Článek
16. červen
Rozhodla jsem se absolvovat s 15ti letým synem 3týdenní cestu do Dalmácie v červnu, kdy není turistická sezóna, aby měl hezké vzpomínky na dovolenou s mámou…sem si myslela.
Joooooo, 13hodin za volantem, 1100km,úplně sama jen se synem a kolama na střeše, který nám málem v horách při vichřici ulítly. Bude to jen moje dobrodružství, takže budu 3 týdny za divoženku. Kluk mi odpustí i roozcuchaný vlasy i abbsenci makeupu.
Kdyz divoženka, tak na kole po tmě a sama. Ještě, že jsem na poslední chvíli koupila blikačky. Cyklostezky tu používají totiž chodci i motorky a jednosměrky nikdo neřeší. Takže je dost punk vyjet si na projížďku když se stmívá. Místní jezdí na kole, helmy tu nenosí nikdo a každej jezdí jako prase. Na druhou stranu mě nikdo neobtěžuje, což možná už bohužel nesouvisí se slušností domorodců.
Návrat ve večerních hodinách je překvapivý. Kluk, kterej strávil den pod hladinou moře je tuhej. Trpělivě mě učil šnorchlovat, asi ho to vyčerpalo Někde jsem viděla, jak si potápěči plivou do brejlí, aby se jim nemlžily, tak jsem si do nich naplivala taky, mlžily se .Šnorchlování je pecka, plavaly kolem mě hejna rybek i větších ryb, žádná si na mě netroufla, byla jsem jasná velryba.
Můj milý syn mě neupozornil, že když se potápím na dno, šnorchl nefunguje, takže střeva mám krásně propláchnutý. Jak je možný, že mam spálenej ksicht, kdyz ho mam celej den pod vodou směrem ke dnu. Dekuju za typ s jarem, brýle se nemlžily. Situace se obrátila, celý den jsem pod vodou strávila já. Hejna duhových rybiček se mnou odmítaly kamarádit… Ani ty tlustější jsem neukecala podvodníma signalama, že fakt nejsem kytovec. Šnorchlování mě neskutečně baví a být za divoženku taky.
Večer na kolo.Trošku z donuceni, možná ze slušnosti, ale jel se mnou aspoň půlku cesty. Nalákala jsem ho na zmrzlinu a kebab. Na kole mě nikdy nic nebolí, teda když nejedu do kopce a to tady nehrozí.Tady je to rallye mezi autama, motorkama, lidma, psama, dětma a dlouho trvá, než se vymotáte na samotu. Zmrzlinová zastávka, silná káva a pak sólo jízda. Napadlo mě sledovat místní, kudy jedou na kole a projela jsem přístavem a starou fabrikou a najednou jsem byla u mostu do Starýho Města. Příjemná zkratka. Změna proti deštivému počasi byla dost podstatná. Bylo tam strašně lidí. Nechci vědět, jak to u mořských varhan a pozdravu Slunci vypadá v sezóně. Krásných 30km po rovině se jede samo a kupodivu nejsem pořezaná
Kolikátý den nevím a upřímně jsem přemýšlela, co je vůbec za den.Chtěla jsem jet na ostrov, pak mi došlo, že ten, co ho nesmím ani označovat ani zmiňovat, může mít úplně jinou představu. Měl, tak jsme zůstali. Snídal tousty, obědval broskve, meruňky, chipsy, tousty, pil džus mlíko, v 1 šel domů spát, večeřel pizzu a zmrzlinu. Na pizzu se mnou jel na kole a našli jsme další skvělý místa a udělal mi nádherný fotky, myslim, ze dnes byl spokojenej.
Čím déle tu jsme, tím větší chuť mám cestovat. Najdu si místo v mapě, načtu zajímavosti a vyrážíme. Je bonus, když si cestou odbočíme a já najdu zase něco top. Třeba nekonečné písečné pobřeží, kde jsme byli sami. S neopakovatelným výhledem na skalisté hory. Ostrov Vir neni moc známý a je spojen s dalmátskou pevninou mostem dlouhým skoro 300 metrů. Nejznámější památkou jsou zbytky pevnosti Kaštelina, kterou postavili Benátčané na obranu proti Turkům.
Začalo to palačinkama, abych ho naladila. Bylo polojasno, takže ideál na další cestu. Využila jsem nepatrné lsti, kdy koukal do mobilu, nevnímal a odsouhlasil.
