Článek
Zkuste si bez dlouhého přemýšlení vybavit jedno obyčejné datum z roku 2001.
Nejspíš to nepůjde.
Ale 11. září?
Mnoho lidí si okamžitě vzpomene.
Byli v práci. Jeli autem. Seděli doma. Někdo je zavolal k televizi. Jiní slyšeli zprávu v rádiu.
V Česku bylo v době útoků odpoledne. První letadlo narazilo do Severní věže ve 14:46 našeho času, druhé v 15:03.
A právě okamžik, kdy se člověk dozví o mimořádně šokující události, se může do paměti zapsat nezvykle silně.
Psychologové tomu říkají blesková vzpomínka – flashbulb memory.
Nejde přitom jen o samotnou událost. Často si pamatujeme hlavně okolnosti:
Kde jsme byli.
Kdo nám to řekl.
Co jsme právě dělali.
S kým jsme o tom mluvili.
Výzkumy po 11. září ale ukázaly ještě něco překvapivějšího.
Lidé byli i po letech přesvědčeni, že si svůj zážitek pamatují naprosto přesně. Když ale vědci jejich pozdější vzpomínky porovnali s tím, co stejní lidé popsali několik dní po útocích, některé detaily se změnily.
Paměť totiž není kamera.
Vzpomínky postupně znovu skládáme. Některé detaily zmizí, jiné se mohou spojit s tím, co jsme později viděli v televizi nebo slyšeli od ostatních.
Pocit jistoty ale může zůstat.
Možná právě proto je 11. září pro celou jednu generaci něčím víc než historickým datem.
Je součástí jejich vlastního života.
A tak po 25 letech zbývá jednoduchá otázka:
Anketa
Zkuste si na ten okamžik vzpomenout a napište nám ho do komentářů. Kde jste byli, co jste dělali a kdo vám řekl, co se stalo? Možná vás překvapí, kolik dalších lidí má ten den v hlavě stejně živě jako vy.
