Než vzniklo Československo: František Marek a čeští zajatci na Sicílii

František Marek se narodil v Nových Kestřanech v jižních Čechách. V srpnu 1917 bojoval v rakousko-uherské armádě na sočské frontě, kde padl do italského zajetí. Po několika dnech poblíž Udine byl spolu s dalšími zajatci naložen do vlaku, aniž by věděli, kam je odvážejí.

Asi čtyři dny pokračovali na jih, stále dál od fronty i od míst, která znali. Nakonec před sebou uviděli moře a na druhé straně Messinského průlivu Messinu. Průliv překonali lodí, znovu nastoupili do vlaku a celou noc pokračovali napříč Sicílií až do Vittorie.

Čechy a Morava byly tehdy stále součástí Rakouska-Uherska. Marek byl Čech, ale stejně jako tisíce dalších mužů z českých zemí bojoval v rakousko-uherské armádě. Myšlenka samostatného státu Čechů a Slováků už získávala konkrétní podobu v politice, v exilu i mezi dobrovolníky, ale když Marek vstoupil do zajateckého tábora ve Vittorii, ještě se nestala rozhodnutím, které by přímo změnilo jeho vlastní život.

Tábor, který Marek ve Vittorii našel, nebyl jen několik provizorních baráků. Rozkládal se na více než dvaceti hektarech a tvořilo ho sedmatřicet budov: ubytovny, kuchyně, pekárna, ošetřovny, dílny, sklady, umyvárny, malý kostel, elektrárna, táborové vězení a dokonce i márnice. Mohl pojmout až patnáct tisíc lidí a za dobu jeho existence jím prošlo přibližně osmnáct tisíc zajatců z různých částí monarchie.

Bylo to téměř město vedle skutečného města, jen postavené pro muže, kteří si nemohli vybrat, kdy odejdou. Marek byl přidělen do baráku číslo 13, ve svých vzpomínkách ale často zmiňuje jiný. V baráku číslo 10 žili téměř výhradně Češi a český byl i jeho velitel.

Asi třicet mužů si tam vytvořilo něco, co připomínalo orchestr, přestože skutečné hudební nástroje téměř neměli. Hráli na hřebeny, pískali pomocí rukou, zpívali české písně, valčíky a polky. Při některých představeních se dokonce někteří převlékali za ženy, čímž dokázali překvapit i italské stráže.

Je to jeden z detailů, které žádný vojenský registr nedokáže zachytit. V těch barácích nebyli jen zajatci, ale lidé, kteří se stále snažili smát, zpívat a najít něco známého, čeho se mohli držet. Alespoň na chvíli se tak uprostřed sicilského venkova mohli cítit o něco blíž domovu.

Markovy vzpomínky nám ukazují právě to, co z úředních dokumentů obvykle mizí: jak zajatci trávili čas, co jedli, jak snášeli místní podnebí a jakými drobnostmi se snažili dělat své dny snesitelnější. Marek vzpomíná na skromné jídlo, na chléb, který musel vystačit na celý den, i na peníze měněné za poukázky použitelné pouze uvnitř tábora. Sicilské teplo mu dokonce i v zimě připomínalo české léto.

Pak přišel Štědrý večer roku 1917. Marek měl k večeři šest pomerančů a několik kousků svatojánského chleba. A právě u tohoto detailu se pokaždé zastavím.

Narodil jsem se na Sicílii a možná právě proto ve mně těch šest pomerančů zůstává. Ne proto, že by byly výjimečné jen pro nás, ale protože na Sicílii patří ke krajině i ke každodenním vzpomínkám: k citrusovým sadům, k zimě, k vůni čerstvě oloupané kůry, k ovoci položenému na stole doma. Jsou jednou z těch známých přítomností, kterým už téměř nevěnujeme pozornost.

Pro Marka však byly toho večera vánoční večeří v zemi, kde byl vězněn. A přesto ho právě tato země na okamžik odnášela jinam, protože při jídle myslel na rodinu a na všechno, co zanechal v Čechách. Nemusíme si domýšlet, co cítil. Ve svých vzpomínkách to říká mnohem jednodušeji: myslel na domov.

Dne 29. ledna 1918 Marek opustil Vittorii spolu s dalšími českými a slovenskými zajatci. Vrátil se směrem k Messině, znovu překročil průliv a dorazil do Paduly, kde byli soustřeďováni Češi a Slováci z různých italských zajateckých táborů. Právě tam se začal měnit i jeho vlastní vztah k válce.

Mluvilo se o Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi, především však o možnosti vytvořit samostatný stát Čechů a Slováků. Zástupci národního hnutí vysvětlovali zajatcům, že k získání této svobody budou potřeba také muži ochotní znovu vzít do rukou zbraň, tentokrát proti Rakousku-Uhersku.

Pro Marka už nešlo o vzdálenou debatu o evropské politice. Musel se rozhodnout, zda zůstane jen zajatcem armády, v níž dosud bojoval, nebo se vydá jinou cestou. Přihlásil se dobrovolně a přísahal, že bude bojovat proti habsburské monarchii za to, co ve svých vzpomínkách sám nazývá státem Čechů a Slováků.

Dne 21. dubna 1918 Itálie oficiálně uznala samostatnou československou armádu na svém území a Československou národní radu jako její politickou autoritu. Marek vstoupil do nových jednotek, prošel výcvikem, znovu dostal zbraň a zamířil na frontu, tentokrát po boku Italů a proti armádě, v níž ještě před několika měsíci sám bojoval.

Budoucí Československo tak mělo své vojáky dřív, než mělo vlastní hranice. Když byl 28. října 1918 v Praze vyhlášen samostatný stát, Marek byl stále v Itálii, ale už patřil k armádě země, která ještě několik měsíců předtím existovala jen jako politická představa.

V prosinci 1918 přišla konečně řada i na Markovu cestu na sever. Dne 22. prosince dorazil do Českých Budějovic, kde téměř náhodou potkal jednoho ze svých bratrů, kterého už několik let neviděl a který ho v legionářské uniformě zpočátku jen obtížně poznával. O dva dny později dorazila jeho jednotka do Kunovic, kde vojáky čekala hudba a místní obyvatelé je doprovodili do hostince, v němž pro ně připravili vánoční stromek a štědrovečerní večeři.

O rok dříve byl Marek zajatcem na druhém konci Evropy. Teď se vrátil do země, odkud kdysi odešel, jenže ta už patřila novému státu. Do války vstoupil jako voják Rakouska-Uherska a domů se vracel jako československý legionář.

Ne všichni muži, kteří prošli Vittorií, mohli podniknout stejnou cestu. Mezi lety 1917 a 1920 v táboře zemřelo 268 zajatců a rok 1918, poznamenaný také pandemií španělské chřipky, si vyžádal nejvíce obětí. Mezi mrtvými se podařilo identifikovat nejméně sedmadvacet mužů pocházejících z Čech a Moravy: šest zemřelo už v roce 1917 a dalších jednadvacet během roku 1918, tedy právě v roce, kdy se Československo stalo skutečností.

Když dnes známe jejich jména, byla by škoda znovu je ukrýt za jediné číslo: Jindřich Martínek, Albert Slavík, Hubert Heger, Václav Šedivec, Václav Křen, František Vít, František Bezemek, Robert Siart, Josef Aulík, František Rob, Jan Meyer, Karl Andreas, Fait Barwinek, Heinrich Dolezat, Josef Herfort, Eduard Huna, Anton Ieroch, Johann Klan, Rudolf Lammel, Alois Ott, Anton Pauli, Franz Fiála, Peter Rotmayer, Emil Schnlerveis, Alia Simanovic, Josef Sounberger a Yosef Zimmer.

U části z nich bylo možné porovnat italské dokumenty s českými vojenskými archivy a přesněji určit jejich totožnost i původ. U jiných zůstávají podoby jmen zapsané tehdejšími úředníky, často pozměněné snahou zachytit jména a názvy obcí, které neznali. Další muži z českých zemí navíc mohli být vedeni jako Rakušané, Němci nebo pod neurčenou národností, takže číslo sedmadvacet je spíš doloženým minimem než definitivním součtem.

Na tom, jak snadno se člověk může ztratit v archivu, je něco téměř krutého. Stačí špatně napsané písmeno, název obce v jiném jazyce nebo jinak přiřazená národnost a o sto let později může být obtížné vrátit člověku i jeho vlastní jméno.

Tito muži se do zemí, odkud přišli, nevrátili. Po válce byly ostatky zemřelých zajatců soustředěny na městském hřbitově ve Vittorii. V roce 1927 byly ostatky 118 mužů považovaných za Maďary uloženy do Maďarské kaple, zatímco dalších 167, mezi nimi také zajatci pocházející z Čech a Moravy, bylo uloženo v nedaleké kostnici věnované rakousko-uherským vojákům zemřelým v zajetí.

Ani jejich místo posledního odpočinku nezůstalo beze změny. V roce 2023 byly ostatky rakousko-uherských vojáků znovu přeneseny a dnes jsou uloženy v kostnici v areálu Sacrario Combattenti na hřbitově ve Vittorii. Ve stejném roce byla v prostoru bývalého tábora odhalena také pamětní stéla. Více než sto let poté tak vzpomínka na tyto muže zůstává spojena s městem, kam je kdysi přivedla válka.

Také místo samotného tábora pokračovalo ve svém vlastním životě. Několik původních budov se dochovalo a velká část areálu je dnes známá jako Emaia, výstaviště města Vittoria. Ve stejném prostoru se nachází škola, veřejné služby a muzeum připomínající historii někdejšího tábora. Tam, kde kdysi tisíce mužů čekaly na zprávy, přesun nebo konec války, se dnes studuje, pracuje a pořádají se výstavy.

Na této proměně nevidím nic zvláštního. Místa musí žít dál a možná právě vzpomínání neznamená nechat je navždy nehybná, ale vědět, co zde bylo před námi, zatímco život pokračuje.

Možná se mě tento příběh dotkl právě proto, že znám oba konce Markovy cesty. Narodil jsem se na Sicílii a dnes žiji v Čechách. Když čtu jeho vzpomínky, poznávám zemi, ze které vyšel; když se jeho vyprávění přesune na ostrov, poznávám zemi, kde jsem se narodil. O více než sto let později se z úplně jiných důvodů nacházím mezi stejnými dvěma místy.

Země, odkud Marek a ostatní odešli, se stala mým domovem. Země, do níž byli přivezeni jako zajatci, jím byla už dávno předtím. Můj domov se stal jejich. Jejich domov se stal mým. Možná právě tato zvláštní geografická shoda způsobuje, že jsou mi muži, kteří žili před více než stoletím, tak blízcí, přestože důvody našich cest nemohly být odlišnější.

V roce 1968 vzal Marek papír a pero a rozhodl se své rodině zanechat to, co si ze svého života pamatoval. Mnohé už předtím vyprávěl ústně, ale věděl, že slova se bez někoho, kdo je uchová, dříve či později ztratí. Muži, kteří zůstali ve Vittorii, stejnou možnost neměli a z některých zůstalo jen jméno, datum a několik řádků zapsaných někým jiným.

Možná právě proto cítím potřebu vytáhnout tento příběh z archivů. Není to můj příběh a vlastně to není ani příběh o Sicílii. Je to malá část příběhu vzniku Československa, vyprávěná z místa, kde by ji téměř nikoho nenapadlo hledat. Stát, který tehdy vznikl, dnes už ve stejné podobě neexistuje, ale i přes rok 1918 vede cesta k dnešnímu Česku a Slovensku.

Minulost změnit nemůžeme, ale můžeme na ni zapomenout. A když se to stane, ztrácíme i část cesty, která nás přivedla tam, kde jsme dnes. Marek psal proto, aby někdo věděl, co prožil; o více než půl století později jeho slova stále dělají přesně to, v co doufal: udržují živou paměť toho, co bylo, abychom lépe rozuměli tomu, čím jsme se stali.