Země viděná z Měsíce. Neobyčejná cesta Petra Ginze

Dne 1. února 2003 se raketoplán Columbia vracel na Zemi po šestnácti dnech strávených ve vesmíru. Na palubě bylo sedm astronautů, kteří se účastnili vědecké mise zahrnující výzkumníky z několika zemí. Do přistání zbývalo jen několik minut, když se raketoplán nad Texasem rozpadl. Nikdo nepřežil. Mezi předměty, které posádku doprovázely, byla také reprodukce drobné kresby tužkou, měsíční krajiny se Zemí vznášející se nad obzorem. Jejím autorem nebyl vědec ani umělec, který by měl možnost pozorovat naši planetu z vesmíru. Nakreslil ji přibližně o šedesát let dříve jeden pražský chlapec, v době, kdy byl vězněn v nacistickém ghettu.

Ten chlapec se jmenoval Petr Ginz. Kdyby byl stále naživu, právě toho 1. února by oslavil pětasedmdesáté narozeniny.

Petr se narodil v Praze roku 1928 do rodiny, v níž se setkávaly dvě tradice, židovská ze strany otce a nežidovská ze strany matky. Jeho rodiče byli nadšenými příznivci esperanta, jazyka vzniklého z myšlenky, že si lidé různých národností mohou porozumět prostřednictvím společného dorozumívacího prostředku. V rodině Ginzových se hodně četlo, pěstovaly se kulturní zájmy a děti byly vedeny k poznávání světa. Petr a jeho sestra Eva tak vyrůstali v prostředí, kde zvídavost nebyla pouze vlastností hodnou ocenění, ale přirozenou součástí každodenního života.

Petr už odmalička projevoval téměř nevyčerpatelnou zvědavost. Miloval přírodní vědy, zeměpis, astronomii, historii i paleontologii. Jeho sestra později vzpomínala, jak při procházkách neustále hleděl na zem a pátral po hmyzu, rostlinách a drobných předmětech, které by mohl pozorovat a kreslit. Jindy dával přednost dlouhým osamělým procházkám, zejména po pražském okolí, kde se mohl věnovat vlastním objevům. Rád vynalézal, představoval si nejrůznější stroje a kolem svých objevů vytvářel příběhy. Jako by nedokázal oddělit radost z poznávání od touhy pochopit, jak věci fungují, a potom o nich vyprávět.

S nadšením četl Julese Verna, spisovatele, který proměnil vědecké objevování v literární dobrodružství. Přibližně ve třinácti letech měl Petr již dokončený román Návštěva z pravěku. Vyprávěl o záhadném pravěkém tvorovi objeveném v Africe, z něhož se nakonec vyklubal obrovský stroj sestrojený diktátorem k utlačování obyvatelstva. Petr si ve svých příbězích rád představoval sám sebe v roli hlavních hrdinů, jako by mu psaní umožňovalo osobně prožívat dobrodružství, která vymýšlel.

Byl také nesmírně podnikavý. Organizoval společné aktivity, přicházel s novými projekty a snažil se pro své nápady získávat ostatní. Měl talent na kreslení i psaní, ale především vynikal schopností proměnit osobní zájem ve společnou zkušenost. Nestačilo mu něco se naučit. Chtěl o tom diskutovat, ověřovat si vlastní poznatky, vyprávět o nich a pokud možno přesvědčit někoho dalšího, aby se o ně začal zajímat také.

Praha jeho dětství se však začínala měnit. Po nacistické okupaci v březnu 1939 přibývalo omezení namířených proti židovskému obyvatelstvu a postupně zasahovala do všech oblastí každodenního života. Petr už nemohl chodit do školy společně s nežidovskými vrstevníky, zatímco možnost svobodně se pohybovat, studovat a účastnit se života města stále více omezovaly nové zákazy. To, co ještě nedávno působilo naprosto samozřejmě, najednou vyžadovalo povolení či zdůvodnění, nebo už jednoduše nebylo dovoleno vůbec.

Petr si začal psát deník 19. září 1941, kdy Židé museli povinně nosit na oděvu žlutou hvězdu. Toho dne si poznamenal, že byla mlha a že cestou do školy napočítal devětašedesát „šerifů“, jak ironicky říkal lidem nuceným nosit hvězdu. Jeho matka jich napočítala více než sto.

Je těžké se nad tím výrazem nepozastavit. V několika slovech se setkává absurdita protižidovského nařízení s ironií třináctiletého chlapce, který se na svět stále dívá vlastníma očima. Petr nepřehlíží, co se kolem něj děje, ale zároveň se nevzdává jazyka svého věku. Do sešitů zapisuje nová omezení, zprávy o deportacích a rodinách, které mizí ze sousedství, ale také školní výuku, návštěvy příbuzných, procházky a drobná dobrodružství s kamarády.

