Článek
Vyrazili jsme s přítelem jednoho zamračeného odpoledne do lesa. Zlákala nás chuť na smažené bedly. Můj přítel je dřevorubec (Dr. Voštěp trefná přezdívka z pohádky Lotrando a Zubejda) věděl, kde to roste, a tak jsme šli na jistotu.
Bylo po deštích, všude bylo bláta, jako na blatech ve skotském detektivním románu. Nejdřív jsme se drápali lesní cestou nahoru, na které byly vyjeté koleje od nějakých strojů. Potom jsme se klouzali tím hustým blátem (které by stačilo jen tak vzít, dát na hrnčířský kruh, a vyrobit z něj nádobu, třeba nějaký talíř nebo hrnec, misku…) stále do kopce, až jsme dorazili na místo, na lesní mýtinu.
Moji dobrou náladu nezkazil ani právě začínající zahradní deštík (v lese prší dvakrát: jednou normálně a podruhé ze stromů). Nasadila jsem si pláštěnku a vyrazila jsem ozbrojená nožíkem a košíkem do terénu. Zanedlouho jsem měla plný košík nádherných mlaďoučkých hlaviček. Vůbec mě netrápilo to, jestli jsou to všechno bedly, ani ve snu by mě nenapadlo, že by tam mohla být nějaká jedovatá houba. Počítala jsem s tím, že můj přítel (odborník přes houby) všechno zkontroluje.
Pro ty, kdo mě neznáte, mně se líbí všechny houby. Ráda si fotím muchomůrky: tygrované, červené, zelené…, na svých cestách nacházím hlavně nejedlé houby: pavučince a jiné barevné houby. Spíš než na houby (sběr hub) chodívám do lesa na procházku. Hlavou mi bouří spousta myšlenek, a to je pro mě pak těžké se soustředit pouze na sběr hub, proto toho nikdy moc nenajdu.
Toto odpoledne bylo však jiné. Moc se mi líbilo nacházet houby. Bylo to jednoduché, byl čas bedel, a proto zrovna nic jiného nerostlo. Procházela jsem lesem, relaxovala a obdivovala krásu všech těch bílo-hnědých kloboučků, které se vyskytovaly na každém kroku. Přestože pršelo, všechno jsem si to nafotila: lesní mech, bedly, stromy a taky jsem si nahrála krátké video s tou kouzelnou lesní scenérií.
Doma jsem houby očistila, obalila v trojobalu a usmažila, celé mi to zabralo téměř 3 hodiny. Pohostila jsem tímto chutným obědem celou rodinu. Všichni jsme to bedlové „obžerství“ ve zdraví přežili a dodnes vzpomínám, jak jsme si pochutnali.
