Článek
Cesta na úřad
Vypravila jsem se na úřad, protože platnost mého cestovního pasu a občanského průkazu už oficiálně brzy skončí, cca za 2 týdny.
V čekárně bylo pár lidí, pozdravila jsem a sedla si na židli mezi jednu studentku a paní, která kašlala. Čekala jsem, přede mnou byli čtyři lidé.
Abych si ukrátila čas, pozorovala jsem lidi, kteří procházeli kolem. Byli to zaměstnanci úřadu anebo příchozí lidé, kteří tam něco vyřizovali, v rukou složky, dokumenty.
Boj o obyčejný pozdrav
Většina lidí pozdravit uměla. Pak tam přišel nějaký pán se svým synem. Nepozdravili a hned se přesunuli suverénně ke dveřím. Bylo na první pohled vidět, že si myslí, že jsou něco víc.
Naštěstí se otevřely dveře a já přišla na řadu. Vešla jsem do místnosti, pozdravila se s úřednicí a zavřela jsem za sebou dveře. Nejdříve jsme spolu ověřili moje osobní údaje, potom mi vzala otisky prstů, udělala mi fotku a nakonec jsem žádost podepsala. Paní byla velmi profesionální, a co víc, líbil se mi i její lidský přístup.
To celé jsem absolvovala 2×, protože její kolegyně na cestovních pasech měla dovolenou a tak jsem si vyřídila oba doklady v jedné kanceláři. Zabralo to pár minut.
Zakuklení do skleněných displejů
Paní, která kašlala, mi řekla, že v Brně na řidičský průkaz čekala minulý týden několik hodin. Měla stejný názor jako já, že tak nějak celkově mezi lidmi upadá slušnost, lidé jsou povrchní a podráždění.
Kamarádka, která cestuje do práce vlakem, mi potvrdila, že ty časy, kdy člověk pozdravil a zeptal se, jestli si může k někomu přisednout, jsou už dávno pryč. Lidé jsou zakuklení do svých obdélníků - skleněných displejů, a to, co se děje kolem nevnímají, jsou odříznutí od reality, protože mají na uších sluchátka.
Dnes je to hlavně o stresu, každý den nás vyčerpává množství pracovních úkolů. Jsme zahlcení zprávami z internetu.
Lidé jsou si vzdálenější než kdy dřív, na sociálních sítích sdílejí svůj „dokonalý“ život a v osobním životě jsou nejistí, osamělí, plní strachu, přežívají.
První krok ke slušnosti
Jak z toho ven? Řekla bych, že když chci s někým něco řešit, tak právě oční kontakt je první krok ke slušnosti. Třeba i v čekárně na úřadě a to třeba i s takovou maličkostí jako je pozdravit, podržet dveře nebo uvolnit místo.
Základy slušnosti učím děti v naší mateřské škole. Třída je místo, kde se společně setkáváme, většina dětí tam tráví osm až devět hodin denně. Je až s podivem, kolik z nich takové základy společenských pravidel neznají. My jako učitelky žasneme každý rok víc a víc nad tím, že je to jejich rodiče dosud nenaučili.
Boj s větrnými mlýny nevzdávám
Každopádně já to nevzdávám, myslím si, že děti potřebují kvalitní vzory, ne jen prázdná slova, ale především činy.
Někdy je to jako boj s větrnými mlýny, ale věřím, že každý úsměv, pozdrav nebo základy slušného chování, jsou jako semínko, které jednou může vyrůst v lepší svět kolem nás.
❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil na Seznam Médium: Giovanna Arancione - Médium.cz Každý týden vydávám nové články, tak ať vám neuteče můj příští cestovatelský průvodce! Stačí kliknout na tlačítko „Sledovat“.
A jak to máte vy s úřady? Těším se na vaše názory v diskuzi! 👇
Za slušné upozornění na nesrovnalost v textu budu jen ráda.
A vzkaz pro hejtry? Každé vaše rýpnutí mi jen zvedá čísla, takže směle do toho 😉