Dne 28. listopadu 1941 píše o sousedech Mautnerových, kteří dostali příkaz odjet do Terezína. Starý a nemocný pan Mautner se obrací na židovskou obec v naději, že jde o omyl. Téhož dne si Petr zaznamenává procházku přes Karlův most a pražskými ulicemi. Dvě tak rozdílné události se ocitají na stejné stránce, aniž by jedna vytlačovala druhou. Pronásledování nepřeruší obyčejný život náhle. Postupně do něj proniká a den po dni zužuje jeho prostor, až i ty nejjednodušší činnosti začnou záviset na tom, co je ještě dovoleno.

Deník odhaluje také dospívajícího chlapce, který umí vtipkovat, vymýšlet drobné lumpárny a nacházet komické situace i v období, které je stále temnější. Neobjevuje se v něm mladík neustále ponořený do vznešených úvah. Poznáváme živého, někdy drzého člověka, zvědavého na reakce ostatních a stále plně zaujatého starostmi svého věku. Právě soužití všednosti a pronásledování činí jeho zápisky tak významnými. Petr se nesnaží zanechat budoucím generacím velké historické svědectví. Prostě popisuje své dny, aniž by tušil, jak důležité jednou tyto poznámky budou.

Dne 24. října 1942 přišel příkaz k odjezdu také pro něj. Bylo mu čtrnáct let a musel opustit rodiče i mladší sestru a odjet do Terezína, opevněného města severně od Prahy.

Terezín byl vybudován v 18. století na příkaz císaře Josefa II. jako vojenský pevnostní komplex určený k obraně habsburských zemí. Tvořily jej dvě oddělené pevnosti. Za nacistické okupace využívalo gestapo Malou pevnost jako věznici, zatímco v Hlavní pevnosti, tedy v samotném městě, vzniklo ghetto pro internaci a další deportace židovského obyvatelstva. Tyto dvě skutečnosti bývají dnes pod názvem Terezín často zaměňovány, přestože jejich rozlišení je pro pochopení zdejší historie zásadní.

Terezínské ghetto nebylo vyhlazovacím táborem jako Auschwitz-Birkenau. Jeho hlavní funkcí bylo soustřeďovat židovské obyvatelstvo před deportacemi na východ, avšak životní podmínky i zde způsobily obrovské množství úmrtí. Terezínem prošlo více než sto čtyřicet tisíc Židů, přibližně třicet čtyři tisíc lidí zemřelo přímo v ghettu a desítky tisíc dalších byly deportovány do jiných míst pronásledování a vyhlazování. Ulice, náměstí a budovy si zachovávaly podobu města, zatímco život lidí, kteří v něm byli uvězněni, se zcela změnil.

Pro nově příchozí začínalo setkání s Terezínem zpravidla v takzvané šlojzce, přijímacím a registračním středisku, kde probíhala evidence osob a kontrola jejich majetku. Zakázané předměty byly zabavovány a lidé přidělováni do dostupných ubytovacích prostor, často odděleně od svých rodin. Kasárna i civilní budovy se změnily v hromadné noclehárny. V místnostech stály řady paland, nezřídka se třemi patry, a osobní prostor člověka se zmenšil na několik málo věcí a místo ke spaní.

Přeplněnost téměř znemožňovala zachovat si alespoň trochu soukromí. V ubytovnách spolu žili lidé různého věku, odlišných zvyků, původu i zdravotního stavu. Vši, blechy a štěnice představovaly neustálý problém, stejně jako šíření nemocí. Teplé vody byl nedostatek, hygienická zařízení nestačila a vytápění bylo nevyhovující. S příchodem zimy se k hladu a vyčerpání přidával také chlad.

Strava byla krajně nedostatečná. Snídaně mohla sestávat z kávové náhražky, oběd z řídké polévky nebo několika brambor a večeře z přídělu chleba, někdy doplněného malým množstvím margarínu či jiné potraviny. Lidé vykonávající zvlášť těžkou práci občas dostávali vyšší příděly, zatímco mnozí starší a již oslabení vězni sotva přežívali. Když od rodiny dorazil potravinový balíček, každá jeho součást se stávala nesmírně cennou a často ji bylo možné vyměnit za jiné předměty nebo služby.

Hlad však nebyl jedinou stálou součástí života. V ghettu se vše řídilo příkazy, zákazy a nařízeními, která se mohla nečekaně změnit. Existovala pevně stanovená pracovní doba, omezení pohybu i kolektivní tresty. Obyvatelé se mohli pokoušet navštěvovat příbuzné, setkávat se s ostatními nebo se účastnit organizovaných aktivit, ale každá podoba normálního života závisela na vůli úřadů. A nad vším visela hrozba transportů na východ. Zpráva o novém deportačním seznamu dokázala během několika hodin převrátit život celé rodiny.

Přesto se lidé i v těchto podmínkách pokoušeli zachovat alespoň něco ze svého dosavadního života. Pořádali tajné vyučování, psali básně, hráli hudbu, připravovali divadelní představení a hledali místa, kde by se mohli modlit. Tyto činnosti nemohly odstranit utrpení ani učinit věznění přijatelným. Byly však pokusem uchovat si vlastní identitu, kulturní paměť a důstojnost, které se jim systém pronásledování neustále snažil upírat.

V jedné místnosti domu v Dlouhé ulici vytvořil Artur Berlinger, židovský umělec deportovaný do ghetta, malý modlitební prostor vyzdobený náboženskými motivy a hebrejskými nápisy. Byla to skromná místnost v obyčejné budově, vzdálená monumentalitě velkých synagog. Navštívit ji lze dodnes. Nevznikla pro nacistickou propagandu, ale z opravdové potřeby uvězněných lidí. Její existence připomíná, jak důležité pro ně bylo uchovat si vědomí příslušnosti k něčemu, co nepodléhalo světu vnucenému jejich pronásledovateli.

Pro děti a dospívající byla situace obzvlášť složitá. Řádná školní výuka byla zakázána, mnoho rodin bylo rozděleno a mladí lidé bývali často ubytováni ve společných domovech. Židovští vychovatelé se přesto snažili organizovat tajné vyučování. Využívali dostupné prostory a přizpůsobovali výuku neustálým přerušením, která život v ghettu přinášel.

Petr byl umístěn do budovy L417, bývalé školy přeměněné v chlapecký domov. Na pokoji číslo jedna, známém jako Heim 1, žilo několik desítek dospívajících chlapců, zpravidla ve věku mezi třinácti a patnácti lety. Přicházeli z různých míst, každý s vlastním příběhem, a najednou museli sdílet jednu místnost, jídlo, pravidla, obavy i trochu času, který jim zbýval po každodenních povinnostech.

Jejich den začínal brzy, obvykle mezi šestou a sedmou hodinou ranní. Po probuzení se museli umýt s malým množstvím vody, ustlat postele a uklidit pokoje, chodby, latríny i dvůr. Následovala snídaně a nástup, při němž se oznamovaly pokyny pro daný den. Teprve potom mohlo začít vyučování, často pořádané na půdách budovy, kde bylo menší riziko, že je překvapí příslušníci SS. Někteří chlapci během hodin drželi hlídku. Když hrozila kontrola, musela se výuka okamžitě přerušit a všichni předstírali, že se věnují něčemu jinému.

Navzdory nedostatku knih a učebních pomůcek se učitelé snažili poskytnout dětem co nejpravidelnější vzdělání. Vyučovala se matematika, dějepis, zeměpis, literatura i další předměty, často ve skupinách složených z chlapců s rozdílnou úrovní znalostí. Vychovatelé chtěli, aby jejich svěřenci, pokud se po válce budou moci vrátit do školy, nebyli nenávratně pozadu za vrstevníky, kteří ghetto nezažili.

Někteří chlapci museli také pracovat, často na zahradách založených podél pevnostních valů nebo při jiných činnostech nezbytných pro fungování ghetta. Ve vzpomínkách přeživších se objevují rajčata a kedlubny získané během práce, drobné triky, jak si opatřit něco k jídlu, i výměnný obchod umožňující získat předměty, které by jinak byly nedostupné. Ti, kteří pracovali, se vraceli unavení, zatímco ti, kdo strávili den učením, mohli mít ještě větší hlad. I tyto rozdíly ovlivňovaly společné soužití.

Odpoledne, pokud jim to povinnosti dovolovaly, hráli chlapci fotbal, četli, účastnili se kulturních setkání nebo se pokoušeli navštívit příbuzné ubytované v jiných budovách. Po večeři se chlapecké domovy měnily v malé světy samy pro sebe, s debatami, vyprávěním a žerty, které někdy pokračovaly i po zhasnutí světel. Jeden z přeživších, Jiří Kurt Kotouč, později vzpomínal, že jejich vychovatel Valtr Eisinger se rozhodl spát přímo ve společné ložnici, na jedné z paland, místo aby bydlel v prostoru určeném pro učitele.

Eisinger byl mladý učitel z Brna, který pochopil, že nestačí jen vydávat rozkazy a udržovat disciplínu. Chtěl, aby se chlapci naučili sami organizovat, přijímat odpovědnost a otevřeně diskutovat. Povzbudil je proto k založení malého samosprávného společenství, které dostalo název Republika Škid, inspirovaný ruským příběhem o škole pro obtížně vychovatelné chlapce.

Jejich republika měla prezidenta, radu, jednotlivým členům přidělené funkce i shromáždění, na nichž se řešily problémy, návrhy a chování jednotlivců. Měla dokonce vlastní znak, vlajku a hymnu. Chlapci společně rozhodovali, jak organizovat aktivity, udržovat pořádek v pokoji a jaké kulturní akce připravovat. Samozřejmě nechyběly hádky, neshody a drobné konflikty, které se snažili řešit prostřednictvím systému zapojujícího všechny členy komunity.

Erik Polak, jeden z přeživších chlapců, vyprávěl příhodu, která překvapivě výstižně zachycuje atmosféru jejich pokoje. Pomocí nalezeného papíru a barev si chlapci vyzdobili čela postelí tak, aby připomínala část pražského Václavského náměstí. Úzká ulička mezi palandami se symbolicky proměnila v náměstí, zatímco na stěnách se objevily domy, obchody a dokonce tramvaj nakreslená před Národním muzeem. Tramvaj nesla číslo jedna, přestože tato linka tam ve skutečnosti nejezdila. Nikomu na tom zřejmě příliš nezáleželo. Svým vlastním způsobem si vytvořili kousek města, z něhož byli vytrženi.

