Hlavní obsah

Neapol: Od prvního infarktu na letišti až po rozloučení v pizzerii

Foto: Giovanna Arancione

Neapolské panorama, výhled z pevnosti Castel Sant'Elmo na přístav a majestátní Vesuv

Můj pobyt v Neapoli málem skončil hned na letišti ztrátou platební karty. Nakonec z toho ale bylo 12 nejlepších dnů – bloudění v uličkách, prvotřídní vyhlídky, skvělé jídlo a spousta dobrodružství.

Článek

Můj přílet do Neapole začal malým infarktem ještě v letištní hale. V tom prvotním shonu mi z kapsy vypadla karta Revolut. Už jsem od ní byla přes dva metry daleko, když jsem se úplně náhodou otočila a uviděla ji na zemi.

Dodnes děkuji svému andělu strážnému – intuicí to totiž určitě nebylo, tu já nemám, nebo ji aspoň neposlouchám.

Když jsem pak s kufrem dorazila na adresu svého ubytování přes Airbnb, vchod bych v tom ruchu nejspíš přešla, kdybych najednou nezaslechla svoje české jméno. Volala na mě paní domácí Annalisa, která už mě vyhlížela.

Po srdečném přivítání jsem se ubytovala v nádherném pokoji a hladová vyrazila na průzkum okolí. Venku začal slejvák, a tak jsem si první pizzu Margheritu z podniku kousek od domu snědla doma v klidu u italského seriálu.

První ráno, dotěrní holubi a katastrofa v autobuse

Ráno jsem se těšila na snídani v kavárně za rohem. Ačkoliv se italsky učím přes rok, v rozhodující chvíli mi vždycky naskočí angličtina– a tak tomu bylo i teď.

Místo vysněného mátového čaje mi za barem bez cavyků mrskli do skleničky horkou vodu se sáčkem černého čaje a dali vybrat mezi brioškou a croissantem.

Foto: Giovanna Arancione

Moje první snídaně na ulici, místo vysněného mátového čaje, čaj černý jako bota ale croissant byl výborný, žádný blaf jako v našich supermarketech.

Snídani jsem navíc jedla venku v ranním chladu na ulici u stolečku, zatímco mě oblézali mlsní holubi. Další dny už jsem byla moudřejší, čaj odmítla a croissant si brala s sebou domů.

Ještě větší zkouškou byla moje první cesta autobusem. Nasedla jsem na opačnou stranu, lístek nešel zaplatit kartou, a tak jsem na další zastávce vystoupila a po dlouhém bloudění se vrátila pěšky úplně zpocená zpět.

Foto: Giovanna Arancione

Můj dočasný neapolský domov – dům, ze kterého jsem každý den vyrážela objevovat město

Po osvěžující sprše jsem vyrazila do centra raději po svých.

Katedrálu jsem napoprvé nenašla, zato jsem trefila přímo do centra.

V okénku jsem si koupila arancino rosso!

Dokřupava osmažená rýžová koule s rajčatovou omáčkou, masovým ragú a rozteklou mozzarellou, kterou miluji už dva roky od poslední návštěvy Říma a miluje ji komisař Montalbano, díky kterému ji znám.

Prošla jsem slavnou uličkou s betlémy a suvenýry, narazila na zavřený klášter svaté Kláry, a pak mě to táhlo do kopce.

Byl pořádný hic, proto jsem si koupila vychlazené pivo v plechovce a vyšlápla až na vyhlídku nad přístavem. Krásný výhled, pohádka!

Kvůli téměř vybitému mobilu jsem zamířila zpět, v nohách měla 12 kilometrů a večer se odměnila pizzou u filmu s Budem Spencerem a Terencem Hillem.

Katedrála za rohem a klášter svaté Kláry

Další den jsem obdivovala rozkvetlou botanickou zahradu kousek od domu – stromy s květy jako orchideje, pomerančovníky, ginkgo bilobu, kaštany i vysoké palmy.

