Článek
Moje cesta začala brzy ráno v 7:03, kdy mi z hlavního nádraží v Neapoli jel vlak do Sorrenta.
Žádní turisté, jenom studenti, spousta cizinců (hodně polských dělníků) a Italové, kteří míří do práce – takové bylo složení cestujících ve vlaku, který byl narvaný k prasknutí.
Cesta utekla rychle a v 8:18 už jsem vystupovala v Sorrentu. Na nádraží hrál mladík na saxofon písničku „Santa Lucia“, bylo to nádherné.
Koupila jsem si jízdenku na autobus na celý den po pobřeží za 10 Euro.
Tady ale přišel první střet s realitou. Hned u nádraží stály pověstné autobusy Sita Sud, které vás vezmou na pobřeží.
I když byl říjen, aktuální spoj byl plný, místo bylo jen na stání, což jsem odmítla. Počkala jsem si na další autobus, který vyjížděl přesně v 9:00 (za 30 minut).
Díky tomu, že jsem stála ve frontě jako první, se mi podařil husarský kousek: nastoupila jsem jako úplně první a ulovila to nejlepší sedadlo v celém autobuse – hned vpředu vpravo u okénka.
Zlatá rada pro všechny cestovatele: Když jedete tam, vždycky si sedejte na pravou stranu!
Právě odtud máte totiž po celou dobu cesty ten nejkrásnější výhled na moře a útesy.
Nejlepší vyhlídková jízda v Itálii. Pobřeží Amalfi z paluby autobusu
Pokud sedíte vlevo, koukáte celou hodinu a půl jen do skalní stěny. Což určitě nechcete!
Za mnou seděla indická rodina, se kterou jsem se při čekání seznámila. Mluvili obstojně anglicky a já jako fanynka bollywoodu (indický filmový průmysl) zmínila pár indických filmů a slavného Hrithika Roshana, jehož jsem velká fanynka.
Hodina a půl v autobuse ze Sorrenta je zážitek sám o sobě. Řidiči jsou neuvěřitelní umělci a centimetry, které dělí autobus od skal nebo zrcátek protijedoucích aut, vám spolehlivě zvednou adrenalin.
Navíc náš řidič byl opravdu fešný mladý Ital, měl spoustu energie a většinu cesty protelefonoval.
Výhled z předního okna na tyhle manévry byl neskutečný, škoda jen, že tam zavazel nějaký pán, který se odmítal navzdory pokynům řidiče posunout dál do autobusu.
Pán, který ignoroval řidiče a hazardoval se svým životem v zatáčkách podél pobřeží
Naštěstí vystupoval v Positanu, stejně jako indická rodina, se kterou jsem se srdečně rozloučila.
A jeli jsme dál – nestíhala jsem sledovat útesy, které končily v úžasně modrém moři.
Davy v Amalfi a únik do nejmenší obce Itálie
Vystupovala jsem na konečné, což bylo samotné Amalfi. Autobusové nádraží je prakticky hned u přístavu.
Brána do ráje na pobřeží Costiera Amalfitana. Výhled na přístav a hlavní pláž v Amalfi
Okamžitě mě zaplavilo hrozné vedro, mořský vánek mi rozcuchal vlasy a na tváři se mi objevil úsměv. Chvíli mi trvalo, než jsem se skrz ty sluneční paprsky rozkoukala, taková nádhera…
A pak to přišlo, prásk – turisté všude, kam se podíváš. To jako vážně? Jak to tady musí vypadat v sezóně!
Nechala jsem se vést spolu s davem na náměstí.
Cesta přes Piazza Duomo až ke schodům katedrály svatého Ondřeje. Hlavní tepna historického centra Amalfi
Vystoupala jsem schody ke Katedrále sv. Ondřeje, stoupla si do mrňavé fronty, zaplatila 4 eura a vstoupila na prohlídku do Rajského dvora. Prošla jsem si zahradu, hrobku i chrám.
Pak jsem šla mimo davy a úzkými uličkami se dostala do jedné místní restaurace. Dala jsem si tady malé občerstvení, moc příjemné místo.
Nejlepší místa nenajdete v průvodci. Stačí zabočit do té nejužší uličky, jít za vůní česneku a rajčat a skončíte u stolu, kde se o vás starají jako o vlastní
Hledala jsem průchod, tunel, kterým se dostanu do sousedního Atrani, což je nejmenší obec v celé Itálii.
Bloudila jsem a nakonec mi nějací policisté ukázali cestu, bylo to kousek od jejich stanice.
Tajná zkratka mezi dvěma světy. Z rušného Amalfi přímo do klidného Atrani
Přišla jsem do malého přístavu v Atrani a za ním bylo malé náměstíčko se třemi restauracemi.
Těšila jsem se, že si tam dám Pizza provola e limone, ptala jsem se na ni, ale k mému zklamání mi řekli, že nic takového nemají, tak jsem šla do přístavu, kde jsem se procházela.
Tady se moře potkává s historií. Malý přístav pod oblouky slavného viaduktu v Atrani
Pak jsem se pomalu vrátila do Amalfi.
Ochutnala jsem nějaké dobroty v místních obchůdcích.
Stoupla jsem si do fronty na autobus, abych dala sbohem tomuto městečku, už jsem těch lidí začínala mít právě tak dost.
Byly tam hrozné fronty, dostala jsem se až do druhého autobusu. Pokecala jsem s německými turisty.
Předražené Positano a nekonečné schody
Moje další zastávka bylo Positano. Vystoupila jsem na spodní zastávce, protože ta vede přímo k moři.
