Článek
Když jsem pobývala v Irsku, jako „Nanny“, hlídala děti v jedné i ve druhé rodině, tak jsem si to všemožně užívala. Jednoho dne mi při jídle upadl kousek zubu a já to musela řešit. Irskému zdravotnictví, o kterém jsem věděla jen z doslechu, jsem nedůvěřovala. Rodina nikdy k lékaři nechodila, třeba nachlazení se léčilo volně dostupnými léky z lékárny. Došla jsem k závěru, že to není tak akutní, že si počkám a zub raději nechám spravit doma.
V létě jsem pak s rodinou odletěla na dovolenou do Španělska, kde jsme strávili dohromady dvanáct dnů. Přiletěli jsme do Malagy, pak si pronajali auto a zůstali čtyři dny v jednom apartmánu v Marbella (tam se konala irská svatba, na kterou rodina přijela), a pak jsme jeli autem cca 500 km podél pobřeží do Torrevieja (provincie Murcia). V domě, který patřil jednomu jejich rodinnému známému, jsme strávili dalších přenádherných, slunečných osm dní a pak odlétali z letiště Alicante zpět do Dublinu.
Hned první den v místě Marbella mi při cestě na pláž padla do oka německá stomatologická klinika. Na pláži jsem se rozhodla, že se tam možná na zpáteční cestě stavím, protože za zeptání nic nedám.
Písek byl horký, vzduch na obzoru se kroutil jako na poušti a voda byla příjemně chladivá, jedním slovem nádhera. Najednou se v mém zorném poli objevil pán, který hlasitě vyvolával pořád dokola: „koka koka, čoko čoko…“ Byl to místní prodavač koly a čokoládových croissantů. Když se ke mně přiblížil, naskytl se mi pohled na ty jeho zuby, které byly, jak se říká: jako noty na buben. Zub, mezera, zub mezera… měl víc mezer než zubů.
Brala jsem to jako znamení. Na cestě z pláže domů jsem vystoupala schody do prvního patra kliniky. Otevřela jsem dveře, vstoupila a ocitla se v recepci. Byla tam příjemná teplota díky klimatizaci. Ujala se mě usměvavá recepční. Stomatolog i ona mluvili plynně německy, což bylo super! Popsala jsem jim svůj problém a na další den jsem měla termín.
Kupodivu jsem se dobře vyspala, dala si snídani a vydala se na kliniku. Cestou jsem si vyfotila nádherné ibiškové keře (oranžové). Dlouho jsem v čekárně nečekala, posadili mě do křesla, udělali rentgen, zub umrtvili, zbrousili, udělali plombu a bylo hotovo. Dostala jsem doklad pro pojišťovnu a odcházela jsem spokojená, ale také šťastná, že mi znalost němčiny pomohla tam, kde bych to vůbec nečekala. Hurá!
Pamatuji si, že zrovna v tom létě probíhalo mistrovství světa ve fotbale. V jednom baru jsem si dala čerstvě vymačkaný pomerančový džus a fandila našim. Překvapilo mě, že je ten džus teplý a že místní znají některé naše české fotbalisty.
Koupání jsem si užila naplno, plavala jsem dozadu, daleko od lidí, kam až mi vlny dovolily tak, jak to mám ráda. Měla jsem uši, nos i pusu plnou mořské vody, a přesto jsem si to náramně užívala. Chodila jsem do irské hospody na Guinnesse a tam jsem si psala příběhy z cest.
Také jsem se vydávala ve volném čase na procházky po plážích, podél pobřeží a se svým orientačním smyslem jsem bloudila a nachodila spoustu kilometrů, vůbec jsem netušila, kde jsem, ale pokaždé se mi bezpečně podařilo vrátit zpět k domu, kde jsme bydleli. Tyto cesty, i když neměly jasný cíl, byly fajn. Už tehdy jsem zjistila, že ráda chodím, objevuji…
Když jsem dostala na starost děti, tak jsme chodily na pláž, na zmrzlinu, nebo jsme byly jen tak v bazénu, který byl hned v zahradě u domu, obklopený ze všech stran palmami.
Co se týká stravování, dávali jsme si s rodinou dobroty v místních restauracích, nebo jen tak grilované kuře u bazénu. Jednou jsem si na pánvi připravovala koupenou mraženou paellu, chtěla jsem vědět, jak to chutná. Nebylo to nic moc, ale jak jsem zjistila později, čerstvé v restauraci, je toto jídlo výtečné.
Kdybych měla vyjmenovat, co se mi na Španělsku líbí, bude to: Antonio Banderas, Paella, španělská kytara a španělská hudba, příroda.
Španělsko, je země, která pro mě je a bude stále záhadou. Procestovala jsem pouze jihovýchod země, španělsky neumím, a proto jsem tam měla problém se domluvit a zeptat se na cestu, když jsem se občas ztratila. S místními (domorodci) se anglicky domluvíte jen výjimečně, a tak patří dík mému andělu strážnému, že mě vždycky bezpečně přivedl zpátky domů.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že: „Nejlepší příběhy světa nenajdeš v knihách, ale mezi stránkami svého cestovního pasu.“ Nejhorší cesty tě přivedou na ta nejkrásnější místa. A jak řekl J. R. R. Tolkien: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen.“