Foto: Giovanna Arancione

Rozkvetlý orchidejový strom (bauhinie), jehož květy vypadají přesně jako exotické orchideje

Odpoledne jsem vyrazila k přístavu. Navigace v telefonu mě akorát mate, takže mi po cestě radili ochotní místní lidé.

Došla jsem na promenádu kolem hradu Vajíčko (Castel dell'Ovo) a autobusem přejela do elegantní čtvrti Chiaia, kde mě uchvátil Královský palác i galerie Umberto I.

Foto: Giovanna Arancione

Legendární Castel dell'Ovo neboli Vaječný hrad přímo na pobřeží Neapolského zálivu

Cesta zpět narvaným busem, kde nešel koupit lístek a při vystupování jsem cestujícím doslova pošlapala nohy, byla zase jednou malé dobrodružství.

Další den jsem si šla koupit sedmidenní jízdenku, ale v trafice měli pauzu a chlápek zevnitř na mě křičel: „È chiuso!“

Málem jsem mu rozbila dveře, než mi došlo, že má zavřeno. Ty jejich dlouhé polední pauzy… Lístek jsem sehnala jinde a vydala se znovu hledat katedrálu.

Tentokrát jsem ji našla hned – ležela doslova kousek od mé ulice! Prošla jsem si neapolskou katedrálu i hrobku patrona města svatého Januária.

Foto: Giovanna Arancione

Katedrála svatého Januária uprostřed historického centra – místo spojené se slavným zázrakem zkapalnění krve patrona města

U vyhlášeného okénka (kam mě navigace málem zavedla tmavou podezřelou uličkou) jsem si dala dvě arancini rosso, které jsem snědla na ulici a na památku si koupila červený náramek s papričkou pro štěstí.

Tentokrát už bylo otevřeno i v klášteře svaté Kláry (Santa Chiara). Zahrada s citronovníky a majolikovými sloupy byla nádherná.

Stejně jako expozice s videem o tom, jak na Neapol za války spadlo 96 bomb, a obnova zničeného kostela trvala deset let.

Foto: Giovanna Arancione

Oáza klidu uprostřed rušné Neapole – křížová chodba kláštera Santa Chiara zdobená ručně malovanými majolikovými kachličkami

Zůstala jsem tam i na růženec, mši a adoraci v italštině – a měla jsem obrovskou radost, že rozumím. Domů jsem došla pozdě večer, cestou jsem si vyzvedla pizzu Sicilianu.

Výhledy z Vomera, koupání a park Virgiliano

Další den jsem se chystala na pláž Posillipo. Metrem jsem jela nejdříve na opačnou stranu a autobus k pláži vůbec nenašla, tak jsem došla pěšky kolem moře do kopce a užila si nádherné říjnové koupání.

Den nato jsem hledala lanovku na kopec Vomero. Pán mě poslal doleva a pak opět doleva – dívala jsem se na něj jako na šílence, ale měl pravdu!

Foto: Giovanna Arancione

Neapolský street food, od křupavých slaných smažených dobrot až po nadýchané sladké pečivo a citronový sorbet

Se smaženým lilkem a arancinem rosso v ruce jsem poobědvala v parku Villa Floridiana a pak vystoupala k pevnosti Castel Sant'Elmo.

Fronta byla mimo sezónu malá a nahoře mě ochotně vyfotil milý pár z Irska od Dublinu – místa, které dobře znám, protože jsem tam dva roky pracovala jako nanny.

Dolů jsem sešla po schodech Via Pedamentina, které průvodce vychvaloval, ale popravdě byly o ničem.

Po nedělním odpočinku na pláži a pondělním celodenním výletu na podzimní pobřeží Amalfi přišlo úterní ráno.

Teploměr v Neapoli ukazoval ranních 15 stupňů oproti čtyřem u nás doma, a tak jsem před hlášeným zhoršením počasí vyrazila ještě jednou do vln a pak rovnou nahoru do parku Virgiliano nad Posillipem. Byl krásný teplý den, 26 stupňů.

Wow, ty výhledy na útesy, záliv a ostrovy braly dech!