Z hlavní silnice až na pobřeží. Sestup typickými uličkami Positana k přístavnímu molu
Cestou do přístavu jsem koukala na tu nádheru: na ty domy vytesané do skal, ty barvy, obchůdky, kavárničky, restaurace… Výhledy stejně kýčovité jako na pohlednicích. No a z těch cen se mi tak akorát protočily panenky.
Ne nadarmo je Positano jedno z nejdražších měst Itálie – a proto, nebo právě proto se tam lidé tak hrnou. Zakusit aspoň trochu toho pozlátka. Co tam spolehlivě nechybělo, byli turisté, byli všude, kam se člověk hnul.
V přístavu jsem si sedla na patník a s chutí se zakousla do čerstvého, výborného sendviče, který chutnal božsky.
Koupila jsem si k němu citronádu a pak jsem pozorovala lidi, jak se smaží na sluníčku, skáčou do vln, leží na lehátkách nebo hledají barevná ohlazená sklíčka na pláži. Tady to teda žilo.
Hlavní pláž Spiaggia Grande v Positanu. Slavná oblázková pláž s unikátním výhledem na vertikální město
Nechala jsem se zlákat na Fish and chips v jedné restauraci a co myslíte, chutnalo to jako v Cornwallu v Anglii?
Bylo to šíleně drahé a rybího masa tam byly tak akorát čtyři sousta, zbytek bylo nějaké přesmažené těstíčko.
K tomu hranolky. Nejlepší byla drahá ledová voda, ta mě parádně v tom vedru aspoň osvěžila.
A na začátku, když jsem si sedla ke stolečku a čekala na objednané jídlo, tak tam přišla paní, která mi tam umývala zem a vůně mycího přípravku mě málem zadusila.
Protože už bych víc toho luxusu nezvládla, vydala jsem se pomalu směr autobusová zastávka.
Začátek schodů nahoru , kdo nezdolal schody v Positanu, jako by tu nebyl
Nechala jsem se zlákat tím, že vyjdu ty romantické schody až na horní zastávku. Nejdřív to bylo ok, byly krásné výhledy na přístav.
Šlo tam ještě pár takových bláznů jako já, kteří šli nahoru a za každým rohem to vypadalo, že to bude končit a pak schody ostře zahnuly a ukázaly se naštěstí další, a další…
Přišla jsem asi do poloviny štreky – končilo to u silnice, a tak jsem zašla do obchůdku se suvenýry, abych se zeptala na zastávku autobusu. Paní mě ale vyvedla z omylu, že musím ještě dál nahoru. Paráda!
Vlekla jsem nohu za nohou a z posledních sil jsem se doplazila někam nahoru. Zahlédla jsem autobus, který zrovna odjížděl směr Sorrento, tedy tam, kam jsem měla namířeno.
Když slunce zapadá a Positano se zahalí do večerních stínů. Výhled kousek od horní zastávky
Na ten další jsem čekala hodinu. Autobus přijel narvaný, málem jsem se do něho nedostala, mohla jsem hovořit o štěstí.
Kouzelný západ slunce a návrat do Neapole
Zpáteční večerní cesta byla mnohem rychlejší než ta ranní. Silnice byly prázdnější, a tak to řidič pěkně strouhal, ty zatáčky.
Začal mě bolet kotník, který jsem měla minulý rok nadvakrát zlomený. V jedné zatáčce se mi ale naskytl kraťoučký pohled na západ slunce – v životě jsem nic tak kouzelného neviděla, to mi věřte! A to mě trochu zvedlo náladu.
Když jsme přijeli do Sorrenta na nádraží, byla už tma. Vlak tam stál, pípla jsem si kartou jízdenku do Neapole a sedla jsem si, úplně vyšťavená.
K mé smůle si naproti mně sedl pán, hodně nepříjemný a nesympatický, smrděl strašně cigaretami a pořád mi čučel do výstřihu, tak jsem se raději zahalila šátkem. Nešlo si přesednout, protože byl vlak narvaný k prasknutí.
Nasadila jsem si sluchátka, udělala jsem si z posledních sil lekci italštiny na Duolingo a pak jsem poslouchala Santa Lucia a další italské písničky.
Po osmé večer jsem konečně přijela na Garibaldi – na hlavní nádraží v Neapoli.
Večerní příjezd na neapolské nádraží Garibaldi
Cestou jsem si v naší ulici, kde bydlím, koupila pizzu s sebou a doma ji snědla.
Koukala jsem u toho na film s Budem Spencerem bylo to v italštině, má super hlas!
To byl teda den, plný zážitků a kilometrů v nohách, hlavně ty schody v Positanu, na ty teda nezapomenu.
Shrnutí na závěr: Stojí to za to?
Moje doporučení? Jestli jste rádi součástí turistického chumlu, přivstaňte si, kupte si lístek na vlak na sedmou ráno, vystůjte si frontu na autobus a sedněte si vpravo. Čekejte u autobuse, v zácpách, za hlasitého troubení klaksonů.
Ten pohled na barevné domečky padající do moře za to ranní vstávání a trochu nepohodlí rozhodně stojí. Zažijete spoustu adrenalinu, a pak budete mít památku na celý život.
👉 Napište mi do komentářů, jestli jste navštívili pobřeží Amalfi, nebo se tam chystáte, nebo to naopak není nic pro vás?
❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil zde na Medium.
Píšu o cestování a životě bez příkras – sdílím autentické zážitky, tipy na skrytá místa i ty největší životní přešlapy.
Když mě budete sledovat, v záplavě internetového obsahu vám neuteče žádný můj další upřímný příběh ani praktický průvodce.
P.S. Vítám milé ohlasy i občasné rýpaly. Každý váš komentář mi zvedá čísla a posouvá článek dál, takže směle do toho a děkuji za podporu! 😉
