Článek
„Vítězem je ten, kdo vstane, i když už nemůže.“
Přijeli jsme do Vsetína, devět lidí z různých míst na Moravě, a odtud jsme vyrazili mikrobusem přes hranice na Slovensko.
Byl lednový páteční podvečer. Když jsme dorazili na určené místo, byla kolem černočerná tma. Přezuli jsme se do běžkařských bot, nasadili běžky a na záda bágl, ve kterém jsme měli sbalené věci na celý víkend.
Na hlavu jsme si nasadili čelovky a vyrazili. Nebylo pro mě jednoduché s těžkým batohem zůstat na nohách v horizontální poloze, a tak jsem bohužel padala do závějí, a znovu vstávala… chvíli mi trvalo, než jsem si natrénovala a našla tu správnou rovnováhu.
Měsíc nám svítil na cestu, když jsme po cca 11 km dorazili do cíle.
Jaké bylo nemilé překvapení, když jsme zjistili, že místo našeho spaní bylo z části zasypané.
Jednalo se o záhrab, který dva naši kamarádi dopředu vykopali ve sněhu ve stráni. Naštěstí jsme měli malé lopatky, kluci se pustili do práce a vyřešili to.
Spali jsme ve spacáku na karimatkách, přitisknutí k sobě jako rybičky v konzervě. Navzdory tomu, že jsem byla unavená z toho věčného padání a vstávání, usnout jsem nemohla. V tom stísněném prostoru jsem měla pocit, že to na nás spadne a hlava mi přehrávala různé scénáře. Nakonec se mi podařilo skoro zázrakem usnout.
Druhý den ráno jsme vyšli z našeho nočního úkrytu, abychom se zahřáli ve slunečních paprscích a překvapili jsme tak párek běžkařů, kteří si dávali pauzu na vrcholu Stratenec. Koukali překvapeně s pusou otevřenou, kde se tam bere tolik lidí, kteří vycházejí jen tak ze závěje.
Na tváři jsem měla radost, z toho, že jsem venku. Byl tam sice mráz, ale čaj, který jsme si uvařili, byl báječný, zahřál nás. Mám dojem, že to, co jsem v noci zažívala, ten pocit stísněnosti, byla tak trochu klaustrofobie.
Každý vytáhl něco k snídani, rozhodně to nemělo pokojovou teplotu. Jen tak pro zajímavost, moje datle byly zmrzlé na kost, a proto jsme je cucali jako bonbony.
Na Stratenci, což je jeden z vrcholů Javorníků, je památník odboje (Tři kříže) a dřevěná rozhledna, prostírají se tam kouzelné výhledy na Valašsko a Moravsko-slovenské pomezí.
Když jsme se pokochali výhledy, tak jsme se vydali na cestu přes Malý Javorník do jedné osady, kde jsme si v předem zarezervované menší chatě zatopili a uvařili parádní pozdní oběd.
Někteří si dali šlofíka, někteří odpočívali nebo šli ven na procházku, stavět sněhuláky. Do večera byla chatka rozpálená, skoro jako v sauně a to byl okamžik, kdy jsme se převlékli do plavek (byly na seznamu věcí), a pak jsme z otevřeného okna (v přízemí) skákali do sněhových závějí a potom jsme se koulovali a udělali si společné foto.
Celí promrzlí jsme se pak vrátili dovnitř a po večeři jsme hráli hru „Městečko Palermo“. Pro ty, kteří to neznají, je to hra, ve které se hráči - občané městečka - snaží odhalit vrahy, kteří v každém kole zabijí jednoho Občana. Hru vede Starosta, tajně jmenuje Vrahy, Detektiva a další postavy. Detektiv (Katány) zná vrahy a tajně napovídá občanům. Hra končí odhalením vrahů nebo zabitím všech občanů.
V noci to v naší chatce muselo vypadat jako v Šípkovém království, jen občas některý z kluků zachrápal. Tak tvrdý spánek už jsem dlouho nezažila. Nemohla jsem se ráno ani zvednout, jak mě všechno bolelo, a nebyla jsem sama.
Po snídani jsme se vydali na cestu, cca 12 km, abychom se dostali ke sjezdovce Kohútka. Všichni jsme ji sjeli na běžkách, lyžaři nás pobaveně sledovali, divili se, kde jsme se tam vzali s těmi obrovskými batohy na zádech.
Dole už na nás čekal mikrobus, který nás odvezl do Vsetína. Po společné večeři jsme se pak rozjeli všichni do svých domovů.
Tato zimní expedice pro otrlé (mezi něž se můžu hrdě počítat i já) byla úžasná. Netušila jsem, kolik mám v sobě síly, i poté, když si myslím, že už nemůžu. Skvělá parta, drsná krása zimy, spaní v záhrabu, otužování v plavkách ve sněhu, hra na Katányho… byl to nádherně strávený čas.
Jsem ráda, že se mohu tímto zážitkem s vámi podělit a třeba i některé z vás namotivovat k nějaké podobné akci.
Zdroje:
