Článek
Každý z nás je nejvíc spojen se svou matkou. Vždyť s ní žijeme 9měsíců v jednom těle. Kolik si ale zapamatujeme ze svého dětství? Zůstanou střípky vzpomínek.
To nejdůležitější zůstane asi zaryté někde v podvědomí. Vzpomínky na mé dětství jsou asi jako většina dalších, vyrůstala jsem se svými rodiči a svým bratrem. Byli jsme normální rodina, jezdili na dovolené,o víkendech na houby,na lyže,k vodě.
V pubertě jsem své rodiče nesnášela asi jako každý, oni mi přece vůbec nerozuměli.
Svou mámu jsem chtěla vždy, když mi nebylo dobře, byla jediná, koho jsem k sobě pustila v poporodní depresi. Dokud žila, pořád jsem byla jako dítě a taky jsem se tak cítila.
Letos je to 27let, co odešla a bylo jí tenkrát o 6let méně, než je mně dnes. Cestu k ní jsem začala hledat až když onemocněla. A až když zemřela, došlo mi, co všechno jsem jí nestihla říct. V den pohřbu jsem se na ní dívala do rakve, na ten pocit nikdy v životě nezapomenu. Nechápala jsem, že je konec, nedocházelo mi to, pořád jsem čekala,že nakonec otevře oči a usměje se na mě. Celý ten obřad potom si nepamatuju, vůbec si z té doby nepamatuju svého bratra a jen málo si vybavuju tu velkou bolest, kterou jsme cítili všichni.Všechno se dělo jako ve filmu. Náš organismus je k nám v nejtěžších chvílích milosrdný, dávkuje nám tu bolest postupně a tak paradoxně čím více týdnů plynulo od smrti mé maminky,tím hůř nám vše bylo.
První operace vypadala jen jako banalita, drobné znaménko, které jí vadilo při práci. Bohužel rozbor prokázal rakovinu. Začalo období, které se dělilo na operace a čekání po nich. V tu dobu se mi narodila druhá dcera, mám fotky, kdy jsem zůstala doma jen s dětmi a na fotkách sedí maminka a v náručí má mou dcerku. Přišla mi okamžitě pomoct. Měla jsem čtyřicíítky horečky, starala se o mě i děti, uvařila,uklidila a vyměnovala mi obklady a dělala zábaly.
Ona byla po operaci a starala se o mě! Mluvila se mnou a snažila se změnit můj stav, který mi způsobily hormony v těle. Netrvalo to dlouho a já se dala do pořádku a ona se vrátila do práce. Zhoubný nález ve znaménku byl údajně odstraněn celý a tak jsme věřili všichni, že to bude v pořádku. Věřili? Opravdu jsme věřili, nebo jsme jen byli rádi, že to skončilo. Bohužel neskončilo. Následovaly další operace a bylo to horší. Měla jsem malé mimino a táta pracoval, brácha byl daleko a tak to bylo na mě.Jezdila jsem k ní každý den,vozila jí na výlety, pokud to bylo jen trochu možný. Ale taky jsem s ní začala jezdit na ozařování, táta musel pracovat, ale já věděla, že má v sobě tolik bolesti, že ježdění na denní dávky a čekání by ho ničilo ještě víc, tak jsem jezdila já. Ráno jsem odstříkávala mlíko, aby tchyně mohla krmit malou a pak jsem jela s mámou do Chomutova, sedávala jsem na chodbách a přemýšlela o životě.
Viděla jsem kolem sebe spoustu bolesti a utrpení a připadala si nepatřičně. Seděla jsem s ní na pokoji, když jí do žíly odkapával ten hnusný jed a někdy v tu dobu jsem se začala modlit. Nevím ke komu, nevím jak, neznala jsem slova, prosila jsem nevím koho a přála si,aby tu mohla zůstat. A taky jsem tehdy poprvé cítila,že to bude konec. Nevyslovila jsem to nahlas a bála jsem se svých myšlenek.
Když jsme jely z jedné chemoterapie, zůstalo mi v autě na opěradle spousta vlasů.Pamatuju si, že jsem byla v tu dobu dost tvrdá, k sobě i k okolí, jednala jsem jako stroj. Obě jsme věděly, že je to nevyhnutelné. Zařídila jsem to u své známé, co měla obchod s parukama. Udělala jsem z toho zábavu (ano i z těch nejvážnějších věcí jde dělat zábava). Obchod jsme měly jen pro sebe a zkoušely jsme obě, vím,že jsme na malou chvilku zapoměly, proč jsme tam. Smála se, vybraly jsme paruku, co vypadala přesně jako její vlasy. Hned potom jsem měla domluvené ostříhání, opět bez lidí, vše jsem zařídila dopředu. Stála jsem u ní a držela jí za ruku, když se ozval zvuk strojku. Tenkrát jsem slzy udržela, ale uvnitř sebe jsem měla proudy slz, které nebyly vidět. Moje krásná a mladá máma, její nádherné vlasy a poprvé jsem si všimla jejích očí. Viděla jsem v nich, že ona už to ví. Od té doby se mnohem častěji dívám do očí, je v nich vše, ale musíte se umět dívat.
Tátu jsme překvapily, nic nepoznal a máma měla radost, jak jsme ho převezly. V tu dobu už jsem v noci moc nespala, mluvila jsem k ní i k tátovi ve svých myšlenkách…Co asi dělali oni, když spolu zůstali sami? Vyprávěli si o společných zážitcích,??? Plakali??? Milovali se??? Nebo mluvili o tom, co má přijít.
Po poslední operaci nám řekl doktor,že je to beznadějné a my stejně doufali. Viděla jsem svýho tátu, byl to zlomený člověk. On, který si vždy věděl rady najednou stál a plakal a nevěděl, co má dělat.Rvalo mi to srdce, ale byla jsem na něj tehdy přísná.
Ona se uzdraví a ty jí to nesmíš říct! Vešli jsme k ní do pokoje, ptala se a my lhali, ale oči nás všechny prozradily. Jsem si jistá,že jsme v tu chvíli všichni věděli, že to bohužel nevyhrajeme, ale nechaly jsme tu milosrdnou lež, aby nám to ulehčila.
A pak jí pustili a následovalo další ozařování, po nocích, když děti spaly jsem četla o všech možných léčbách, vypisovala jsem léky,metody a chodila s tím pak otravovat doktory. Měla metastázy, které se ukázaly bohužel až úplně na konec. Poslední období bylo obdobím nové naděje, byla veselá, jezdily jsme ven, chodily dětma do přírody a táta do práce. Chápala jsem, že v tom nemůže být 24hodin, že potřebuje svůj únik. Ale já už jsem jela taky na rezervu.
Najednou tu byl táta s nápadem, že potřebuju odpočinek i já. Poslal mě s holkama na 14 dní k moři. Dlouhá léta jsem se obvinovala potom za to, že jsem odjela. Mamce bylo lépe, usmívala se, ale já si zase pamatuju ty její oči. Bylo to tam. Věděla už, co přijde a já přesto odjela. Volala jsem z telefonní budky a věděla jsem, že mi lžou o tom, že vše je v pořádku. Holčičky si užily moře, já se nemohla dočkat,až se vrátíme. Po přistání jsem ihned volala a táta řekl, že jí právě odvezl do nemocnice. Vydržela celé dva týdny, určitě čekala,až se vrátím, aby tam táta nezůstal sám. Z letiště jsem jela rovnou do nemocnice, byla jsem tak ráda, že jí vidím. Bohužel metastázy byly v mozku a utlačovaly jí různá centra, měla poruchy nálad a přestala nás poznávat, vyčítala, byla i zlá a já se vracela z návštěv úplně na dně. To jsem ještě nevěděla, jak dno vypadá. Pak už musela na intenzivní péči. Střídali jsme se u ní a ona spala.
Jeden večer mi to nedalo a vrátila jsem se k ní. Byla vzhůru a plně při vědomí. Začala mi dávat naprosto jasné pokyny ohledně domácnosti a taky chtěl přivézt svoje vlasy,aby nevypadala jako blbec. Bylo to úsměvné a smutné zároveň. Uvěřila jsem jí na ten okamžik, že už to bude jen lepší. Jela jsem k tátovi a vše jsem mu nadšeně vyprávěla, umyla jsem paruku a nachystala na ráno,všechno,co si přála. Ráno volali z nemocnice, že moje maminka zemřela,ve spánku.
Volali to mě dřív, než tátovi. Hned jsem za ním jela a tady začíná film, byl konec, ale já si to nechtěla připustit, jako bych nezařizovala pohřeb své mámy.
Mami, tolik mi chybíš, tolik věcí od tebe nevím a už se je nedozvím. Často s ní mluvím ve svých snech, vrací se ke mně, vždy, když máme narozeniny, máme je ve stejný den. Letos poprvé nepřišla, asi chce,abych pochopila,že už je čas jít dál. Má dcera jí potkávala v našem bytě, když u dědy nějakou dobu bydlela. Táta jí tolik miloval,že jí nedokázal dát volnost a nedokázal jí pustit. Celých následujících 7let byla stále s námi.
Mami,nikdy tě nepřestanu milovat, nikdy na tebe nezapomenu a navždy budu mít ve svém srdci prázdné místo.Jdeme životem dál a ty se na nás zhora díváš.
Po dcerách se mi syn a já v něm vidím tebe. Je tu, aby mě vedl a já vím,že ty jsi s ním, abys ho na tomhle světě doprovázela. Děkuju
