční úvazek pro logistickou firmu. Nahazuju do systému rozpisy řidičů. Od stolu u toho odbíhám utírat rozlité pití, hledat ztracené figurky, spouštět pračku a vařit.
K večeři nesu na stůl těstovinový salát. Tomášovi a dětem nandám plné hluboké talíře, sobě dám na mělký dezertní talířek jenom pár lžic, abych se neřeklo. „Ty zase nejíš?“ všimne si Tomáš a ukrojí si k tomu kus bagety. „Měla jsem velký oběd,“ zalžu s naprostým klidem. Ve skutečnosti jsem ve dvanáct dojedla Matyášovy nedojedené suché špagety od včerejška a pak už jen pila kávu. „Aby ti nebylo špatně, jak málo jíš. Pořád jsi bledá a unavená,“ řekne a myslí to dobře. Zatáhnu břicho a usměju se na něj. Kdyby tušil. Kdyby věděl, co se tady děje, když on večer kouká na zprávy.
Matyáš neopatrně máchne rukou a rozlije vodu. Sklenice se převrhne, voda teče po plastovém ubruse, kape na židli a rovnou na parkety. „Já to nechci! Já chci šťávu!“ začne kňourat. Vstanu. Beze slova dojdu k lince pro hadr. Utírám tu louži na zemi, cítím, jak se mi lepí vlasy na zpocené čelo, a v tu chvíli se mi v hlavě ozve jen jediná, úplně primitivní myšlenka: Ať už spíte. Ať už oba proboha spíte. Ne proto, že bych chtěla klid na čtení nebo abychom si s Tomášem mohli povídat. Chci jenom klid na svoje kozačky v předsíni.
Ukládání se táhne. Ema chce číst tři kapitoly místo jedné a dohaduje se o každém slově. Matyášovi je horko, pak potřebuje čurat, pak chce přikrýt peřinou až ke krku, i když v pokoji je teplo. Sedím na okraji jeho postele. Tma je narušená jen proužkem světla z chodby. „Mami, ty jsi naštvaná?“ zeptá se potichu Ema z horní palandy. „Nejsem. Jenom jsem unavená. Spi už.“ Vlastně jsem naštvaná. Každá minuta, o kterou se to protáhne, mě fyzicky vytáčí. Jsem jako někdo, kdo nutně potřebuje dávku a čeká, až mu odjedou příbuzní. Ta představa, jak zatahuju za ten plastový svár na brambůrkách, mě drží pohromadě celý den. Je to jediné, co je v tomhle bytě jenom moje. Nikdo mi to nesní, nikdo se mnou u toho nediskutuje, nikdo mě u toho nevidí.
Ve čtvrt na deset je konečně absolutní ticho. Tomáš sedí v obýváku na gauči, na klíně má notebook a dodělává zprávy z terénu. „Jdu si napustit vanu, hrozně mě berou záda,“ křiknu na něj ze dveří. „Jasně, já to tady za chvíli taky zapíchnu a půjdu spát,“ odpoví a ani nezvedne hlavu od obrazovky.
Zastavím se v předsíni. Otevřu botník. Hrábnu pod šálu do pravé kozačky a vyndám jednu velkou Milku a celé balení sušenek. Zastrčím si je pod tričko – už si na večer schválně beru to vytahané šedé, aby to pod ním nedělalo boule – a rychle zapluju do koupelny.
Otočím klíčem. Cvaknutí kovového zámku je ten nejlepší zvuk z celého dne. Pustím vodu do vany naplno. Baterie hučí. Musí téct co nejvíc nahlas. Kdybych jenom zavřela dveře, bylo by na chodbu slyšet to prokleté šustění. Sednu si na zem, opřu se zádama o studené kachličky vedle pračky, přesně do té úzké mezery, kam od dveří není vidět, ani kdyby nebylo zamčeno. Vyndám to zpod trička.