Právě v tomto společenství našel Petr prostor, kde mohl naplno uplatnit svou energii. Dál četl, kreslil a zajímal se o nejrůznější obory. Měl přístup ke knihovně ghetta a věnoval se literatuře stejně jako dějepisu, filozofii a přírodním vědám. V jednom tajně odeslaném dopise dokonce požádal matku o knihu o sociologii. Účastnil se večerních přednášek, některé sám organizoval a do debat vstupoval s vědomostmi, které na jeho kamarády dělaly dojem.

Nejvíce energie však věnoval jednomu projektu. Časopisu.

V prosinci 1942 vznikl Vedem, název vyjadřující odhodlání chlapců vést a rozhodovat o vlastních věcech. Časopis vytvářeli obyvatelé pokoje číslo jedna a představoval mnohem víc než jen sbírku školních úkolů. Byl to skutečný časopis, obsahující články, pravidelné rubriky, básně, povídky, kresby, recenze i postřehy ze života jejich malé republiky. Petr se stal šéfredaktorem a převzal odpovědnost za shromažďování příspěvků, uspořádání obsahu a za to, aby každé číslo bylo připraveno včas.

Vedem vycházel každý týden, zpravidla v pátek. První stránky vznikaly na psacím stroji, ale když začaly docházet potřebné prostředky, musela se většina práce dělat ručně. Existoval jediný výtisk, který putoval od jednoho čtenáře k druhému a následně se pečlivě ukládal. V pátek večer se chlapci scházeli, aby své příspěvky předčítali nahlas, komentovali je a společně diskutovali o tom, co bylo napsáno.

Petr bral tuto práci velmi vážně. Nečekal jen na to, až mu někdo přinese článek, ale sám aktivně vyhledával spolupracovníky. Naléhal, připomínal termíny, navrhoval témata a odmítnutí nepřijímal snadno. Když nebylo dost materiálu, psal sám, někdy pod různými pseudonymy. Měl zvláštní talent přesvědčit k psaní i ty, kteří se za žádné autory nepovažovali.

Erik Polak vzpomínal, že poté, co uspěl v běžeckém závodě, mu Petr vyčetl, že samotný sport nestačí a měl by také přispět do časopisu. Polak tak nakonec společně s kamarádem napsal článek o tajné výpravě za bramborami. Jiného chlapce, učně v instalatérském oboru, který se o literaturu příliš nezajímal, Petr přesvědčil, aby připravil technickou reportáž o fungování odvšivovacího zařízení v ghettu. Výsledkem byl článek plný praktických detailů, velmi odlišný od povídek a básní, které se v časopise obvykle objevovaly.

Petr pochopil něco, na co mnozí dospělí zapomínají. Ne každý musí psát stejným způsobem a ne každý se musí zajímat o stejné věci. Dobrý sportovec může vyprávět o závodě, učeň vysvětlit fungování stroje a chlapec nadšený literaturou napsat báseň. Důležité je najít něco, co stojí za sdělení, a naučit se o tom vyprávět pozorně a srozumitelně.

To však neznamená, že by Petr byl vždy shovívavým šéfredaktorem. Naopak, ze stránek Vedem vystupuje náročná osobnost, někdy přísná a rozhodně neochotná šetřit kritikou. V recenzi přednášky o Gogolovi, kterou připravili jeho spolužáci, pochválil jejich znalosti, ale jednomu z přednášejících vytkl, že když ztratí nit výkladu, příliš často si vypomáhá vtipy. Kritizoval také přehnaná gesta při předčítání úryvků. V jiném hodnocení poznamenal, že připravit přednášku neznamená pouze zopakovat informace nalezené v knihách, ale pochopit je, vybrat to podstatné a předat ostatním prostřednictvím vlastního uvažování.

Byl to dospívající chlapec žijící v nacistickém ghettu, který se staral o kvalitu literárních recenzí svých kamarádů. Ne proto, že by nevnímal okolní skutečnost, ale protože stále považoval poznávání a schopnost vyjadřovat myšlenky za činnosti hodné úsilí a vážného přístupu. Věznění v něm nedokázalo uhasit touhu učit se ani přání, aby intelektuálně rostli také lidé kolem něj.

Stránky Vedem jsou mimořádné právě tím, že se nesnaží být za každou cenu mimořádné. Najdeme v nich hluboké úvahy a básně o utrpení, ale také vtipy, drobné hádky, kritiku nepořádných kamarádů, sportovní zprávy a ironické postřehy ze života pokoje. Jedna rubrika věnovaná pochvalám a výtkám hodnotila chování členů komunity, zatímco další články popisovaly kulturní setkání, organizační potíže a nápady, které se chlapci pokoušeli uskutečnit.