V parku navíc rostla spousta olivovníků obsypaných černými olivami. Nedalo mi to a pár jsem jich rovnou ze stromu ochutnala – chutnaly hodně trpce!

Foto: Giovanna Arancione

Moje osobní ochutnávka čerstvých oliv přímo z větve. Zážitek na celý život (a pusa stažená ještě hodinu)

V tu chvíli ale prošel kolem jeden místní pán a oznámil mi, že je nemůžu jíst přímo ze stromu.

To už jsem v sobě měla asi tři a tu poslední, čtvrtou, jsem honem vyplivla! Popadl mě lehký amok, že mi hrozí otrava, ale naštěstí to dopadlo dobře a nic mi z toho nebylo.

Cestou zpět jsem sice dlouho čekala na autobus bez jízdních řádů, ale do třetice jsem konečně trefila správnou zastávku a za odměnu si koupila pizzu A' Papaccella k večeři.

Deštivý den, Maradona a rozloučení v pizzerii

Ve středu lilo jako z konve. Mezi přeháňkami jsem si na trhu koupila hrozny, hrušky a pomeranč, koukala na italský seriál a odpoledne vyrazila s novým deštníkem do města.

Ve tmě jsem našla tajemnou Španělskou čtvrť s nástěnnými malbami na počest Diega Maradony, minula nasvícený hrad Castel Nuovo.

Foto: Giovanna Arancione

Neapolský bůh v uličkách Španělské čtvrti

Večer jsem si v pizzerii objednala večeři komplet v italštině i s povídáním kolem a kolem. Pan majitel i číšníci se na mě usmívali jako na starou známou a volali: Buonasera, signorina!

Poslední den byly parky po bouřce zavřené, a tak jsem vyrazila do restaurace La Masardona na čerstvé ryby.

Číšník mě rychle uvedl do reality, že mají jen pizzu, tak jsem ochutnala aspoň smaženou pizzu frittu s lilkem a na zpáteční cestě v obchodě jsem si koupila citronový olivový olej.

Večer jsem se šla rozloučit do své oblíbené pizzerie za rohem, kde jsem za dvanáct dnů ochutnala všechny druhy pizzy z nabídky – naposledy tu s ančovičkami.

Foto: Giovanna Arancione

Když jste v kolébce pizzy, těžko si k večeři dáte salát. Každý večer jiná, pokaždé dokonalá, těch dalších 6 už se sem nevlezlo

Dozvěděla jsem se tam, že si celou dobu mysleli, že jsem z Irska, protože mám červené vlasy! Od srdce jsme se zasmáli, vyfotili se, došlo i na přátelské objetí a nakonec mi popřáli buon viaggio!

Odlet domů okořenilo zpoždění letadla, kdy mi po vypití litru a půl vody před odbavením málem praskl močový měchýř, ale let u okýnka utekl rychle a v noci už jsem byla doma.

Foto: Giovanna Arancione

Dvanáct dní uteklo jako voda. Nejraději bych zůstala tady nahoře a vznášela se dál

Přiznám se, že před každou cestou mívám opravdový strach. Mám totiž nulový orientační smysl a jsem úplně marná s navigací i s internetem v mobilu.

Právě v takových chvílích, kdy se i přes to všechno vydávám sama do neznáma, cítím, že opravdu žiju.

Kvůli těmhle nečekaným zážitkům a setkáním se skvělými lidmi se vyplatí ten strach pokaždé znovu a znovu překonávat.

Napište mi do komentářů: Zda jste Neapol navštívili, nebo jaké jiné místo/město v Itálii máte rádi.

Podpořte mě a sledujte můj profil zde na Medium.

Píšu o cestování a životě bez příkras – sdílím autentické zážitky, tipy na skrytá místa i ty největší životní přešlapy.

Když mě budete sledovat, v záplavě internetového obsahu vám neuteče žádný můj další upřímný příběh ani praktický průvodce.

P.S. Vítám milé ohlasy i občasné rýpaly. Každý váš komentář mi zvedá čísla a posouvá článek dál, takže směle do toho a děkuji za podporu!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz