Z Prahy přímo do Palerma. Město, kde minulost stále žije

Jsou města, která můžete obdivovat v tichosti, pohledem sledovat harmonii jejich fasád, geometrii náměstí a eleganci památek. Jiná jako by se vůbec nechtěla nechat v klidu pozorovat. Vycházejí vám naproti, promlouvají k vám, přerušují vás, protiřečí si a někdy vás dokonce dokážou přivést k šílenství. Palermo patří rozhodně do té druhé skupiny.

Narodil jsem se v Palermu a už mnoho let žiji v Praze. Dobře znám ten pocit, když se procházím ulicemi české metropole, mezi budovami, které jako by vystoupily ze stránek historické knihy, městem, které si dokázalo uchovat téměř divadelní eleganci. Když však pomyslím na své rodné město, vybaví se mi úplně jiné obrazy: slunce odrážející se od fasád, hluk dopravy splývající s rozhovory, hlasy z tržišť, vůně jídla linoucí se z malého občerstvení a ona zvláštní schopnost obyvatel Palerma proměnit i náhodné setkání ve vášnivou diskusi.

Díky přímému leteckému spojení mezi Prahou a Palermem jsou si dnes tato dvě města mnohem blíž, než by se mohlo zdát. Je to krásná příležitost pro každého, kdo žije v České republice a chtěl by poznat Sicílii jinou než tu z přímořských letovisek a pohlednic. Palermo má samozřejmě moře, slunce a vynikající kuchyni, ale především má něco, co si spolu s letenkou koupit nemůžete: charakter, který si nelze splést s žádným jiným městem.

A myslím, že nejlepším způsobem, jak ho poznat, je alespoň na chvíli se vzdát představy, že musíte všemu okamžitě porozumět.

Palermo patří k těm středomořským městům, v nichž historie jako by nepatřila pouze muzeím. Je přítomná v ulicích, názvech čtvrtí, na fasádách budov a dokonce i ve slovech, která zaslechnete na tržištích.

Jeho počátky sahají až k Féničanům. V následujících staletích se zde vystřídaly různé vlády a kultury, od Římanů přes Byzantince, Araby a Normany až po dynastie, které Sicílii ovládaly v dalších obdobích. Bylo by snadné proměnit tuto posloupnost v seznam dat a panovníků, ale podle mě je mnohem zajímavější pozorovat, co po sobě jednotlivé civilizace zanechaly a jak jejich stopy dodnes žijí vedle sebe.

Ve 12. století, za normanských králů, se Palermo stalo jedním z velkých politických a kulturních center Středomoří. Na královském dvoře se setkávaly latinské, řecké a islámské tradice a z jejich prolínání vznikl mimořádný umělecký jazyk, který dnes známe jako arabsko-normanský styl.

Stačí vstoupit do Palatinské kaple uvnitř Normanského paláce, abyste to pochopili. Byzantské mozaiky se třpytí ve světle, zatímco dřevěný strop si uchoval výzdobu vycházející z islámské tradice. Nemáte pocit, že stojíte před pouhým vrstvením různých stylů, ale před světem, v němž odlišné kultury společně vytvořily něco, co by žádná z nich sama stejným způsobem nedokázala.

Nedaleká katedrála zase vypráví vlastní příběh proměn. A pak jsou tu červené kupole kostela San Giovanni degli Eremiti, Martorana, San Cataldo a palác La Zisa. Jen několik kilometrů od města, v Monreale, jako by mozaiky tamní katedrály chtěly ukázat, jak daleko mohl tento kulturní dialog dospět.

