Článek
Vypravila jsem se na úřad, protože platnost mého cestovního pasu a občanského průkazu už oficiálně brzy skončí, cca za 2 týdny.
V čekárně bylo pár lidí, pozdravila jsem a sedla si na židli mezi jednu studentku a paní, která kašlala. Čekala jsem, přede mnou byli čtyři lidé.
Abych si ukrátila čas, pozorovala jsem lidi, kteří procházeli kolem. Byli to zaměstnanci úřadu anebo příchozí lidé, kteří tam něco vyřizovali, v rukou složky, dokumenty.
Většina lidí pozdravit uměla. Pak tam přišel nějaký pán se svým synem. Nepozdravili a hned se přesunuli suverénně ke dveřím. Bylo na první pohled vidět, že si myslí, že jsou něco víc.
Naštěstí se otevřely dveře a já přišla na řadu. Vešla jsem do místnosti, pozdravila se s úřednicí a zavřela jsem za sebou dveře. Nejdříve jsme spolu ověřili moje osobní údaje, potom mi vzala otisky prstů, udělala mi fotku a nakonec jsem žádost podepsala. Paní byla velmi profesionální, a co víc, líbil se mi i její lidský přístup.
To celé jsem absolvovala 2×, protože její kolegyně na cestovních pasech měla dovolenou a tak jsem si vyřídila oba doklady v jedné kanceláři. Zabralo to pár minut.
Paní, která kašlala, mi řekla, že v Brně na řidičský průkaz čekala minulý týden několik hodin. Měla stejný názor jako já, že tak nějak celkově mezi lidmi upadá slušnost, lidé jsou povrchní a podráždění.
Kamarádka, která cestuje do práce vlakem, mi potvrdila, že ty časy, kdy člověk pozdravil a zeptal se, jestli si může k někomu přisednout, jsou už dávno pryč. Lidé jsou zakuklení do svých obdélníků - skleněných displejů, a to, co se děje kolem nevnímají, jsou odříznutí od reality, protože mají na uších sluchátka.
Dnes je to hlavně o stresu, každý den nás vyčerpává množství pracovních úkolů. Jsme zahlcení zprávami z internetu.
Lidé jsou si vzdálenější než kdy dřív, na sociálních sítích sdílejí svůj „dokonalý“ život a v osobním životě jsou nejistí, osamělí, plní strachu, přežívají.
Jak z toho ven? Řekla bych, že když chci s někým něco řešit, tak právě oční kontakt je první krok ke slušnosti. Třeba i v čekárně na úřadě a to třeba i s takovou maličkostí jako je pozdravit, podržet dveře nebo uvolnit místo.
Základy slušnosti učím děti v naší mateřské škole. Třída je místo, kde se společně setkáváme, většina dětí tam tráví osm až devět hodin denně. Je až s podivem, kolik z nich takové základy společenských pravidel neznají. My jako učitelky žasneme každý rok víc a víc nad tím, že je to jejich rodiče dosud nenaučili.
Každopádně já to nevzdávám, myslím si, že děti potřebují kvalitní vzory, ne jen prázdná slova, ale především činy.
Někdy je to jako boj s větrnými mlýny, ale věřím, že každý úsměv, pozdrav nebo základy slušného chování, jsou jako semínko, které jednou může vyrůst v lepší svět kolem nás.
