Článek
„Každou procházkou v přírodě dostanete více, než hledáte.“ John Muir
Vyrazili jsme jednoho zamračeného odpoledne do lesa. Zlákala nás chuť na smažené bedly. Můj přítel je dřevorubec (Dr. Voštěp trefná přezdívka z pohádky Lotrando a Zubejda) věděl, kde to roste a tak jsme šli na jistotu.
Cesta Skotskými blaty
Bylo po deštích, všude bylo bláta, jako na blatech ve skotském detektivním románu. Nejdřív jsme se drápali lesní cestou nahoru, na které byly vyjeté koleje od těžkých strojů.
Potom jsme se klouzali tím hustým blátem, (které by stačilo jen tak vzít, dát na hrnčířský kruh, a vyrobit z něj nádobu, třeba nějaký talíř nebo hrnec, misku…) stále do kopce až jsme dorazili na místo, na lesní mýtinu.
Moji dobrou náladu nezkazil ani právě začínající zahradní deštík (v lese prší dvakrát: jednou normálně a podruhé ze stromů). Nasadila jsem si pláštěnku a vyrazila jsem ozbrojená nožíkem a košíkem do terénu.
Zanedlouho jsem měla plný košík nádherných mlaďoučkých hlaviček. Vůbec mě netrápilo to, jestli jsou to všechno bedly, ani ve snu by mě nenapadlo, že by tam mohla být nějaká jedovatá houba. Počítala jsem s tím, že můj přítel (odborník přes houby) všechno zkontroluje.
Lovkyně barev
Pro ty, kteří mě neznají: mně se líbí všechny houby. Na svých cestách nacházím hlavně ty nejedlé, barevné – pavučince a muchomůrky všech druhů, od tygrovaných po červené.
Do lesa totiž chodím spíše na procházku než na lov. Hlavou mi obvykle bouří tolik myšlenek, že je těžké se soustředit jen na to, co roste pod nohama. Proto toho většinou moc nenajdu.
Tohle odpoledne však bylo jiné. Možná to bylo tím, že zrovna nastal čas bedel a nic jiného se o pozornost nehlásilo. Procházela jsem se, relaxovala a obdivovala krásu hnědobílých kloboučků, které zářily na každém kroku. Přestože pršelo, užívala jsem si tu kouzelnou lesní scenérii a samozřejmě bedlové království.
Bedla
Vůně podzimu na talíři
Doma mě čekala ta méně romantická část. Čištění, obalování v trojobalu a smažení mi zabralo skoro tři hodiny. Brzy se však celým domem rozlinula ta nezaměnitelná, sytá vůně. Vůně drceného kmínu a horkého másla se mísila s jemným oříškovým tónem, který mají jen ty nejlepší úlovky z hloubi lesa.
Pohostila jsem tímto královským obědem celou rodinu. Naše bedlové „obžerství“ jsme všichni ve zdraví přežili a dodnes na ten den vzpomínám – na to bláto, déšť a tu nejlepší chuť podzimu na talíři.
Byl to skvělý podzim a výprav za bedlami bylo víc, ale upřímně – bez toho deště už to nemělo pro mě takové kouzlo.
Recept podle Dr. Voštěpa (v kostce)
Smažená bedla nepotřebuje vědu, ale pár zásad:
Nikdy neprat! Klobouky očistěte jen nasucho, jinak nasáknou jako houba (doslova).
Kmín je základ: Než bedlu obalíte v klasickém trojobalu, pořádně ji z obou stran posypejte drceným kmínem. To je to tajemství oříškové chuti.
Sádlo vítězí: Smažte dozlatova na sádle nebo přepuštěném másle.
