Článek
Je to už deset dní, co jsem na naší zahradě vykopala malý hrobeček a naposledy pohladila hebký mourovatý kožíšek své kočičky.
Jmenovala se Zorbík a byla tu se mnou neuvěřitelných sedmnáct a půl roku. Za tu dobu se z ní nestal jen domácí mazlíček, ale můj největší parťák, tichý svědek všech mých radostí i starostí.
Dokonce jsem o ní před pár lety napsala článek, protože její životní příběh a povaha mě nepřestávaly fascinovat.
V posledních dnech už ale bylo znát, že Zorbíkovi docházejí síly. Začala být dezorientovaná, dvakrát se nám dokonce ztratila a nakonec úplně přestala jíst.
Veterinář jí ještě nasadil antibiotika a další léky, jenže hned další den se její stav zhoršil.
V tu chvíli jsem věděla, že musím udělat to nejtěžší rozhodnutí, které ke skutečné lásce ke zvířeti patří – nenechat ji zbytečně dál se trápit.
Poprosila jsem pana doktora, aby přijel k nám domů, do prostředí, které důvěrně znala a kde se cítila v bezpečí.
Když jí dal uspávací injekci, odešla tiše a v klidu.
Potom jsem si Zorbíka ještě vzala do náruče a sedla si s ní na naši lavičku na dvorku. Svítilo na nás sluníčko a její kožíšek krásně hřál. Vypadala, jako by jenom spokojeně spala.
Mně po tvářích tekly slzy a potichu jsem jí děkovala za všechny ty roky, které jsme spolu mohly prožít. Za každé přivítání i za to, že tu pro mě tak dlouho byla.
Pohřbila jsem ji v zahradě na místě, které měla ze všech nejraději – jen kousek od té naší lavičky, kde mi tak často ležela na klíně, zatímco jsem ji hladila a užívala si společné chvíle klidu.
Už je to deset dní, ale v domě i uvnitř mě je pořád zvláštní ticho a prázdno. Mám pocit, jako by s jejím odchodem odešel i kousek mě samotné. Bolí to a vím, že ještě nějakou dobu bolet bude.
Píšu tyhle řádky nejen jako své tiché rozloučení se Zorbíkem, ale i pro všechny ostatní, kteří mají své zvířecí parťáky.
Každý, kdo někdy miloval psa, kočku nebo jakéhokoliv jiného tvora, ví, jak hlubokou stopu v nás zanechají.
A pokud jste si tímhle těžkým loučením už prošli, říká se, že v tom smutku nejsme sami.
Jenže to pořád moc bolí a vím, že se s jejím odchodem budu ještě dlouho vyrovnávat.
Ta bolest je ale jen důkazem toho, jak moc jsme je měli rádi – a jak krásný život jsme jim dokázali dát.
Mám srdce plné vzpomínek na Zorbíka – a jsem za ty společné roky vděčná.