Na některých stránkách se diskutuje o chlapcích, kteří při hraní fotbalu na chodbách rozbíjejí okenní tabulky, o poškozených předmětech, nedokončených pracích a kamarádech, kteří neplní své povinnosti. Jinde se objevují kvízy, vědomostní soutěže a nesprávné odpovědi, které se stávají zdrojem zábavy. Jsou to útržky dospívání, které zůstává dospíváním, přestože se odehrává za okolností, v nichž by nic nemělo být považováno za normální.

Vedle ironie se však neustále připomínají zima, hlad a strach. Někteří chlapci píší o stesku po rodině, jiní o svobodě, kterou ztratili, další o smrti či odchodu přátel. Básně přecházejí od touhy po teplé přikrývce k otázkám spravedlnosti, identity a sounáležitosti. Nejistota budoucnosti prostupuje mnoha stránkami, i když není vždy přímo pojmenována. Každý transport odváží lidi, kteří se ještě předchozího dne účastnili vyučování, her nebo práce v redakci.

Mezi Petrovými nápady vyniká jedna zvlášť významná rubrika nazvaná Toulky Terezínem. Od února 1943 začal spolu s dalšími chlapci procházet různá místa ghetta, setkávat se s lidmi, pozorovat fungování jednotlivých budov a shromažďovat informace, z nichž pak vznikaly reportáže, někdy doplněné kresbami.

Navštěvovali místa související s rozdělováním jídla, službami, prací a organizací města. Popisovali ulice, budovy a instituce, které pro dospělé představovaly především součást internačního systému, ale v jejich očích se stávaly také předmětem poznávání. Neomezovali se na osobní dojmy. Vyhledávali informace, mluvili s lidmi pracujícími v jednotlivých provozech a vytvářeli malé novinářské reportáže.

V těchto stránkách znovu poznáváme Petra, který jako dítě prozkoumával okolí Prahy a pozoroval hmyz a rostliny. Okolnosti se naprosto změnily, ale zůstala stejná potřeba klást otázky, pozorně sledovat to, co měl před sebou, a hledat vysvětlení. Chlapec, kterému bylo znemožněno svobodně poznávat svět, dál objevoval jediný prostor, který mu zůstal dostupný, a proměňoval ulice ghetta v krajinu, o níž se dalo vyprávět.

Dnes jsou reportáže Toulky Terezínem nesmírně cenným svědectvím, protože nám umožňují procházet tímto městem očima těch, kteří v něm byli uvězněni. Jsou to texty napsané bez časového odstupu historika a bez znalosti konečného osudu jejich autorů. Nevyprávějí pouze o tom, co Terezín byl. Ukazují, co znamenalo v něm žít, jakých detailů si chlapci všímali a jaké otázky si stále pokládali.

Zatímco v improvizované redakci Vedem vznikaly další stránky časopisu, nacistické úřady připravovaly obraz téhož města pro zcela jiné publikum.

V červnu 1944 dostala mezinárodní delegace složená ze zástupců Červeného kříže a dánské vlády povolení navštívit ghetto. Před jejím příjezdem nacisté nařídili zkrášlovací práce, upravili budovy a veřejná prostranství, připravili kulturní program a stanovili přesně kontrolovanou trasu návštěvy. Přibyly lavičky, opravovaly se fasády, vznikala místa určená k zábavě a prostory, které měly vyvolat dojem spořádané komunity.

Aby ghetto nepůsobilo tak přeplněně, bylo během předchozího května deportováno do Auschwitz přibližně sedm tisíc pět set lidí. Snížení počtu vězňů umožnilo ukázat zdánlivě méně přeplněné prostory, zatímco návštěvníci byli vedeni pouze pečlivě vybranými místy.

Když hosté 23. června dorazili, viděli obraz života v Terezíně naprosto odlišný od skutečnosti, kterou zažívala většina vězněných. Pozorovali děti při volnočasových aktivitách, zhlédli představení dětské opery Brundibár a sledovali fotbalový zápas. Příznivé zprávy sepsané po návštěvě ukázaly, nakolik se propagandistické operaci podařilo ovlivnit úsudek pozorovatelů.

Propaganda se však neomezila na jediný den. V následujících měsících vznikl také film představující spořádaný každodenní život, s dílnami, volnočasovými aktivitami, představeními a zdánlivě spokojenými lidmi. Režisérem byl Kurt Gerron, židovský herec a filmař, rovněž vězeň Terezína, donucený pracovat na díle, které zakrývalo skutečnou povahu tohoto místa. Gerron byl později deportován do Auschwitz a zavražděn.

Bylo by však nepřesné považovat každý koncert, každou vyučovací hodinu nebo náboženskou aktivitu za pouhou fikci vymyšlenou nacisty. Část kulturního života skutečně existovala, často díky vlastní iniciativě vězňů, kteří se snažili zachovat lidský rozměr života uvnitř ghetta. Režim si tuto skutečnost přivlastnil, vybral z ní to, co se mu hodilo, a zmanipuloval ji tak, aby sloužila lži.

Právě tento rozpor činí Terezín tak obtížně vypravitelným místem. Ulice byly skutečné, budovy existovaly už před válkou a mnoho kulturních aktivit opravdu organizovali samotní vězni. To, co však bylo ukazováno zahraničním pozorovatelům, představovalo záměrně zkreslenou podobu každodenní zkušenosti, vytvořenou proto, aby zakryla hlad, nemoci, ztrátu svobody a především deportace.

Ve stejné době Petr a jeho kamarádi pokračovali ve vydávání Vedem. Jejich články nevznikaly jako reakce na návštěvu Červeného kříže, protože časopis existoval již dávno před ní. Dnes však představují svědectví zásadně odlišné od obrazu vytvořeného propagandou. Nevykreslují ideální město, ale ani se nesnaží neustále líčit místo naprostého zoufalství. Vrací nám prožitou skutečnost, se všemi jejími rozpory, strádáním, drobnými okamžiky radosti a otázkami lidí, kteří se jí pokoušeli porozumět.

Na jaře 1944 byla do Terezína deportována také Eva, Petrova mladší sestra. Od jejich odloučení uplynuly téměř dva roky. Ocitli se ve stejném ghettu, přestože bydleli v různých budovách, a několikrát se mohli setkat. Eva později vzpomínala na překvapení, když zjistila, o kolik je její bratr vyšší než v době, kdy ho naposledy viděla v Praze, ale také na to, jak byl vyhublý a bledý.

Petr byl již mezi chlapci své komunity známou osobností. Eva ve svém deníku vzpomíná na dívku, která se po jejím příjezdu zeptala, zda je skutečně sestrou Petra Ginze, považovaného za jednoho z nejinteligentnějších chlapců v domově. Eva si poznamenala, jakou radost a hrdost pocítila, když slyšela o svém bratrovi takto mluvit. Byl to drobný okamžik rodinného štěstí na místě, kde příležitostí k radosti zbývalo jen velmi málo.

V následujících měsících se však podmínky v ghettu znovu zhoršovaly a deportace pokračovaly. V září 1944 Petr onemocněl, zatímco horečnaté onemocnění postihovalo mnoho dalších vězňů. Eva měla obavy. Byli v Terezíně sami, daleko od rodičů, a ona cítila tíhu odpovědnosti za staršího bratra, přestože to býval často právě on, kdo pro ni představoval oporu.

Dne 28. září byl Petr společně s bratrancem Pavlem zařazen do transportu směřujícího do Auschwitz. Bylo mu šestnáct let. Eva se dokázala dostat k budově, odkud měli deportovaní odjíždět, a prodírala se mezi příbuznými, kteří se zoufale snažili naposledy spatřit své blízké. Přinesla Petrovi a Pavlovi každému dva krajíce chleba, aby se nevydávali na cestu bez jídla. Překročila provaz oddělující dav od budovy a podala bratrovi chléb oknem. Ještě mu dokázala na okamžik stisknout ruku, než ji strážný donutil odejít.

Eva ve svém deníku popsala dav, lidi tlačící se jeden přes druhého při loučení a muže vyhlížející z oken své příbuzné. Vzpomínala také na Petrův překvapivý klid, s nímž jako by přijímal odjezd s těžko pochopitelnou vyrovnaností. Potom vlak odjel a Eva se vrátila na pokoj, kde zůstaly postele obou chlapců prázdné.

Nevěděla, že svého bratra už nikdy neuvidí.

Petr byl zavražděn v Auschwitz-Birkenau. Jeho život skončil v šestnácti letech a spolu s ním i všechny možnosti stát se spisovatelem, ilustrátorem, novinářem nebo čímkoli jiným, co by si přál. Eva válku přežila, stejně jako jejich rodiče, ale rodina už se nikdy nesešla v úplném složení.

Práce Petra a jeho kamarádů však s nimi nezmizela.

Téměř dva roky vznikal Vedem v jediném exempláři, týden za týdnem, na získaných listech papíru, nejprve s pomocí psacího stroje a později především per a tužek. Stránky byly pečlivě uchovávány navzdory nebezpečí kontrol a transportů. Zachránil je Zdeněk Taussig, jeden z chlapců této komunity, který je dokázal ukrýt v kovárně, kde pracoval jeho otec. Díky tomu časopis přežil konec války.

Po osvobození se sešity dostaly do rukou několika přeživších, mezi nimi Jiřího Bradyho a Jiřího Kurta Kotouče. Dlouhou dobu zůstávaly téměř neznámé. Když se za komunistického režimu objevily pokusy vydat jejich výběr, projekt narážel na politické překážky, které vydání oddálily až do let následujících po roce 1989. Dnes přibližně osm set dochovaných stran představuje součást historické dokumentace Terezína a mnohé texty jsou přístupné také prostřednictvím vzdělávacích projektů, které zveřejnily jejich přepisy a reprodukce.

Bez těchto listů bychom jméno Petra Ginze pravděpodobně znali především z deportačních seznamů, jeho kreseb a rodinných vzpomínek. Díky Vedem však můžeme poznat něco z jeho hlasu, způsobu uvažování a dokonce i jeho nedostatků. Můžeme číst kritiky, které adresoval kamarádům, zjistit, jaká témata ho zajímala, a pozorovat, jak se snažil proměnit přeplněný pokoj v komunitu schopnou diskutovat, učit se a společně něco vytvářet.

Časopis nám však nevrací pouze Petra. Umožňuje nám poznat také ostatní chlapce, s jejich rozdílnými zájmy a osobnostmi. Někteří psali básně, jiní povídky, další dávali přednost sportu nebo praktickým činnostem. Mnozí válku nepřežili. Přesto jejich stránky stále uchovávají jejich slova, nadšení, chyby i starosti, aniž by je redukovaly na číslo nebo historickou kategorii.

Mezi díly, která Petr vytvořil během věznění, patřila také Měsíční krajina. Kresba zachycuje hornatý terén představovaný jako povrch Měsíce a v dálce naši planetu. Nevíme, v jakém přesném okamžiku mezi lety 1942 a 1944 ji Petr vytvořil, ani jaké myšlenky ho při kreslení provázely. Víme však, jak silně ho fascinovalo objevování, věda a světy popisované Julesem Vernem. Když kreslil Zemi viděnou z Měsíce, žádný člověk dosud na našeho přirozeného souputníka nevkročil.

Uplynulo téměř šedesát let.

V lednu 2003 se Ilan Ramon, první izraelský astronaut, připravoval na let raketoplánem Columbia. Jeho matka přežila Auschwitz a další členové rodiny se stali oběťmi šoa. Ramon chtěl do vesmíru vzít předmět, který by uchovával její památku, a prostřednictvím jeruzalémského památníku Jad vašem byla vybrána reprodukce kresby Petra Ginze.

Columbia odstartovala 16. ledna 2003. Více než dva týdny pracovalo sedm členů posádky na plánovaných experimentech, zatímco malá reprodukce Měsíční krajiny putovala spolu s nimi kolem Země. Na Měsíc se samozřejmě nedostala, ale pronikla do vesmíru, do světa, který Petr mohl poznávat pouze prostřednictvím knih, studia a vlastní představivosti.

Potom přišel 1. únor a tragédie během návratu na Zemi. Smrt celé posádky otřásla světem. Teprve následně, když se začalo připomínat, co chtěl Ramon vzít do vesmíru, se příběh Petra Ginze dostal k lidem, kteří o něm do té doby nikdy neslyšeli. Shoda s jeho pětasedmdesátými narozeninami činí propletení obou osudů ještě pozoruhodnějším, aniž by bylo nutné této skutečnosti přisuzovat jakýkoli tajemný význam. Jde o dvě historicky odlišné tragédie, které se setkaly prostřednictvím touhy uchovat paměť.

Příběh kresby však měl ještě jedno pokračování, možná to nejméně očekávané.

V Praze-Modřanech se majitel starého domu dozvěděl o Petrovi ze zpráv o havárii Columbie. Na půdě domu kdysi objevil několik sešitů a kreseb, které mohly patřit právě tomuto chlapci. Kontaktoval Jad vašem a poslal reprodukce dokumentů, které byly ukázány Evě, již mnoho let žijící v Izraeli pod jménem Chava Pressburgerová.

Chava okamžitě poznala bratrův rukopis. Šlo o šest sešitů, mezi nimiž byly také stránky deníku, který Petr psal v Praze od září 1941 do srpna 1942. Po dlouhých jednáních se jí podařilo dokumenty získat a v roce 2005 se postarala o jejich vydání. Čtenářům se tak dostalo do rukou každodenní vyprávění chlapce, o němž do té doby věděli především to, jaký osud ho potkal a jaká díla po sobě zanechal.

Kresba, která se dostala do vesmíru, tak přispěla k nalezení slov ukrytých po dlouhá desetiletí na jedné půdě.

Na těchto stránkách není pouze pronásledování. Jsou tam lidé nastupující do tramvaje, děti chodící do školy, rodiny přijímající návštěvy, odpoledne strávená procházkami a strašlivé zprávy zapsané vedle naprosto obyčejných činností. Především je tam hlas, který dál pozoruje svět, někdy s údivem, jindy s ironií, zatímco se tento svět stává stále nepřátelštějším. Hlas, který ještě nezná svou budoucnost, a právě proto nabízí čtenáři něco, co pozdější historické rekonstrukce nemohou poskytnout.

Petr Ginz nežil dost dlouho na to, aby se dočkal osvobození Terezína nebo poznal osud vlastních stránek. Neviděl prvního člověka vstoupit na Měsíc a nemohl si představit, že jeden astronaut s sebou jednou ponese jeho kresbu. To vše už patří k historii, která následovala po jeho smrti, nikoli k jeho vlastnímu životu.

Jemu však patřila zvědavost, s níž pozoroval věci, ironie, s níž popisoval své okolí, příběhy napsané na získaném papíře, články vyžadované od kamarádů i novinářské toulky ulicemi ghetta. Patřila mu potřeba chápat svět a vyprávět o něm, přestože mu tento svět téměř všechno odepřel.

Když jsem před několika lety navštívil Terezín, zažil jsem pocit, který se mi dodnes obtížně popisuje. Vzpomínám si na téměř liduprázdné městečko, sotva pár lidí v ulicích, několik obchodů s potravinami a téměř žádnou kavárnu či hospodu. Nebylo to opuštěné místo, a přesto jako by se část jeho života přesunula někam jinam a zanechala za sebou domy, ulice a těžko vysvětlitelné ticho. Cítil jsem smutek, neklid, zvědavost i zvláštní neskutečnost. Především jsem však měl pocit, že nikdy nejdu úplně sám.

Bylo to, jako by mě doprovázela neviditelná přítomnost a přitahovala mou pozornost k určité budově, dveřím nebo nároží. Někdy tento pocit zesílil ve chvíli, kdy jsem se přiblížil k místům spojeným s pronásledováním, jako by vědomí toho, co se tam odehrálo, předbíhalo mou vlastní schopnost tomu porozumět. Nedokázal bych ten vjem racionálně vysvětlit a ani necítím potřebu přisuzovat mu nějaký tajemný význam. Možná se pouze historická paměť setkala s mou představivostí. A možná existují místa, v nichž vědomí minulosti zásadně mění způsob, jakým vnímáme to, co máme před očima.

V Malé pevnosti se tento pocit stal téměř fyzickým. Vzpomínám si na přítmí chodeb, stísněné prostory a stěny, které jako by se kolem mě svíraly. V té architektuře bylo něco klaustrofobického, jako by samotný průchod těmito místy ztěžoval možnost volně dýchat. Přesto jsem věděl, že až návštěva skončí, mohu odejít. Byla to svoboda tak samozřejmá, že za běžných okolností nevyžaduje žádné přemýšlení. V tu chvíli se mi však zdálo nemožné považovat ji za něco samozřejmého.

Dnes, když znám příběh Petra Ginze lépe, mě překvapuje, jak odlišný musel být Terezín, kterým procházel on. Tam, kde si já pamatuji ticho, on slýchal hlasy, diskuse, tajné vyučování, ruch dílen, kamarády z pokoje i lidi, kterým mohl klást otázky při přípravě svých reportáží. Tam, kde jsem já vnímal především nepřítomnost, on vytrvale hledal život, dokonce i v jeho nejmenších a zdánlivě bezvýznamných projevech.

Možná právě to mě na jeho příběhu fascinuje nejvíc. Petr si nemusel představovat jiný svět, aby nepřestal být zvědavý na ten, ve kterém žil. Dokonce i když se tento svět změnil ve vězení, dál mu kladl otázky, pozoroval ho a vyprávěl o něm. A právě v této jeho nevyčerpatelné zvídavosti, navzdory nesmírné vzdálenosti mezi našimi zkušenostmi, poznávám něco ze sebe. Také já jsem velkou část svého života strávil snahou poznávat svět, procházet různými místy, setkávat se s lidmi a hledat příběhy ukryté za tím, co je na první pohled vidět. Pokoušel jsem se je uchovávat prostřednictvím fotografie, ve vzpomínkách a v poslední době také psaním. Protože jsem v určité chvíli pocítil touhu nenechat všechno, co jsem pozoroval, poznal a prožil, jen uvnitř sebe.

Možná i z této potřeby se rodí psaní. Ze snahy svěřit času něco, co by mohlo přežít naši vlastní přítomnost na tomto světě. Nemusí to být velké pravdy ani poučení, ale pohled, otázka, drobný úlomek světa tak, jak jsme ho poznali. Nevíme, kdo bude naše slova číst ani zda v nich někdo jednoho dne objeví něco ze sebe. Můžeme je jen nechat vydat se vlastní cestou a přijmout, že jakmile jsou jednou napsána, patří také těm, kteří se s nimi setkají.

Petr si nemohl představit, jak daleko jednou stránky Vedem doputují. Netušil, že jeho kresby proletí vesmírem ani že někdo bude jednoho dne číst jeho reportáže a pokoušet se v nich poznat terezínské ulice. A přesto po více než osmdesáti letech tento chlapec stále vypráví o světě se stejnou zvědavostí, s jakou ho kdysi pozoroval. A možná právě to se stalo i na stránkách jeho příběhu. Setkání dvou lidí, kteří nežili ve stejné době, a přesto spolu prostřednictvím psaného slova dokážou určitým způsobem vést dialog.

A když se v myšlenkách vracím ke své procházce téměř liduprázdným městečkem, rád si představuji, že mě možná nedoprovázelo ticho, ale všechny ty hlasy, kterým jsem tehdy ještě neuměl naslouchat. Mezi nimi i hlas Petra Ginze, který trpělivě čekal, až se někdo znovu začte do jeho slov.

Petr Ginz. Deník mého bratra. K vydání připravila Chava Pressburgerová.

Marie Rút Křížková, Kurt Jiří Kotouč a Zdeněk Ornest (eds.). Je mojí vlastí hradba ghett? Básně, próza a kresby terezínských dětí.

Petr Ginz. Il diario di Petr Ginz. Un adolescente ebreo da Praga ad Auschwitz. Editorka Chava Pressburger, italský překlad Anna Maria Perissutti. Milán, Frassinelli, 2006. ISBN 9788876849053.