Článek
Připravil maso, které bylo skutečně výborné. Tmavé, lehce nasládlé, vonělo trochu jako zvěřina, ale ne příliš intenzivně. Na skus bylo pevné, ale příjemně šťavnaté, a chutnalo jako něco mezi jelením a skopovým – prostě maso s charakterem. Ve zkratce:maso se podobalo blíže zvěřině nebo skopovému než běžnému vepřovému.
Když jsem se po jídle zeptala, co jsem vlastně jedla, odpověděl mi s klidem: „Psa. Nějakej labrador…“
Zůstala jsem na něj chvíli jen zírat: „Fakt?“
„Jo. Psi se jí běžně. To jen tady z toho všichni dělají scény. “
Možná vás to překvapí, ale v mnoha zemích světa se psí maso stále jí běžně. V Severní Koreji patří k tradiční kuchyni, ve Vietnamu se dokonce považuje za delikatesu, která přináší štěstí. V Indonésii jej najdete na trzích pod názvem „RW“ a v Číně dodnes probíhá známý festival psího masa v Yulinu, kde jsou každoročně zabíjeny tisíce psů. Ani Jižní Korea nebyla výjimkou, i když tam vláda od roku 2024 zavedla postupný zákaz.
A co u nás, v České republice? Zní to zvláštně, ale sníst vlastního psa není zákonem zakázáno, pokud zvíře netrpí a maso se neprodává. Je to zvláštní právní paradox: pes není klasifikován jako hospodářské zvíře, a tak zákony poskytují prostor této šedé zóně.
Morální dilema, které s tím přichází, je však čistě kulturní záležitostí. Kravička je krásná, prasátko je chytré jako malé dítě a kuřata jsou zvědavá a přítulná. Přesto je konzumujeme bez mrknutí oka. Proč by tedy měl mít právě pes výsadu nedotknutelnosti? Protože nám spí u nohou? Protože má jméno? Přiznejme si, že je to velmi slabý argument.
Když už jsem měla to maso na talíři a chutnalo výborně, došlo mi, že rozpor necítím v žaludku, ale spíš v hlavě. A tak jsem si řekla – proč vlastně ne? A klidně jsem si přidala.
„Tohle se přece nejí!“ říkáme často. Ale proč? Lidé rozdělují zvířata podle svých emocí, ne podle skutečných kritérií. Kráva je k jídlu, pes na mazlení. Králíka někdo sní a jiný jej hladí jako domácího mazlíčka. Kde je v tom logika?
Pes není o nic méně citlivý než sele nebo tele. Přesto většina lidí omdlévá při představě, že by měla jíst psa, zatímco si u grilu bezstarostně pochutnávají na steacích. Je to pouze kulturní konstrukce, kterou jsme převzali bez kritického zamyšlení.
A právě to je pokrytectví, které máme každý den na talíři. Lidé se ohánějí empatií, ale jen tam, kde se jim to hodí. Psi plní Instagram roztomilými fotkami, zatímco miliony kuřat žijí v bídných podmínkách bez jediné šance na důstojný život. Kočka je duchovní bytost, zatímco telátko v mléčné farmě nikoho příliš nezajímá.
Kde je tedy ta morálka? Ve skutečnosti nikde – je to jen dobře zvládnutý marketing a hluboce zakořeněná tradice.
Právě proto mě příliš nepohoršilo, že jsem jedla labradora. Bylo to zkrátka maso, jako každé jiné – jen s příběhem, který ve mně vyvolal spíš zamyšlení než výčitky.
