Článek
Jak přežít diskuzi a neztratit chuť psát?
Než vám prozradím svůj recept, zajímá mě: Jakou zkušenost s internetovými debatami máte vy?
Anketa
„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.“ Karel Čapek
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem napsala první článek a stiskla tlačítko publikovat. Můj úplně první článek, napsaný před více než rokem má k dnešku pouhých 118 zhlédnutí. Já se ale nedala odradit. Psala jsem dál, protože mě to bavilo, psala jsem o sobě, o životě, o cestování…
Po pár měsících jsem si pod článkem přečetla první recenzi, byla pěkná a měla jsem z ní radost. Jenže pak se to obrátilo a k dalším textům začaly přicházet odporné komentáře.
Byl to pocit, jako když vám někdo v plném běhu podkopne nohy. Najednou nešlo o to, co píšu, ale o to, kdo jsem, jak se vyjadřuji nebo proč si vůbec dovoluji mít vlastní názor.
Zjistila jsem, že anonymní svět internetu je plný lidí, kteří si z vašich upřímných řádků udělají fackovacího panáka pro svou vlastní frustraci.
Tak třeba pod mým článkem o Madeiře jeden napsal: „Nazval bych to Zápisky hysterky“. Další přidal: „Jako bych četl slohovou práci či obsah deníku žáka čtvrté třídy ZŠ“.
Zpočátku jsem měla nutkání se bránit, vysvětlovat a bojovat o svou pravdu.
Brala jsem si všechno osobně, bylo mi z toho do pláče. Dokonce jsem přemýšlela, že už nenapíšu nic, že skončím, basta, šmitec, ende! Vypnula jsem diskuzi pod všemi svými články.
Jenže pak mi došlo, že bojovat s takovým hejtrem je jako hrát šachy s holubem - on ty figurky stejně shodí, pokálí šachovnici a pak se bude tvářit, že vyhrál.
Dnes už vím, že ty stovky nenávistných písmenek nevypovídají nic o mně, ale všechno o nich. I kdybych psala jako prvňáček, pořád jsou to moje slova a moje radost, kterou mi žádný anonymní kritik nevezme.
Pokud i vy sedíte nad rozepsaným textem a váháte, zda ho poslat do světa ze strachu z hejtrů, mám pro vás jedinou radu: Jděte do toho. Nenechte se umlčet lidmi, kteří sami nikdy nenašli odvahu napsat ani řádku.
Soustřeďte se na ty tiché čtenáře, kterým váš příběh pomůže nebo je pobaví.
Protože nakonec není důležité, jestli píšete jako nositel Nobelovy ceny nebo jako ten „školák ze základky“. Důležité je, že píšete vy, a to je vítězství, které vám nikdo nemůže vzít.
A pokud i přes veškerou odvahu cítíte, že na tyhle digitální útoky a nevyžádané rady zrovna nemáte náladu? Svět se nezboří. Prostě tu diskuzi pod článkem vůbec nepovolte. Je to váš prostor, vaše pravidla, a pokud tam tyhle lidi nechcete, tak je tam zkrátka jako já nepustíte.
Pamatujte, nikdy nepřestaňte psát jen proto, že někdo jiný zapomněl, co je to slušnost.
Možná by si tito lidé měli před každým úderem do klávesnice vzpomenout na slova stará tisíce let:
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš? Anebo jak můžeš říkat svému bratru: „Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka“, a hle, ve tvém oku je trám? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra.
A protože si tento článek o to vyloženě říká, povoluji diskuzi. Je to taková zkouška pro vás i pro mě. Tak uvidíme!
Zdroje:
