Karel Čapek na Sicílii před sto lety. Co by dnes poznal?

Když jsem začal číst stránky, které Karel Čapek věnoval Sicílii, lákala mě především představa, že uvidím svou rodnou zemi očima jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů. Jenže čím dál jsem četl, tím víc jsem si uvědomoval, že dělám něco trochu jiného. Nečetl jsem už jen cestopis z roku 1923. Kráčel jsem vedle něj místy, která znám, a snažil se pochopit, co zmizelo a co naopak po více než sto letech zůstalo téměř stejné.

Čapek necestuje jako člověk, který si chce jen odškrtávat památky ze seznamu. Ano, navštěvuje kostely, chrámy a města, ale neustále se nechává rozptylovat tím, co se děje kolem něj. Všímá si prachu, lidí, vozíků, vegetace, pachů. Někdy mám pocit, že ho mnohem víc zajímá to, na co narazil náhodou, než to, co si plánoval vidět. A možná právě proto působí jeho sicilský příběh i dnes tak překvapivě blízce.

V Palermu Čapek velmi rychle pochopí něco, co my Palermitané dobře známe: toto město si dokáže protiřečit během několika málo metrů. Píše, že ještě den předtím by ho označil za nejčistší město Itálie. Pak projde kolem starého přístavu La Cala a svůj názor úplně změní. Ve stejné kapitole přechází od nádhery mozaik ke zmatku ulic, od zeleně zahrad k pachům přístavu.

Když jsem tu pasáž četl jako rodilý Palermitan, musel jsem se usmát. Palermo tu schopnost neztratilo. Stačí zahnout za roh a během několika minut se můžete přesunout od krásy k zanedbanosti, od elegance k chaosu, od něčeho, před čím by člověk nejraději zůstal chvíli v tichu, k něčemu, co by možná raději neviděl.

Není to nutně něco, čím bychom se měli chlubit. Je to prostě jeden z rozporů tohoto města.

Dnešní Calu by však Čapek téměř nepoznal. Starý přístav byl obnoven, dnes tu kotví jachty i rybářské lodě, kolem vody vede promenáda a nedaleko se nachází i velká fontána. Palermo tu znovu našlo část vztahu k moři, který jako by po dlouhou dobu ztrácelo.

Pachy ovšem nezmizely. Jen se změnily. Dnes je mnohem pravděpodobnější, že vás při procházce zasáhne vůně něčeho smaženého, ryb, panelle nebo jiného palermského street foodu z nedalekých ulic. Palermo se stále nedá jen pozorovat. Musí se také poslouchat, cítit, někdy doslova nadechnout. V dobrém i ve zlém vám často vyjde naproti ještě dřív, než se rozhodnete se na něj pořádně podívat.

Čapka fascinuje také množství světů, které v Palermu žijí vedle sebe a zároveň jeden v druhém: řecká minulost, arabský svět, Normané, španělský vliv. To všechno je ve městě stále přítomné a někdy stačí projít jen pár ulic, aby se před vámi změnila celá jeho tvář.

Pak přijíždí do Monreale.

Člověk může přesně vědět, co ho uvnitř katedrály čeká. Může stokrát vidět fotografie obrovského Krista Pantokratora, který dominuje apsidě, zlatých mozaik a ruky zdvižené k požehnání. Jenže když pod tím pohledem skutečně stojíte, fotografie najednou nestačí.

A pak je tu benediktinský klášterní dvůr. Sloupy, jejichž výzdoba se neustále mění, vyřezávané hlavice, zvířata, postavy a příběhy v kameni. Je toho tolik, že po chvíli člověk přestane mít potřebu vidět všechno najednou.

Možná právě to mám na Monreale rád. Je tam tolik krásy, že vás nakonec donutí zpomalit.

A potom Čapek objeví něco mnohem menšího: San Giovanni degli Eremiti v Palermu. Zahradu, oblouky křížové chodby, citrusy, palmy a červené kopule proti obloze. Ve svém textu si téměř klade otázku, zda právě tento malý kout není tím nejkrásnějším, co dosud viděl.

Rozumím mu. Některá místa v Palermu ohromují svou velikostí. Jiná dělají pravý opak. Jen vás požádají, abyste tam chvíli zůstali.

Čapek si všímá také sicilských vozíků. V roce 1923 byly ještě součástí každodenního života, plné barev, rytířů, bitev, historických příběhů i výjevů ze života. Dnes už téměř ztratily svou původní funkci, ale jejich jazyk přežil. Ty stejné barvy se stále vracejí v řemeslech, slavnostech, módě i v tom, jak Sicílie sama sebe vizuálně vypráví.

Možná právě to by Čapek v Palermu poznal nejrychleji: ne stejné ulice, ale schopnost města udržet pohromadě věci, které by vedle sebe vlastně vůbec neměly fungovat.

Čapek opouští Palermo a pokračuje přes ostrov směrem k Agrigentu, tehdy ještě Girgenti. Projíždí krajinou kopců, kaktusů a míst spojených se sirnými doly a nakonec dorazí do Údolí chrámů. Ani tam si však nezapamatuje jen antické stavby. Všímá si lidí, kteří přišli na slavnost, mladíka potkaného cestou, dívek, koz a zlatého světla večera.

Později sám přiznává, že jeho nejsilnější vzpomínky na antický svět nejsou tvořeny pouze památkami. Je to světlo, vedro, ještěrka, rostlina, vůně.

A právě tady mi jeho vyprávění připadá obzvlášť blízké.

