Článek
Tohle už není běžný politický spor. Tohle je ostuda
Summit NATO v Ankaře má být chvílí, kdy spojenci ukážou sílu, jednotu a schopnost čelit nebezpečnému světu. Rusko dál ničí Ukrajinu. V Kyjevě umírají civilisté. Írán, Izrael, Jeruzalém, celý Blízký východ — to všechno připomíná, že bezpečnost není fráze do tiskové zprávy, ale otázka života a smrti.
A co předvádí Česká republika?
Premiér Andrej Babiš se hádá s prezidentem Petrem Pavlem o to, kdo bude v Ankaře sedět v čele české delegace. Místo státnického postoje sledujeme domácí protokolární válku. Místo jednotného hlasu země slyší spojenci český hluk, osobní ješitnost a trapné přetahování o židli.
Prezident Pavel je bývalý vysoký představitel NATO. Člověk, který se v bezpečnostní politice pohybuje celý život. Ať už ho má někdo rád, nebo ne, v Ankaře by pro Českou republiku působil přirozeně a důvěryhodně. Jenže právě to je zřejmě problém. Protože vedle něj by premiér Babiš vypadal přesně tak, jak nechce: jako politik, který si z velké mezinárodní bezpečnostní schůzky udělal další domácí bitvu o ego.
Babiš je dnes premiér České republiky. Ano, vláda určuje zahraniční politiku. To nikdo nezpochybňuje. Ale prezident republiku reprezentuje navenek. A především: existuje něco jako státní úroveň, důstojnost a schopnost pochopit, že před spojenci se domácí hádky neperou na veřejnosti jako špinavé prádlo.
Jenže tady se pere všechno. A nahlas.
Člověk s vleklou minulostí kolem evidence StB, rodák z Bratislavy a současný český premiér dnes vysvětluje, proč by prezident České republiky neměl mít na summitu NATO takovou roli, jakou čeští prezidenti tradičně mívali. A svět se může jen divit. V době, kdy se řeší válka, obrana, rakety, zbrojení a bezpečnost Evropy, Praha exportuje do Ankary malost.
A aby toho nebylo málo, celé se to smrskává na detaily, které by za normálních okolností nikoho nemusely zajímat: kdo poletí zvlášť, kdo bude u večeře, kdo bude komu sedět vedle koho a kdo bude součástí doprovodu. Jenže právě v tom je ta tragikomedie. Ve světě padají bomby, ale česká politika řeší zasedací pořádek.
Tohle není obraz silného státu.
Tohle je obraz země, která neumí ani před summitem NATO na pár hodin schovat domácí zášť a osobní války.
Premiér mohl udělat jednoduchou věc. Říct: „Ano, pojedeme společně. Vláda představí vládní pozici, prezident bude reprezentovat stát. Navenek budeme působit jednotně.“ Tečka. Hotovo.
Místo toho vznikla kauza, která musela dojít až k Ústavnímu soudu. A to je na tom možná nejhorší. Ne že se politici neshodnou. To se stává. Ale že spor o účast prezidenta na summitu NATO musel řešit Ústavní soud, protože vláda a Hrad nebyly schopny vyřešit základní otázku státní reprezentace jako dospělí lidé.
Česká republika má před spojenci vystupovat jako spolehlivý partner. Ne jako rozhádaný okresní výbor, kde se všichni hádají, kdo bude sedět u hlavního stolu.
A přesně proto je titulek bohužel přesný:
Česká ostuda před summitem NATO pokračuje.
Protože v době, kdy svět řeší válku, mrtvé civilisty a budoucnost bezpečnosti Evropy, česká politická špička předvádí, že i summit NATO dokáže proměnit v domácí frašku.
A jestli se někdo v Ankaře bude ptát, co se to v Praze děje, odpověď je jednoduchá.
Napište pls do komentářů.