Sušenky musím otevírat opatrně. Zatáhnu za okraj obalu. Křup. Voda se s rachotem tříští o dno vany. Otevřu to naplno. Nezačnu jíst. Já začnu žrát. Beru ty slepované sušenky po dvou a cpu si je do pusy. Skoro to nekoušu, jenom to rychle žvýkám a polykám nasucho. Drolí se mi to na tepláky. Je to divný, prázdný tranz. Nemyslím na Matyášovy záchvaty vzteku, nemyslím na tabulky pro řidiče, nemyslím na to, že zítra musím vytřít. Nemyslím vůbec na nic. Jenom polykám.
Za tři minuty je plastová vanička prázdná. Mám sucho v krku a je mi trochu těžko. Ale to nestačí. To uvolnění ještě nepřišlo. Vezmu Milku. Roztrhnu staniol. Čokoláda je mírně povolená, jak jsem ji měla nacpanou celou dobu v botě. Odlomím tlustou řadu a dám si ji do pusy naráz. Polykám to. Další řada. Další. U patnáctého čtverečku mi v břiše píchne. Je mi zle. Fyzicky špatně z toho obrovského množství cukru, které do sebe tlačím.
Podívám se na svoje ruce. Mám čokoládu za nehty. Sedím na zemi vedle záchodové mísy, opřená o pračku, padají ze mě drobky a tajně do sebe cpu tisíc kalorií. V očích mě ostře štípnou slzy. Ne z dojetí, ne ze sebelítosti, ale z čisté, lepkavé hanby. Je mi osmatřicet let. Mám dvě zdravé děti, chlapa, co se o nás stará, a já schovávám jídlo do zimních bot.
Voda ve vaně už dosahuje k přepadu. Musím ji vypnout. Zvednu se z podlahy, natáhnu ruku k baterii a cvaknu pákovkou dolů. Koupelnou se najednou rozhostí hrozné ticho. A přesně v tu chvíli vezme někdo za kliku. „Leni?“ ozve se Tomášův hlas z chodby.
Srdce mi vyletí do krku. Cuknu sebou tak prudce, až mi zbytek čokolády vypadne z ruky a pleskne o dlažbu. „No?“ zapištím nepřirozeně vysoko. „Máš tam prosím tě ten krém na ruce? Mám je úplně suchý z toho volantu.“ Snaží se zkusmo otevřít, ale je zamčeno. „Ehm, jo, je asi v zrcadlové skříňce!“ houknu zpátky. Dívám se na tu spoušť na zemi. Ruce se mi třesou tak, že nemůžu pořádně uchopit ten prázdný staniol. „Můžeš mi ho jenom podat ven?“ „Já… já už jsem ve vaně! Jsem úplně mokrá!“ lžu a dívám se na svoje suché šedé tepláky. „Aha. Tak nic, já si vezmu ráno. Dobrou.“ Slyším jeho kroky odcházet do ložnice.
Vydechnu. Zhluboka a přerývaně. Kleknu si zpátky na zem. Seberu ten upadlý kus čokolády. Mastnýma rukama zmuchlám obal od sušenek i staniol do co nejmenší tvrdé kuličky. Vytáhnu z malého koše pod umyvadlem prázdnou ruličku od toaletního papíru. Tu kuličku odpadků narvu dovnitř do ruličky a ze shora ji ucpu použitými odličovacími tampony, aby ji ráno nikdo neviděl, až bude Tomáš vynášet tříděný odpad.
Stoupnu si k umyvadlu a pustím horkou vodu. Drhnu si ruce mýdlem. Jednou, podruhé. Aby ze mě nebyla cítit náplň ze sušenek. Podívám se do zrcadla. Mám trochu čokolády v koutku úst. Setřu si ji palcem. Pak se otočím k plné vaně čisté horké vody, do které si teď musím vlézt, i když se mi vůbec nechce, jen abych dohrála tu svoji vlastní lež do konce. Opatrně stáhnu tepláky a nechám je ležet na zemi hned vedle té umyté, ale pořád trochu ulepené kachličky.