Chrámy v Agrigentu jsou samozřejmě nádherné. Jenže člověk, který Sicílii opravdu zná, ví, že vzpomínka, která zůstane nejdéle, často není ta památka, kvůli níž jste tam původně přijeli. Může to být žár na kůži, vůně suché země, zvuk cikád nebo rozhovor, který náhodou vznikl s někým, koho jste ještě před několika minutami vůbec neznali. Může to být prostě světlo kolem sedmé večer, kdy slunce přestane být nemilosrdné a všechno jako by na chvíli zpomalilo.

Jsou to drobnosti, které se do turistického průvodce téměř nedají napsat. A přesto, když žijete daleko, bývají často právě ony tím prvním, co se vrací.

Čapek potom pokračuje do vnitrozemí, míjí Castrogiovanni, dnešní Ennu, a sleduje Etnu, jak se objevuje a zase mizí mezi mraky. Pak přicházejí Syrakusy a nakonec Taormina, která se v jeho textu mění téměř v ráj nad mořem.

Dnes by samozřejmě našel jinou Taorminu. Masový turismus, hotely, obchody, restaurace a stovky telefonů namířených na stejný výhled. Ale ten výhled by tam stále byl.

A myslím, že by stačilo počkat na klidnější chvíli, možná večer, aby člověk stále pochopil, proč muž, který sem přijel z Čech, zůstal před více než sto lety tím místem tak okouzlený.

Při čtení jeho sicilských stránek přišel okamžik, kdy jsem si uvědomil, že už mě vlastně nezajímá jen to, zda by Čapek dnešní Sicílii poznal. Začalo mě zajímat něco jiného: možná pochopil, že Sicílii nelze nikdy úplně vyprávět.

Můžete studovat její dějiny, psát o chrámech, kostelech, moři, mozaikách a civilizacích, které se přes ni přehnaly. Můžete všechno popsat velmi přesně a přesto nakonec něco zůstane mimo slova.

Sicílie se musí prožít. A nemyslím tím nutně dělat něco výjimečného. Někdy právě naopak. Jsou odpoledne, kdy vás vedro jako by samo žádalo, abyste s ním přestali bojovat. Chvíle, kdy člověk může jen sedět bez programu a čekat, až se trochu zvedne vzduch. Můžete strávit dlouhou dobu rozhovorem s někým před domem, dívat se na moře bez jakéhokoli zvláštního důvodu nebo pomalu jíst, zatímco život kolem vás pokračuje dál.

Když v tomto rytmu vyrůstáte, nepřipadá vám na něm nic zvláštního. Je to prostě život. Pak odejdete a zjistíte, že vám chybí dokonce i ten čas, o kterém jste si kdysi mysleli, že ho ztrácíte.

Možná právě proto mě tolik zasáhlo, když Čapek píše, že to nejkrásnější nejsou vždy samotné věci, ale chvíle, které se nedají zadržet. Není třeba z toho dělat nic mystického. Na Sicílii se jen často stává, že to, co si nakonec skutečně pamatujete, vůbec nebylo v plánu.

Možná i proto je potřeba Sicílii vychutnávat pomalu. Někdy téměř naboso. V tichu, pokud je třeba. Bez neustálého pocitu, že už bychom měli pokračovat někam dál.

Čapek, který sem přijel z takové dálky, to možná pochopil.

V jeho sicilských zápiscích je ještě jedna věta, která pro mě dnes získala význam, jaký samozřejmě nemohla mít v době, kdy ji Čapek psal. V Taormině, před mořem a Etnou, najednou obrátí myšlenky ke své vlastní zemi a napíše:

Ze Sicílie jsem odešel před mnoha lety. Do Česka jsem nepřijel rovnou. Prošel jsem několika zeměmi, v některých jsem se na nějakou dobu zastavil, žil tam, pracoval, poznával lidi a potom zase pokračoval dál.

Když jsem dorazil do Čech, bylo to jiné. Nebyl žádný přesný okamžik ani jedno velké rozhodnutí. Jednoho dne jsem si prostě uvědomil, že už necítím potřebu hledat někde jinde. Bylo to místo, které jsem hledal. A zůstal jsem.

Možná právě proto mě dnes tolik baví objevovat nitky, které po staletí spojovaly Sicílii a Čechy. Fridrich II. a Zlatá bula sicilská. Čapek, který projíždí mým ostrovem. Příběhy Čechů, kteří se dostali na Sicílii. A pak, mnohem skromněji, jeden Sicilan, který prošel několika zeměmi, než se rozhodl žít právě tady.

Nejspíš jsou to jen náhody. Ale některé náhody jsou krásné právě tehdy, když je necháme být a nesnažíme se je příliš vysvětlovat.

Život daleko od Sicílie mě naučil něco, co bych možná nikdy nepochopil, kdybych tam zůstal. Když tam žijete, moře je prostě moře. Světlo je stejné jako vždy. Vůně, která přichází otevřeným oknem z nějaké kuchyně, je jen součást dne. Ani vás nenapadne, že právě na takové věci si jednou budete vzpomínat.

Pak život pokračuje jinde a stačí maličkost, aby se všechno vrátilo. Určité světlo, vůně, způsob, jakým někdo vysloví nějaké slovo. Jídlo, které na jediný okamžik chutná skoro tak, jak by chutnat mělo.

Čapek napsal, že krásy a podivnosti světa jsou nevyslovitelné. Možná měl pravdu i o Sicílii.

Můžete ji opustit. Můžete projít jinými zeměmi. Můžete najít jiné místo, kterému budete říkat domov, tak jako jsem já našel Čechy. Ale některé věci odcházejí s vámi, aniž byste je museli balit do kufru.

Srdce Sicilana má a vždy bude mít tvar Sicílie.