Článek
16. červen
Rozhodla jsem se absolvovat s 15ti letým synem 3týdenní cestu do Dalmácie v červnu, kdy není turistická sezóna, aby měl hezké vzpomínky na dovolenou s mámou,sem si myslela.
V půl páté budíček, 13hodin za volantem, 1100km,úplně sama, jen se synem a kolama na střeše, který nám málem v horách při vichřici ulítly. Bude to jen naše dobrodružství, takže budu 3 týdny za divoženku. Kluk mi odpustí i roozcuchaný vlasy i abbsenci makeupu.
Vzhledem k vedru jsem nakolo vyjela až když se stmívalo, kluk odmítl. Ještě, že jsem na poslední chvíli koupila blikačky. Cyklostezky tu používají totiž chodci i motorky a jednosměrky nikdo neřeší. Takže je dost punk vyjet si na projížďku když se stmívá. Místní jezdí na kole, helmy tu nenosí nikdo a každej jezdí jako prase. Na druhou stranu mě nikdo neobtěžuje, což možná už bohužel nesouvisí se slušností domorodců,ale s tím, že nejsem po tmě vidět. Ny ksichtě blikačku nemám.
Návrat ve večerních hodinách byl překvapivý. Kluk, kterej strávil den pod hladinou moře je tuhej. Trpělivě mě učil šnorchlovat, asi ho to vyčerpalo Někde jsem viděla, jak si potápěči plivou do brejlí, aby se jim nemlžily, tak jsem si do nich naplivala taky, mlžily se. Šnorchlování je pecka, plavaly kolem mě hejna rybek i větších ryb, žádná si na mě netroufla, byla jsem jasná velryba.
Můj milý syn mě neupozornil, že když se potápím na dno, šnorchl nefunguje, takže střeva mám krásně propláchnutý. Jak je možný, že mam spálenej ksicht, kdyz ho mám celej den pod vodou, směrem ke dnu. Dekuju za typ s jarem, brýle se nemlžily. Situace se obrátila, celý den jsem pod vodou strávila já. Hejna duhových rybiček se mnou odmítaly kamarádit. Ani ty tlustější jsem neukecala podvodníma signalama, že fakt nejsem kytovec. Šnorchlování mě neskutečně baví a být za divoženku taky.
Večer znovu na kolo.Trošku z donuceni, možná ze slušnosti, ale kluk jel se mnou půlku cesty. Nalákala jsem ho na zmrzlinu a kebab. Na kole mě nikdy nic nebolí, teda když nejedu do kopce a to tady nehrozí.Tady je to rallye mezi autama, motorkama, lidma, psama, dětma a dlouho trvá, než se vymotáte na samotu. Zmrzlinová zastávka, silná káva a doprovod kluka na ubytko, protože prý dávku spoleečné blízkosti jsem dnes vyčerpala. Pak sólo jízda. Napadlo mě sledovat místní, kudy jedou na kole a projela jsem přístavem a starou fabrikou a najednou jsem byla u mostu do Starýho Města. Příjemná zkratka. Bylo tam strašně lidí. Nechci vědět, jak to u mořských varhan a pozdravu Slunci vypadá v sezóně. Krásných 30km po rovině se jede samo a kupodivu nejsem pořezaná.
Kolikátý den už nevím a upřímně jsem přemýšlela, co je vůbec za den.Chtěla jsem jet na ostrov, pak mi došlo, že ten, co je tu se mnou a nesmím ho označovat na sítích ani zmiňovat, může mít úplně jinou představu. Měl, tak jsme zůstali. Snídal tousty, obědval broskve, meruňky, chipsy, tousty, pil džus i mlíko, v jednu hodinu šel domů spát, večeřel pizzu a zmrzlinu. Na pizzu se mnou jel na kole a našli jsme další skvělý místa a udělal mi nádherný fotky, myslím, že dnes byl spokojenej.
Čím déle tu jsme, tím větší chuť mám cestovat. Nejsem si jistá, že mé nadšení sdílí i kluk. Najdu místo v mapě, načtu si zajímavosti a vyrážíme. Je bonus, když si cestou odbočíme a já najdu zase něco top.Třeba cestu po poli kdy mě syn upozorňuje, že jestli se to auto rozpadne, je vymalováno a on rozhodně zpátky pěšky nepůjde. Na konci tý šílený cesty se objevilo nekonečné písečné pobřeží, kde jsme byli sami. S neopakovatelným výhledem na skalisté hory. Běhala a skákala jsem radostí, kluk se ode mě držel hodně daleko, i když jsme tam byli sami.
