Článek
Ráno začalo palačinkama, abych kluka naladila. Bylo polojasno, takže ideál na další cestu. Využila jsem nepatrné lsti, kdy koukal do mobilu, nevnímal, co mu říkám a souhlasil. Na kole na divokou pláž. Protože ležet na lehátkách je nuda a já přeci chci, aby měl kluk hezký vzpomínky. Divoženka má 6 šrámů z útesů a šutrů, kluk nechápe, co pod tou vodou pořád dělám. Boty do vody vypadaji děsně a babkovsky, takže lezu do vody v teniskách. Moje Nike vydržely nápor ježků i soli.
Ležet na šutrech je jako ležet na fakírským lehátku, ještěže mám všude měkko. Kdekdo má dnes kerky, já mám na celým těle dnes oblázkovou pláž. S rybama došlo k pokroku, vzaly mě na milost. Kanic písmenkový je prý jedna z nejhezčích, takže jí odpustím i šrám na noze, když vykukovala z útesu spolu se slizounem pruhovaným. Byly vlny, takže se to se mnou houpe ještě teď. Čím víc jsem pod vodou, tím větší mám hlad. Kluk stále nechápe, proč lezu pod vodu, když to neumím.
Letní slunovrat je třeba oslavit. Nevím, jestli jet na kole ve 40 grádech už nehraničí s duševní poruchou a děkuju mému synovi, že to se mnou zvládl. Cíl byl Vranské jezero, největší sladkovodní jezero Chorvatska, s obrovským množstvim sladkovodních i mořských ryb a hnízdištěm mnoha druhů ptáků. Vyčetla jsem, že kolem něj vedou 3 cyklostezky. Dáme tu nejlehčí, jsem si myslela. Naložit kola, ploutve , brýle, šnorchly, jídlo, kupodivu jsem si už vzala i mapu.
Cesta po Jadranské magistrále vede kolem moře a je fakt nádherná. Pakoštane je romantické přímořské městečko, ale jako výchozí bod se mi zdálo moc rušné a tak jsem nám našla vlastní cíl. U domorodců v přívěsu, na břehu jezera, který chytali v zátoce ryby a uměli jen italsky. Štěstí mi přálo a trefila jsem začátek cyklostezky, bohužel ne té nejlehčí.
Jezero je krásné, voda v něm sladká. Milí cyklisti, nejsem hrdinka, objela jsem se synem jen půlku. Po tom, co jsme 8 kiláků jeli pustinou po šutrech, syn proboural hlavou pavučinu s jedovatým pavoukem a na odbočce s výhledem na moře jsem zabrzdila u metr a půl dlouhé hadí kůže, jsem se rozhodla, že stačí. Navíc nám docházela voda a kluk mi dal jasně najevo, že tohle dobrodružství není jeho snem.
Druhá strana jezera nejevila žádné známky civilizace a pochybuju, že by nás tam někdo jel zachraňovat. Nechápu, jak profíci vydrží šlapat v takovým žáru. Měla jsem pocit, že dýchám plameny a dojezd k autu byl s totálním vyčerpáním. Pouhých 25kiláků pro mě mělo dneska cenu stovky.
Odměnili jsme se pobytem na další divoké pláži. Obdiv od kluka za to, jak je matka statečná nečekejte. Ptal se svých sester po telefonu, jestli se senilita může projevovat takhle brzo.