Právě s Martoranou, jejíž oficiální název zní kostel Santa Maria dell'Ammiraglio, je spojena jedna z nejpůvabnějších legend palermské tradice. Vypráví se, že jeptišky z nedalekého kláštera očekávaly významnou návštěvu a stály před jedním problémem: byla zima a stromy v zahradě byly úplně holé. Rozhodly se proto připravit z mandlové hmoty pomeranče, citrony a další ovoce, které vytvarovaly a nabarvily tak dokonale, že vypadalo jako skutečné. Potom je zavěsily na větve a vrátily zahradě barvy, o které ji příroda dočasně připravila. Podle jedné verze legendy se mělo jednat o svatbu admirálovy dcery, jiné tradice hovoří o návštěvě významné osobnosti. Ať už byl skutečný původ příběhu jakýkoli, rád si představuji ony jeptišky, jak proměňují zimní zahradu v malé představení plné barev. Dodnes se těmto plodům z mandlové hmoty říká frutta di Martorana a patří k nejcharakterističtějším sicilským sladkostem.

Není náhodou, že několik palermských památek spolu s katedrálami v Monreale a Cefalù dnes patří na Seznam světového dědictví UNESCO.

A přesto mě při každém návratu stále překvapuje přirozenost, s jakou tato krása existuje vedle každodenního života. Můžete procházet kolem budovy, která uchovává téměř tisíc let historie, zatímco někdo parkuje ve druhé řadě, prodavač svolává zákazníky nebo se dva lidé vášnivě přou o něco, co z pohledu nezúčastněného pozorovatele vypadá naprosto bezvýznamně.

V Palermu historie nevyžaduje vždycky ticho. Někdy musí jednoduše zvýšit hlas, aby ji bylo slyšet.

Palermo však není jen svědectvím své arabské a normanské minulosti. Chceme-li poznat jeho další tvář, město, které se mezi 19. a 20. stoletím otevíralo modernímu světu, rád si představuji procházku začínající před divadlem Politeama. Obyvatelé Palerma tímto jménem běžně označují i okolní náměstí, jemuž dominuje budova připomínající antický Řím, s mohutným triumfálním obloukem zakončeným bronzovým čtyřspřežím. Divadlo vzniklo ve druhé polovině 19. století jako prostor pro lidová představení a různé druhy zábavy a dodnes patří k symbolům města.

Odtud se můžete vydat ulicí Via Ruggero Settimo, kterou znám od dětství a která se mi pojí s procházkami centrem, výlohami obchodů a neustálým pohybem lidí. Na konci ulice se před vámi objeví Teatro Massimo a myslím, že je téměř nemožné se alespoň na chvíli nezastavit před jeho monumentálním schodištěm. Divadlo bylo slavnostně otevřeno v roce 1897 a je největší operní divadelní budovou v Itálii. Jeho stavba vypráví o ambicích Palerma v období Belle Époque, kdy se město chtělo na evropské scéně představit se stejným sebevědomím jako velké metropole.

Palermo by ovšem nebylo Palermem, kdyby ani jeho divadlo nemělo vlastní legendu. Vypráví se, že jeptiška, jejíž hrob měl být narušen během stavebních prací, se dodnes prochází sály a chodbami budovy. Nevím, jestli ji někdo skutečně potkal, ale připadá mi neodolatelné, že v Palermu se dokonce i jedna z nejvýznamnějších evropských operních scén musí o svou slávu dělit s duchem.

Stačí pak ujít několik kroků a ocitnete se na ulici Via Maqueda, kde se atmosféra opět mění. Ta vás dovede ke Quattro Canti, jednomu z míst, která bych návštěvníkům Palerma nejraději ukázal. Zde se setkávají dvě hlavní osy historického centra, Via Maqueda a Corso Vittorio Emanuele, a vytvářejí náměstí s neobvyklou barokní scénografií. Čtyři monumentální fasády, rozmístěné jako kulisy divadla, obklopují člověka stojícího uprostřed křižovatky. Na jejich stěnách se střídají fontány, alegorie ročních období, španělští panovníci a dávné patronky města.

