Článek
„Kdo nic nedělá, tak sice nic nezkazí, ale také nic nezíská a smyslem života je neustále se učit ze svých chyb a růst.“
Se svým přítelem jsem odletěla na Mallorcu. S výběrem hotelu jsem si dlouho nelámala hlavu, švýcarský hotel mě zaujal hned na první pohled.
Přiletěli jsme večer. Ubytovali se v hotelu, dali si kufry do pokoje. Z okna pokoje, a z balkonu byl výhled na moře, nádhera! Rozhodli jsme se, udělat si procházku a prozkoumat okolí navzdory tomu, že bylo tak pozdě.
Hotel se jmenuje Universal Perla, nachází se na jihovýchodním pobřeží ostrova, v malém turistickém městě S'illot. Dříve to bývala rybářská vesnice, kterou dodnes připomíná malý přístav.
Druhý den ráno, po úžasné snídani jsme se sešli s delegátkou, abychom získali informace ohledně výletů, pak jsme se šli koupat. Byl květen, voda ještě trochu studená, ale mně to nevadilo. Dováděla jsem ve vlnách a pózovala v bikinách do foťáku mého přítele.
Před večeří jsme se šli projít po pobřeží, minuli jsme všechny ty hotelové pláže, až jsme skončili na poloostrově ve východní části ostrova, u Castell de la Punta de n'Amer (opevněná věž z roku 1696).
Potom jsme pokračovali dál, po písčitých stezkách, obklopených zelení, až k Punta de n'Amer. Je to přírodní rezervace, s nádhernými skalnatými pobřežími. Můžete tam zahlédnout například racky středomořské, huňáče obecného, drozda modrého, nebo koroptve.
Na Punta de n'Amer se střídají duny, křoviny, skalnaté vřesoviště a borové háje. Krásně to tam voní pryskyřicí z borovic, až mi ta vůně připomněla borové háje v Bzenci, tam u nás na Moravě.
Dřívější dunová krajina je pokryta různými keři, například kořeny jalovce, které drží písek dun pohromadě. Můžete tam najít i menší rostliny, například bílé narcisy anebo také rozmarýn, levanduli. Lišejník mechový dodává skalám černý vzhled. Byli jsme tou nádherou naprosto uchváceni. Byli jsme tam sami!
Další den po snídani jsme odjeli s průvodkyní do metropole. Palma de Mallorca je přístavní město ve Středozemním moři. Na prohlídku města jsme měli jen pár hodin, a tak jsme se šli projít starodávnými uličkami do historického centra.
Na náměstí, u radnice najdete symbol města, tzv. „tisíciletý olivovník“, název trochu přehání, tomuto stromu je více než 600 let. Ale je to nejstarší olivovník na ostrově.
Místo, které se mi moc líbilo, byly Královské zahrady. Nachází se u paláce Palacio de la Almudaina. V místě zahrad byly dříve sady a pole, kde se pěstovalo ovoce a zelenina pro královský dvůr. Nyní jsou z nich maurské a andaluské zahrady s vodními prvky, fontánami a cypřišovými alejemi.
U La Seu, gotické katedrály Panny Marie jsme se schovali, protože začalo pršet. Je to jedna z největších gotických katedrál v Evropě, pocházejících z roku 1230.
La Seu, gotická katedrála Panny Marie v Palmě
A už jsme zase v autobuse, odjíždíme do Valldemossy, starodávné vesničky, rozprostírající se v srdci pohoří Serra de Tramuntana. Ta se nachází na severozápadě ostrova. Dominantou je kartuziánský klášter, postavený v roce 1310. Místo proslavila dvojice, která tu pobývala, šlo o hudebního skladatele Fryderyka Chopina a jeho přítelkyni, spisovatelku George Sandovou.
Valldemossa
Třetí den jsme měli naplánovaný další výlet - Okruh ostrovem (lodí, tramvají, vláčkem). Jeli jsme přes Manacor, Inca a první zastávka byla v místě Selva, kde jsme navštívili obchod Kollflex, s koženými výrobky made in Mallorca.
Koženou bundu jsem si vždy tajně přála, a moc se mi tam zalíbila jedna červená. Po důkladném zvážení pro a proti jsem si ji nakonec koupila. Žijeme jen jednou, navíc budu mít brzy narozeniny, a tak není čas, ztrácet čas!
