Článek
Útěk do jiného světa
Neapol je sice neuvěřitelné město, ale dokáže být taky neuvěřitelně únavná a vyčerpávající.
Je to hlučné, divoké mraveniště, kde všude troubí skútry a na jednom běžně jezdí rodina s jedním dítětem i s obřím nákupem.
Po pár dnech v tomhle blázinci máte prostě pocit, že vám exploduje hlava.
Každý, kdo tu stráví víc než víkend, dříve nebo později zatouží po troše klidu a ticha.
Já jsem si řekla, že nastal čas na radikální únik. Začala jsem se na internetu zajímat, kde se dá jít koupat.
Bagno Sirena
Moje volba padla na elegantní čtvrť Posillipo a tamní pláž Bagno Sirena.
Během svého dvanáctidenního pobytu v Neapoli jsem se sem nakonec vrátila hned třikrát.
A věřte mi, že každá z těch tří návštěv stála za to.
Příchod k pláži - ten moment, kdy se poprvé ukáže moře
Jestli je centrum Neapole binec a divočina, tak Posillipo je oáza klidu. Tahle čtvrť se táhne na kopcích podél pobřeží, je plná luxusních vil a zahrad.
Když jsem tam dorazila, měla jsem pocit, že jsem omylem přejela hranice do úplně jiného světa.
Žádný stres, jen šumění vln a neskutečné výhledy na celý Neapolský záliv.
První návštěva: Jak jsem hledala tajný vchod
Najít pláž Sirena byla poprvé docela slušná detektivka. Chvíli jsem tam zmateně chodila po chodníku u silnice, pláž jsem samozřejmě napoprvé přešla a pak bezradně chodila sem a tam.
Protože mi vyhládlo, tak jsem si v místním obchůdku s dobrotami, koupila zapečené lilky s sebou.
Pán se mě ptal, kam mám namířeno, můj plážový ohoz nešlo nepřehlédnout. Poradil mi, že vchod z ulice je vpravo. Ok.
Tady za tímhle nenápadným vchodem z městské ulice se schovává plážový ráj
Plná nadšení jsem šlápla do kroku, a samozřejmě jsem to nejdřív přešla ještě jednou, ten můj orientační smysl…
Nakonec jsem se vrátila a znovu se ptala nějaké paní, která mi to důkladně vysvětlila, sice v italštině, ale to podstatné jsem ji rozuměla.
Ono to totiž z hlavní ulice není na první pohled vůbec vidět. Nakonec jsem musela zamířit na pravou stranu, i když to říkal ten prodavač, tak to pro mě bylo nelogické.
Nejdříve jsem si všimla jen té modré mašle, ale pak jsem si přečetla nápis, a ulevilo se mi, scházela jsem po schodech dolů…
...projdete kolem domu, schody dolů a v podstatě projdete pod silnicí a jdete tmavým průchodem ke vchodu na pláž a před vámi je najednou písek a moře.
Samotná pláž Sirena není žádný nekonečný lán, kde se mačkají tisíce lidí. Je to spíš menší městská pláž mezi historickými budovami.
Ležíte na ručníku a hned nad vámi se tyčí ty typické omšelé, ale krásné italské zdi starých paláců.
Říjnové koupání v Posillipu mělo navíc obrovské výhody, které v létě nezažijete.
Hlavní letní sezóna plná organizovaných zájezdů už byla dávno pryč.
Na pláži sice lidé byli, ale z velké části šlo o místní Neapolce – starší pány, co živě gestikulovali u vody, nebo maminky s dětmi.
Moře bylo po celém horkém italském létě nádherně vyhřáté, čisté a hluboké tak akorát.
Plavete si na zádech, kolébají vás vlny, koukáte na obzor a tam se v mírném podzimním oparu rýsuje silueta Vesuvu.
Poprvé jsem si k vodě přinesla krabičku s nefalšovaným neapolským zapečeným lilkem a v naprosté pohodě si užívala tu božskou idylku.
Bylo to výborné, přibalili mi k tomu kousek čerstvé bagety, kterou jsem na závěr nabírala zbytky omáčky.
Plážový snack na neapolský způsob, zapečený lilek v krabičce, moje oblíbená specialita, mňam!
Druhá návštěva: Krvavé kameny a dezinfekce mořem
Když jsem na pláž dorazila podruhé, už jsem sice věděla, kudy jít, ale pro změnu to mělo trochu adrenalinu.
Rozhodla jsem se projít po těch obrovských lávových kamenech, které tu lemují pobřeží. Nejdřív to bylo v poho, ležela jsem na vyhřátých kamenech a kochala se výhledy, vlny do nich narážející mě neskutečně uklidňovaly.
Stačila chvilka nepozornosti, smekla se mi noha a o ostrý kámen jsem si ošklivě odřela část nohy u kotníku. Nejdřív to bylo ok, jak já říkám: „je to dobrý, krev neteče“ ale jak už to tak bývá, tak začala téct a co teď?
V tu chvíli jsem se trochu lekla, co s tím budu na pláži dělat.
Naštěstí zafungovala přírodní medicína. Hned jsem vlezla do moře.
Slaná voda mi ránu vyštípala, a zároveň ji dokonale vydezinfikovala a krvácení za chvíli úplně přestalo.
Neapolský recept na štěstí: slunce, slané vlasy a výhled na Vesuv - to pak i poraněná noha a racci jsou mi fuk
Domů jsem sice odcházela s poškrábanou nohou, asi pět čar jako od kočičích drápů, ale moře mě z toho vytáhlo bez následků.
Dokonce jsem i napodruhé v klidu snědla svůj milovaný zapečený lilek a nic nenasvědčovalo tomu, že by se u vody mohlo stát něco nebezpečného.
Třetí návštěva: Přepadení za bílého dne, aneb Když má racek hlad
Potřetí jsem udělala osudovou chybu a změnila jídelníček. Koupila jsem si přímo na pláži čerstvou křupavou bagetu s rajčaty a tuňákem.
Ruch na pláži, moře na dosah, vůně z bistra a nad hlavou se tyčí neapolské paláce…
Usadila jsem se na ručník, zakousla se a v tom to přišlo. Zezadu přiletěl obří racek a s neskutečnou drzostí mi chtěl bagetu vyrvat přímo z ruky.
Strašně jsem se lekla a vykřikla. Vteřinu jsem měla pocit, že mi snad ublíží, protože můj prst skončil přímo v jeho zobáku.
Naštěstí mě neporanil moc, sice mi tam nechal rýhu, která nekrvácela, ale výsledek téhle bleskové akce byl pro moje jídlo katastrofální.
Tuňáka jsem měla rozmazaného na prsou, na nohou a všude kolem sebe.
Aby toho nebylo málo, okamžitě ucítili kořist další ptáci. Kolem mého ručníku se začali slétat holubi a další hladoví racci. Vůbec se nebáli.
Musela jsem popadnout botu do ruky a normálně je odhánět, abych zachránila sebe a zbytek oběda. Byl to pro mě hrozný šok.
Nechápu to, dvakrát jím lilek a nic a pak taková katastrofa. A že tam i druzí jedli jídlo v klidu, prostě jsem něco takového nečekala.
Ponaučení pro příště? Neapolští racci milují tuňáka. Myslím, že na tuto příhodu hned tak nezapomenu.
(Už vidím ty rýpavé komentáře, nejsem žádná naivka a ledacos už jsem zažila, ale víte co: nejvíce škaredých komentářů dávají ti, co v životě nic nezažili, mají prázdný život a jsou plní závisti, na samotném konci mého článku mám pro ně jasný vzkaz!)
Koupání v Posillipu mi sice ukázalo tu klidnější tvář města, ale tahle příhoda mě rychle vrátila do reality.
Pokud se do jižní Itálie chystáte na podzim, plavky rozhodně doma nenechávejte. Moře v říjnové Neapoli totiž nemá chybu – jen si u něj dobře hlídejte svačinu!
Poslední ohlédnutí za pláží Sirena – arrivederci, a presto!
👉 Napište mi do komentářů, jak to máte vy. Zažili jste na pláži někdy podobný útok zvířectva, nebo si v klidu dáváte svačinu bez toho, aby vám šlo o prsty? Jo a riskli byste moře v říjnu?
❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil zde na Medium.
Píšu o cestování a životě bez příkras – sdílím autentické zážitky, tipy na skrytá místa i ty největší životní přešlapy.
Když mě budete sledovat, v záplavě internetového obsahu vám neuteče žádný můj další upřímný příběh ani praktický průvodce.
P.S. Vítám milé ohlasy i občasné rýpaly. Každý váš komentář mi zvedá čísla a posouvá článek dál, takže směle do toho a děkuji za podporu! 😉