Palermští tomuto místu říkají také Teatro del Sole, Divadlo slunce, protože během dne sluneční světlo osvětluje vždy alespoň jednu ze čtyř fasád. Rád si představuji údiv člověka, který přichází z rušné ulice a najednou stojí uprostřed této obrovské kamenné scénografie, zatímco kolem něj dál procházejí lidé, projíždějí skútry a proudí turisté. Je to jedno z těch míst, kde vám Palermo připomene, že krása nemusí čekat na dokonalý okamžik, aby se ukázala.

O několik metrů dál se otevírá Piazza Pretoria, náměstí, které téměř celé zabírá mimořádná renesanční fontána. Mezi schodišti, vodními nádržemi a sochami božstev, tritónů a alegorických postav připomíná fontána malý mytologický vesmír zasazený doprostřed města. Její historie však skrývá překvapení: nebyla vytvořena pro Palermo, ale pro jednu florentskou zahradu. Teprve v 16. století ji zakoupil městský senát a nechal převézt na Sicílii.

Pro obyvatele Palerma je to také Piazza della Vergogna, Náměstí hanby. Podle nejznámějšího lidového vysvětlení vznikl tento název kvůli nahotě soch, která měla pohoršovat řeholnice z nedalekého kláštera. Existují však i jiné výklady, spojené s náklady na pořízení fontány a politickými skandály tehdejší doby. Ať už je původ přezdívky jakýkoli, připadá mi dokonale palermský: před jednou z nejúžasnějších fontán v Itálii jsme dokázali vymyslet způsob, jak jí říkat Náměstí hanby.

A nejúžasnější na tom je, že kvůli tomu všemu nemusíte přecházet půl města. Stačí jít, odbočit do jiné ulice a nechat se překvapit. Palermo přechází od elegance 19. století k baroknímu divadlu, od monumentality paláce k vtipné poznámce pronesené na tržišti, a to s takovou přirozeností, že každá procházka je jiná.

A právě palermská tržiště si zaslouží mnohem víc než jen krátkou návštěvu.

Kdybych chtěl ukázat Palermo nějakému českému příteli, rozhodně bych se neomezil na nejznámější památky. Dříve nebo později bych ho vzal na tržiště.

Ballarò, Il Capo a Vucciria jsou jména, která patří k identitě města. Nejsou to jen místa, kde se prodává ovoce, zelenina, ryby nebo maso. Jsou to prostory, v nichž přežívá velmi starý způsob komunikace, tvořený pokřikováním, gesty, vtipy, smlouváním a důvěrností, která může člověka při první návštěvě trochu zaskočit.

Prodavači nabízejí své zboží způsobem, kterému v Palermu říkáme abbanniate. Jsou to rytmické výkřiky, které někdy připomínají zpěv. Ne vždy musíte rozumět slovům. Význam se přenáší tónem hlasu, pohybem rukou, výrazem tváře a vztahem mezi prodavačem a lidmi, kteří tržištěm procházejí.

Pro někoho, kdo je zvyklý na uspořádaná tržiště střední Evropy, může první dojem připomínat těžko pochopitelný chaos. Jenže i tento chaos má svá vlastní pravidla a společenský jazyk vytvářený po generace. Někdo se zastaví, aby něco koupil, a nakonec se dlouho zapovídá. Jiný zná svého prodavače celý život a další se snaží upoutat pozornost vtipem, který funguje lépe než jakákoli reklama.

A uprostřed toho všeho se samozřejmě jí.

Tady si ale musíme udělat malou odbočku, protože my Palermští máme k jídlu vztah, který může lidem, kteří nás neznají, připadat poněkud komplikovaný. O receptech, surovinách, konzistenci a názvech jídel diskutujeme s vážností, kterou někdy nevěnujeme téměř ničemu jinému. A pokud si někdo myslí, že přeháním, pravděpodobně ještě nikdy nezažil hádku mezi Sicilany o tom, jak se správně jmenuje smažená rýžová koule.

