Článek
O tom, že studium na lékařské fakultě je náročné po všech stránkách asi nikdo nepochybuje. Mně se na začátku šestého ročníku objevily dvě čárky na těhotenském testu. Nebudu lhát, nebyl to omyl. Tehdy jsem ještě netušila, jaký chaos mi vypukne v hlavě.
Pozitivní test mi vyšel po úspěšné státnici z gynekologie a porodnictví - hurá, věděla jsem „přesně“ co mě za pár měsíců čeká. Byla to moje třetí státnice z šesti, které se u nás na fakultě skládají. Celý první trimestr jsem na střídačku zvracela a spala, takže studijní podmínky jsem stejně neměla ideální a měla jsem skládat pro mě nejtěžší a zároveň nejdůležitější státnici - internu. Věděla jsem v podstatě hned, že ji dělat nebudu a že si ji potáhnu do mateřství.
Doufala jsem, že ve druhém trimestru, bude situace o něco lepší, ustoupí nevolnosti, únava a já se budu moci vrhnout na další zkoušku… Čekala mě svatba, státnice z pediatrie a z chirurgie. Pediatrii jsem dělala dva týdny před svatbou a před druhým screeningem, takže jsem celé dny četla o nemocných dětech a vrozených vadách, v mezičase řešila dort či květiny a začínala jsem vnímat pohyby našeho mimozemšťana. No nic, z pediatrie jsem (asi) pochopitelně vyletěla.
Zbývala chirurgie. Obor, který mě nikdy nezajímal a nebavil, ale říkala jsem si, že v něm nemám důvod být nějak zainteresovaná po emoční stránce. Zhruba po dvou týdnech jsem začala nacházet špinavé nádobí v mrazáku, nespláchnutý záchod (za což jsem vynadala manželovi, ale tento jev se opakoval i během jeho služební cesty, takže v tom byl nevinně)… Tak jsem se učila, i když jsem tak nějak věděla, že to není moc platné, ale ze všech stran jsem čelila nátlaku, že „to musím dodělat před miminkem, abych si táhla jen internu“… Tak po tom co jsem v červnu vytáhla další špinavý talíř z mrazáku, jsem vyrazila na státnici - opět neúspěch. Ale mě to nevadilo, věděla jsem, že 3-5 měsíců se na školu ani nepodívám a budu se soustředit jen na sebe a miminko.
Už v porodnici se mě rodiče ptali, kdy se plánuju začít učit. Asi měsíc jsem je dokázala ignorovat, ale ještě před koncem šestinedělí jsem se opravdu pomalu začínala učit pediatrii. Nejvíc jsem se do ní pustila kolem Vánoc a zkoušku jsem v únoru složila.
Ačkoli to možná vyznívá, že jsem se celé těhotenství flákala, není to tak. Každý den jsem chodila na stáže, kde jsem musela na 100 % fungovat (úleva spočívala v tom, že jsem s břichem nemusela asistovat při výměně kyčle). Každý tento stav vnímá jinak. Někomu to s mozkem neudělá nic, ale já měla v hlavě guláš. Není ostuda si to přiznat a zvolnit tempo. Dneska bych si nenechala těhotenství kazit nátlakem - ani rodičů, ani manžela.