A jedeme dál. Silnice se klikatí horami, je to samá serpentýna, míjíme tzv. „kravatový uzel“ což je silnice s úhlem 270 stupňů, zážitek velký! Jedeme z kopce na další zastávku, a tou je Port de Sa Calobra. Přístav se nachází na severu ostrova. Toto místo je hodně vyhledávané díky soutěsce Torrent de Pareis, my se šli podívat na malou oblázkovou pláž, obklopenou vysokými skalami.
Dali jsme si v místním občerstvení rybu a zeleninový salát a kochali se božskými výhledy. Nastoupili jsme na loď, která nás odvážela do přístavu s názvem Port de Sóller. Slunce pražilo, proto jsme neodolali a koupili si od pána, který prodával na lodi, vychlazenou Sangrii, byla výborná.
Z lodi jsme přestoupili na Tranvía de Sóller - na historickou tramvaj, která spojuje vesnici Port de Sóller s městečkem Sóller. Projeli jsme s tramvají středem města, na kterém je náměstí Plaça Constitució, obklopené kavárnami, platany a fontánou. Právě na tomto náměstíčku s výhledem na kostel Sant Bartomeu (Svatý Bartoloměj) jsme si dali čerstvě vymačkaný pomerančový džus s kostkami ledu.
Pokračovali jsme na vlakové nádraží, kde jsme měli sraz s naším průvodcem a společně se všemi ostatními jsme nastoupili do vlaku. Tren de Soller je úzkokolejka, dřevěný vlak, vedoucí přes pomerančové a olivovníkové háje, přes viadukty, a projeli jsme třinácti tunely. Je to jedna z největších atrakcí ostrova, která spojuje od roku 1912 Sóller s metropolí. Poskytuje dechberoucí výhledy, které jinde nenajdete.
Tren de Soller, úzkokolejka
Na zpáteční cestě se nám míhaly za okýnky autobusu palmy, olivovníky, pomerančovníky a hlava mi šla ze vší té nádhery kolem. Naplněni úžasnými zážitky jsme si zašli na večeři a na krátkou procházku po pobřeží.
Když jsem se další ráno probudila brzy, převlékla jsem se a zašla na pláž, abych se podívala na východ slunce. Ze začátku to vypadalo hodně nadějně. Ale pak se zatáhlo, čekala jsem pod slunečníkem, jestli se vyčasí (což se ale nestalo), a proto jsem prchala se smíchem v hodně silném dešti k hotelu.
Den jsem strávila u hotelového bazénu, kde jsem si četla knihu a relaxovala. Když přestalo pršet, tak jsme se šli podívat na promenádu a koupit nějaké dárky pro naše blízké. Po večeři jsme šli do baru, který se nacházel na střeše hotelu, dali si drink a za zvuku příjemné hudby jsme si prohlíželi osvětlené pláže.
V den mých narozenin jsem si šla ráno zaplavat, vlny byly tak akorát, a asi po 40 minutách jsem se rozhodla, že se vrátím, protože už mi byla pěkná zima. Zuby mi ve výtahu drkotaly. Rychle jsem vešla do pokoje a mrskla s taškou na postel. V tom okamžiku se z ní vysypala hromada písku z pláže, kterou jsem nevědomky v tom spěchu nabrala. Písek byl na posteli, na podlaze, prostě všude… můj přítel na to s údivem zíral z postele. Já jsem rychle běžela do sprchy, abych se zahřála. Úklidová služba ten den musela mít ze mě velkou radost.
Po snídani jsme sedli na autobus a odjeli, tentokrát bez průvodce na vlastní pěst. Vyrazili jsme do rybářského města Porto Cristo. Cca po 10 minutách jsme vystoupili a vydali se k Las Cuevas del Drach, (Dračím jeskyním), což jsou největší a nejznámější jeskyně na ostrově.
Prohlídka začala v jeskyni Luis Salvator, sestoupili jsme dolů, kolem nás neuvěřitelných tisíce stalaktitů a stalagnátů, jezírko, útvary s názvy např. Zasněžená hora, která vděčí za svou bílou barvu uhličitanu vápenatému, který prosakuje dešťovou vodou skrz skály. Pak jsme začali stoupat ke Canal Azul (Modrý kanál), který je pojmenován podle barvy vody.