V Palermu je to pro mě samozřejmě arancino. A moc dobře vím, že tímto tvrzením mohu rozpoutat spor, který by mohl trvat déle než několik staletí cizí nadvlády. Vy ale, až budete v Palermu, raději opatrně používejte název arancina. Vyhnete se tak tomu, aby se z obyčejné objednávky stala gastronomická polemika, z níž byste se nemuseli dostat dřív než k večeři.

Palermské pouliční jídlo je však mnohem rozmanitější.

Jsou tu panelle, smažené placičky z cizrnové mouky, často podávané společně s cazzilli, našimi bramborovými kroketami. Je tu sfincione, vysoké a měkké pečivo s rajčaty, cibulí, ančovičkami, sýrem a strouhankou. A pak je tu pane con la meusa, pravděpodobně jeden z gastronomických zážitků, které návštěvníky Palerma nejvíce lákají, nebo naopak děsí.

Meusa znamená slezinu, tradičně podávanou také s plícemi. Obojí se nejprve uvaří a potom znovu připravuje na vepřovém sádle. Vše se podává v měkké housce, a to buď ve variantě schetta, bez sýra, nebo maritata, s přidáním sýra caciocavallo či ricotty podle zvyklostí jednotlivých prodejců.

Vím, takhle popsané to možná nezní jako první jídlo, které byste nabídli někomu právě vystoupivšímu z letadla. Jenže Palermo nikdy nevytvářelo svou kuchyni s ohledem na to, co by návštěvníkům mohlo připadat uklidňující nebo důvěrně známé. Jeho gastronomie vyrostla z lidové historie, vynalézavosti, dostupných surovin a schopnosti proměnit to, co člověk měl, v něco překvapivého.

A pokud vám po tom všem ještě zbývá místo, přichází čas na sladkosti.

Sicilské cannolo, s křupavým těstovým obalem a náplní z ricotty, a cassata, bohatý, barevný dezert hluboce spojený s tradicí ostrova, představují další stránku stejné gastronomické kultury. V Palermu byla hranice mezi střídmostí a přeháněním, pokud jde o sladkosti, vždycky poněkud pružná.

A možná je to tak lepší.

Když přemýšlím o Palermu svého dětství, nevybavují se mi jen velké památky. Vzpomínám si také na každodenní život města, na ulice, kterými jsem procházel bez konkrétního cíle, a na místa, která i po mnoha letech uchovávají část toho, kým jsem tehdy byl.

Jsou procházky, které nepotřebují žádný zvláštní cíl. Necháte se vést výlohami obchodů, budovami, rozhovory zaslechnutými cestou a oním známým pocitem, že jste na místě, které znáte odjakživa, i když se vám postupně mění před očima.

A dříve nebo později téměř nevyhnutelně dojdete k moři.

La Cala, starý palermský přístav, je dnes místem, kde rekreační lodě kotví na pozadí historického města. Rád přemýšlím o tom, jak moc se proměnila krajina i obchod, který těmito vodami procházel. Kdysi sem připlouvaly lodě ze vzdálených zemí a přivážely zboží, jazyky, znalosti i lidi. Dnes se můžete procházet podél přístavních mol, pozorovat lodě a za nimi město, které si velkou část své identity vytvořilo právě díky setkáváním s tím, co přicházelo z moře.

Nedaleko se rozprostírá Foro Italico, jedno z míst, která si nejvíce spojuji se vztahem Palerma k jeho obzoru. Je to otevřený prostor obrácený k zálivu, kde jako by město konečně dopřálo trochu oddechu každému, kdo právě prošel jeho nejhlučnějšími ulicemi.

Moře není v Palermu pouhou dekorací. Je neustále přítomné, i když ho zrovna nevidíte. Ovlivňovalo historii, hospodářství, stravování i představivost obyvatel. Připlouvalo odtud bohatství a nové kultury, ale také vojska, nebezpečí a hluboké proměny.

A pak je tu Monte Pellegrino, které celé krajině dominuje.

Johann Wolfgang von Goethe byl během své cesty po Sicílii okouzlen krásou tohoto skalnatého výběžku, který se zvedá mezi městem a mořem. Pro obyvatele Palerma však Monte Pellegrino není jen působivou součástí krajiny. Je to také hora svaté Rozálie, patronky Palerma, jejíž svatyně se nachází v přírodní jeskyni.

Příběh svaté Rozálie je hluboce spojen s jednou z nejdramatičtějších kapitol dějin města. V roce 1624 zasáhla Palermo strašlivá morová epidemie. Podle tradice přispělo nalezení ostatků světice na Monte Pellegrino a jejich následné procesí k osvobození města od nákazy. Od té doby se Rozálie, kterou obyvatelé Palerma s láskou nazývají Santuzza, tedy jejich milovaná světice, stala neoddělitelnou součástí městské identity. Každý červenec jí Palermo věnuje slavnost zvanou Festino, v níž se prolíná náboženská úcta, lidová tradice a společné oslavy.

Něco však možná překvapí mnoho českých čtenářů: abyste se setkali se svatou Rozálií, nemusíte nastupovat do letadla a letět až na Sicílii. Stačí se projít historickým centrem Prahy.

V Karlově ulici, jedné z nejnavštěvovanějších cest vedoucích ke Karlovu mostu, stojí na čísle 3 dům zvaný U Zlaté studně. Jeho fasádu zdobí série barokních reliéfů zobrazujících různé světce. Když zvednete oči k horní části budovy, objevíte právě ji: svatou Rozálii, patronku Palerma.

Výzdoba, připisovaná sochaři Janu Oldřichu Mayerovi a vytvořená na počátku 18. století, souvisí s vděčností majitelů domu za to, že byli uchráněni před morem. Mezi ochrannými světci se tak objevuje i sicilská světice, jejíž kult překročil hranice Itálie a rozšířil se Evropou až do Čech.

Připadá mi mimořádné, že se moje dvě města mohou takto nenápadně setkávat. V Palermu svatá Rozálie bdí nad svou horou a nad pamětí jeho obyvatel; v Praze už více než tři staletí její postava shlíží do ulice, kterou denně procházejí tisíce lidí, z nichž mnozí pravděpodobně vůbec netuší, kdo to je.

A možná někdo, kdo si tento příběh přečte, při příští procházce Karlovou ulicí zvedne oči k oné fasádě. Třeba si vzpomene, že daleko odtud, na pobřeží Středozemního moře, existuje město, v němž je tatáž žena známá jednoduše jako Santuzza.

Když se v myšlenkách vrátíme na Monte Pellegrino, Palermo vypadá jinak. Z výšky mizí hluk, ulice se mění v tenké linie a město se rozprostírá mezi mořem a horami. Je to jeden z těch okamžiků, kdy si uvědomíte, že krajina dokáže vyprávět příběh stejně jako kniha.

Palermo však uchovává svou paměť také na místech velmi odlišných od kostelů a velkých památek. Jedno z nich považuji za obzvlášť fascinující a myslím, že může překvapit, možná dokonce znepokojit každého, kdo nezná jeho historii: Kapucínské katakomby.

Pod stejnojmenným klášterem se rozprostírá labyrint chodeb, v nichž jako by se zastavil čas. Podél stěn odpočívají mumifikovaná těla mužů, žen a dětí, kteří žili v minulých staletích, dosud oblečená do šatů, jež o jejich životě něco vypovídají. Řeholníci, obchodníci, vzdělanci, šlechtici i celé rodiny tvoří zvláštní portrét palermské společnosti, v němž dokonce i smrt nadále odrážela společenské rozdíly světa živých.

Historie tohoto místa začala na konci 16. století, kdy kapucínští mniši vytvořili nový pohřební prostor. Nález některých přirozeně zachovaných těl vedl k rozvoji pohřební tradice, která v následujících staletích přitahovala také mnoho obyvatel Palerma. Těla byla připravována a umisťována podél chodeb, kde je příbuzní mohli nadále navštěvovat, a udržovat tak vztah se svými blízkými způsobem, který nám dnes může připadat těžko pochopitelný.

K nejznámějším patří malá Rosalia Lombardo, která zemřela roku 1920 v pouhých dvou letech a jejíž tělo bylo zachováno díky zvláštní technice balzamování. Její tvář, která zůstala překvapivě rozpoznatelná, se stala jedním ze symbolů katakomb. Je pozoruhodné, že nese stejné jméno jako patronka Palerma, jde však samozřejmě o dva zcela odlišné příběhy.

Dobře vím, že podobné místo může vyvolávat protichůdné pocity. Někomu může připadat děsivé, jiný by ho raději vůbec nenavštívil. Já v něm však vidím něco, co přesahuje zvědavost nad zachovanými těly a starými pohřebními zvyky.

Protože ti lidé nejsou jen obrazy smrti. Byly to životy. Chodili po ulicích Palerma, zažívali jeho proměny, milovali, pracovali, báli se, zakládali rodiny a představovali si budoucnost. Někteří pocházeli z významných rodin, po jiných zůstalo jen velmi málo stop. A přesto v těchto chodbách svým způsobem dál vyprávějí příběh města, které je znalo.

Možná právě proto mě katakomby tolik fascinují. Nepovažuji je za místo, kam se člověk chodí dívat na smrt, ale za prostor, který nás vybízí k zamyšlení nad životem, jeho křehkostí a hluboce lidskou touhou nebýt zapomenut.

Tento zvláštní vztah ke smrti se ostatně neprojevuje pouze v katakombách. V Palermu existuje tradice, která možná překvapí mnoho českých čtenářů, především proto, že spojuje dvě věci, které jsme zvyklí považovat za velmi vzdálené: vzpomínku na zemřelé a dětskou radost. Je to Festa dei Morti, Svátek mrtvých, slavený 2. listopadu.

Podle staré lidové víry se v noci z 1. na 2. listopadu zemřelí příbuzní vracejí navštívit své domovy a přinášejí dětem dárky. Když se malí ráno probudí, najdou hračky a sladkosti, které jim podle této tradice přinesli právě prarodiče, strýcové, tety či další blízcí, kteří už nejsou mezi živými. Je to překvapivě něžný způsob, jak dětem přiblížit myšlenku smrti a připomenout jim, že náklonnost a láska nezmizí spolu s člověkem.

Kolem tohoto svátku vznikl také malý gastronomický vesmír. Jsou tu moffolette, měkké housky tradičně ochucené olivovým olejem, solí, pepřem a dalšími přísadami podle rodinných zvyklostí; frutta di Martorana, ony sladké plody z mandlové hmoty vytvarované a nabarvené tak, aby vypadaly jako skutečné ovoce, jejichž legendu už známe; a pupi di zucchero, pestrobarevné cukrové figurky, které kdysi představovaly především rytíře, dámy a postavy lidové tradice. Jsou to samozřejmě sladkosti, ale zároveň i malé předměty paměti, jejichž prostřednictvím si jednotlivé generace předávají příběhy a zvyky.

V minulosti se toto pouto mohlo projevovat také gesty, která by nám dnes mohla připadat nezvyklá. Vypráví se o rodinách, které nosily jídlo na hřbitov a trávily čas u hrobů svých blízkých. Nešlo jen o návštěvu spojenou s položením květin, ale o způsob, jak symbolicky sdílet část dne s těmi, kteří už nemohli být přítomni.

V podstatě je to tradice, která velmi dobře vystihuje jeden z nejzajímavějších rozporů Palerma. Města, které umí být hlučné, překypující energií a hluboce připoutané k životu, ale zároveň našlo způsob, jak ponechat místo, dokonce i během oslav, těm, kteří už svůj život prožili.

Připomínat si mrtvé může někdy znamenat také oslavovat život.

Kdo mě zná, ví, že jsem nikdy necítil potřebu vykreslovat Palermo jako dokonalé město. Dokonalé není a možná by bylo dokonce nespravedlivé o něm takto vyprávět.

Palermo umí být neuspořádané, hlučné a zanedbané. Najdete zde budovy mimořádné krásy vedle prostor, které by potřebovaly mnohem více péče, nádherné čtvrti vedle míst s hlubokými sociálními problémy a každodenní potíže, které jeho obyvatelé až příliš dobře znají.

Doprava dokáže pořádně prověřit trpělivost i těch nejklidnějších lidí. Vztah k pravidlům se ne vždy podobá tomu, na který si člověk zvykne během života v České republice. A schopnost improvizovat, která by jinde mohla působit jako přednost, se někdy stává způsobem, jak dál žít s problémy, které by si ve skutečnosti zasloužily konkrétní řešení.

Ale to je jen jedna část příběhu.

Palermo má také mimořádnou životní energii, smysl pro humor, který dokáže přežít nejrůznější těžkosti, a spontánnost v mezilidských vztazích, kterou i po tolika letech mimo Sicílii okamžitě poznávám.

Stačí poslouchat rozhovor, pozorovat diskusi mezi sousedy nebo se na několik minut zastavit před malým obchodem a pochopíte, že město žije prostřednictvím nesmírně husté sítě vztahů. Lidé spolu mluví, komentují, vstupují do rozhovorů a někdy se zajímají o záležitosti druhých s důvěrností, která může působit až dotěrně, ale která patří k charakteru tohoto místa.

V Palermu se i obyčejná žádost o informaci může změnit v nečekaný zážitek. Představte si, že někoho zastavíte a zeptáte se, jak se dostat na určité náměstí nebo ke kostelu. Možná dostanete neuvěřitelně podrobný popis cesty doprovázený gesty, která jako by ve vzduchu kreslila celý plán města. Může se však také stát, že váš protějšek po několika neúspěšných pokusech vysvětlit vám cestu usoudí, že bude mnohem jednodušší vás tam osobně doprovodit. A během společné chůze vám začne vyprávět historii čtvrti, doporučovat místa, kde se dobře najíte, nebo vás upozorňovat na něco, co vás předtím ani nenapadlo navštívit.

Vůbec bych se nedivil, kdyby vám po příchodu na místo ještě nabídl kávu. Protože v Palermu káva nemusí být jen nápoj. Může se stát záminkou k zastavení, pokračování v rozhovoru a proměně náhodného setkání v okamžik důvěrné blízkosti.

Samozřejmě nejsou všichni obyvatelé Palerma takoví a bylo by naivní vykreslovat město se stovkami tisíc obyvatel jako jednu velkou rodinu. Ale tato spontánnost, tato lehkost, s níž se vzdálenost mezi dvěma neznámými lidmi dokáže během několika minut zmenšit, je něco, co hluboce poznávám v kultuře, v níž jsem vyrůstal. A po mnoha letech ve střední Evropě je to jeden z rozdílů, které stále vnímám s největší náklonností.

Proto bych každému návštěvníkovi Palerma doporučil, aby se neomezoval jen na pozorování města. Zkuste s ním také mluvit, prostřednictvím lidí, kteří v něm žijí. Můžete se zeptat na cestu a nečekaně se ocitnout uprostřed malé komentované prohlídky. Bez vstupenky, bez rezervace a samozřejmě bez jediného turistického deštníku, který byste museli následovat.

Jsou tu také obrazy, které jako by patřily do úplně jiného světa než velké evropské metropole. Malá tříkolka Ape Piaggio projíždějící ulicí s nákladem zboží, improvizovaný stánek, židle postavená před domovní dveře nebo prodavač, kterého je slyšet až na opačném konci náměstí.

Nejsou to scény připravené pro turisty. Jsou to útržky každodenního života, a právě proto mi připadají zajímavější než dokonale naaranžované obrazy, které často doprovázejí propagaci měst.

Nechtěl bych, aby lidé přijíždějící do Palerma hledali jen to, co je krásné. Přál bych si, aby se naučili dívat také na to, co je skutečné.

Po tolika letech strávených v Praze se můj vztah k Palermu nevyhnutelně změnil. Už v něm nežiji každý den, nejsem přímým svědkem všech jeho proměn, a když se vracím, poznávám místa, která zůstala téměř stejná, vedle jiných, která jako by už nepatřila do mých vzpomínek.

Je to zvláštní pocit, důvěrně znát nějaké město a zároveň si uvědomovat, že žije dál i bez nás.

Možná právě vzdálenost mění způsob, jakým vzpomínáme. Ne proto, že by všechno dělala krásnějším, ale protože nám dovoluje dívat se na vlastní minulost z jiné perspektivy. Některé věci, které jsem kdysi považoval za samozřejmé, mě dnes překvapují, zatímco jiné, které mě možná rozčilovaly, mě nakonec dokážou rozesmát.

Praha mě toho hodně naučila. Umožnila mi poznat jiný způsob života, jinou kulturu, jiné zvyklosti a odlišný vztah k veřejnému prostoru, ročním obdobím i každodennosti. Necítím potřebu stavět jedno město proti druhému ani považovat svůj život v zahraničí za přechodnou kapitolu, během níž jen čekám na návrat domů. Můj domov je také tady, ve městě, kde jsem vybudoval tak důležitou část svého života.

Palermo však stále zaujímá místo, které žádné stěhování nemůže vymazat, protože patří k času, který už neexistuje, a přesto přežívá ve vzpomínkách.

Možná právě to bych chtěl předat každému, kdo se rozhodne vyrazit z Prahy a Palermo navštívit. Nejen krásu památek nebo potěšení z dobrého jídla, ale možnost setkat se s městem, které nevyžaduje, abyste mu okamžitě porozuměli. Palermo vás může překvapit, rozčílit, dojmout, pobavit a dokonce vyvést z míry, někdy všechno během jediného odpoledne.

Musíte mu dopřát trochu času, naslouchat lidem, občas odbočit z nejpředvídatelnějších tras a přijmout, že objev může přijít z nečekaného detailu. Z věty pronesené na tržišti, z fasády poznamenané časem, z vůně vycházející z malé provozovny, ze zvuku tříkolky Ape Piaggio v příliš úzké ulici nebo ze světla zapadajícího slunce, které mění barvy paláců.

Nevím, zda ten, kdo do Palerma přijede poprvé, pocítí totéž co já. Pravděpodobně ne, protože žádné město není pro dva různé lidi nikdy úplně stejné. Každý jím prochází se svým vlastním příběhem, očekáváním a způsobem, jakým se dívá na svět.

A právě to dělá cestování zajímavým.

Pro obyvatele Prahy je dnes Palermo vzdálené jen několik hodin letu. Geografická vzdálenost se zmenšila, ale možnost objevovat něco hluboce odlišného zůstává. Město, které prošlo staletími setkávání a rozporů, aniž by ztratilo svůj vlastní hlas.

Pokud se jednoho dne rozhodnete vyrazit, nesnažte se vidět úplně všechno. Nechte prostor i tomu, co jste neplánovali. Posaďte se, pozorujte, promluvte si s někým, ochutnejte něco neznámého a dovolte městu, aby vás překvapilo.

Protože Palermo, alespoň takové, jaké ho znám já, není město, které se jen ukazuje.

Je to město, které se vám, pokud mu to dovolíte, nakonec dostane pod kůži.