Potom jsme vystoupali až k amfiteátru, kde jsme si sedli. Paní uvaděčka ve všech jazycích zdůraznila, že pořizování audio a video záznamů je přísně zakázáno. Pak světlo zhaslo, začalo brečet nějaké dítě a do toho se objevily na jezeru před námi tři osvětlené loďky s hudebníky, kteří hráli vážnou hudbu, zatímco loďky pluly ladně po hladině.
Je to příliš krásné, na to, aby to vydrželo. Asi po půl minutě se ozve kousek ode mě, jedna hodně nahluchlá seniorka německé národnosti, která tam začne na svého partnera pokřikovat „Foť to, foť to, nahraj to!“
Jako z nějakého špatného filmu… Copak jsem chtěla tak moc? Jenom si užít v klidu narozeninový dárek. A všichni okolo taky. Bylo to na mě už moc.
Na závěr jsme si vystáli frontu a nechali se odvézt na lodičkách kousek po jezeře. A nakonec jsme pomalu stoupali nahoru, k východu.
Las Cuevas del Drach
Porto Cristo, přístav, jsme si prohlédli a dali si míchaný drink v jedné místní cukrárně. Když jsme chtěli platit, přihrnul se tam obrovský dav lidí z jednoho, nebo spíš ze dvou autobusů. Tito turisté zaměstnali personál celé cukrárny, protože si objednávali jednu zmrzlinu za druhou. Byli jsme rádi, že jsme zaplatili a mohli odejít pryč.
Na zpáteční cestě busem jsem byla ráda, že tam mám přítele, jenom díky němu jsem správně vystoupila, bez něj bych byla ztracená.
Na pokoji bylo uklizeno, po písku z pláže nebylo ani památky, postel byla čerstvě povlečená a na ní bylo přání a lahev šampusu k mým narozeninám.
Další den jsme se rozhodli, že dáme přednost místům, kde je méně turistů. Proto jsme se vypravili opět na východní část s poloostrovem Punta de n'Amer. Prozkoumali jsme pobřeží, borové háje, poslouchali ptačí zpěvy a taky jsme zažili trochu vzrůša.
Šla jsem se na něco podívat a pak se mi přítel ztratil. Neozýval se na moje volání, bylo to jako v nějakém hororu. Myslela jsem, že se propadl do nějaké díry, nebo že ho někdo unesl. Neviděla jsem ho, ani neslyšela. Moje hlava vymýšlela hrozné scénáře. Nakonec jsme se šťastně našli a trochu připečení se vrátili zpět na hotel.
Večeře proběhla ve velkém stylu. Všechno, co mám ráda: mořské plody, grilované papriky, lilky, zeleninové saláty, a nakonec čokoládový dort, který jsem si tajně na talíři donesla na pokoj, abych oslavila své jmeniny. Můj přítel dostal z té naší procházky úžeh, a prožil chudák krutou noc.
Další den, byl den odjezdu. Po snídani jsme zaplatili pití, které jsme si dávali u večeře a šli se projít naposledy po pláži. V 12.30 jsme už byli na letišti. Odlet byl včas, a protože letadlo bylo poloprázdné, tak jsem si nakonec mohla sednout na místo, které se mi nejvíc líbilo, u okénka vepředu na levé straně, tak abych viděla, kudy letíme. Počasí bylo fantastické. Jen můj přítel si tu cestu moc neužil, bylo mi ho líto.
Na letišti v Praze jsme čekali na zavazadla. Všechna letadla, která přiletěla po nás, už zavazadla dávno vyložila na pásy, a jejich pasažéři s nimi odešli, jen ty naše pořád nic. Trvalo to víc jak hodinu, než se konečně pás rozjel a my si své kufry mohli vzít.
Domů jsme dorazili v pořádku. Dovolená byla fajn, ale myslím, že mohu s klidným srdcem prohlásit „Na Mallorcu už ne, děkuji pěkně!“ Holt, příliš mnoho turistů nedělá dobře mému srdci, duši, ani mému tělu.
Zdroje:
Stránky: zemesveta.cz - Tren de soller
Stránky cestujlevne.com - Valldemossa
