Kouzlo Tisíce a jedné noci: Z bazaru v Burse na loď v Istanbulu

Když se řekne Turecko, většina lidí si představí buď tyrkysové moře v Antalyi, nebo ikonické balóny nad Pamukkale. Málokdo ale ví, že ty největší poklady se ukrývají na severu země, kde se psaly světové dějiny.

Naše autobusová výprava opustila horký jih a zamířila do míst, kde kdysi vládli mocní sultáni. Naším cílem byla Bursa – první hlavní město Osmanské říše – a slavný Istanbul, kde nás čekal palác Topkapi.

Autobus zastavil na odpočívadle a šli jsme do restaurace na oběd. Když jsem to jídlo uviděla v nabídce, moje srdce zajásalo, jupí!

Objednala jsem si své oblíbené turecké jídlo – menemen. Chutnalo úplně stejně výborně jako to, co si připravuji doma. Jako přílohu jsem si vybrala normální chléb a chléb s oříšky.

Potom jsem si smlsla na baklavě a zapila to ayranem, o kterém píšu v mém článku v mém jiném článku:

Naší první větší zastávkou byla Bursa. Zelená mešita a Zelená hrobka mě úplně dostaly. Sundáte si boty, chodíte po hrozně hebkém koberci a všude kolem září zelenomodré kachličky.

Hned potom jsme navštívili vyhlášený obchod s výrobky z hedvábí Yeşil Çarşı Bazaar.

Tam se mi vážně líbilo. Člověk procházel z obchodu ven na verandu, kde v klecích zpívali ptáčci, a všude kolem byly vystavené šály a šaty z hedvábí a také různé typické turecké věci a předměty.

Pak jsme navštívili Velkou mešitu v Burse. Ta byla obrovská a museli jsme být zahalení od hlavy až k patě, boty samozřejmě opět vyzuté. Kdo nebyl zahalený, dostal na sebe takovou „kacabaju“ dlouhý oděv s kapucí, sahající až po kotníky.

Naše další cesta vedla do Koza Han, což je historický bazar známý svými prodejnami hedvábí a útulnými kavárnami na nádvoří.

A právě tam v jednom malém obchůdku jsem potkala moc milou prodavačku. Šaty, které měla vystavené před obchodem, mi totálně zamotaly hlavu, tak jsem si je šla vyzkoušet.

Byly barevné, přesně v mém stylu, celé z hedvábí a dostala jsem na ně i slevu. Už jsem je nesundala, hned jsem si je vzala na sebe a sedla si do kavárny.

Dala jsem si typický turecký čaj v té skleničce, která má tvar jako ženské tělo. V nových šatech a s čajem v ruce jsem si připadala jako královna.

Když jsme se pak všichni společně procházeli bazarem Kapali Carsi, lidé se za mnou otáčeli. Ptala jsem se kamarádky, jestli nemám něco na tváři, ale byly to prostě ty šaty, které mi sedly jako ulité.

Na parkovišti jsme pak čekali, až nás vyzvedne autobus. A v tu chvíli k nám zamířil typický turecký prodavač, který zacítil snadno vydělané peníze a zkoušel nám prodat nějaké bundy. Pár lidí se chytilo a bylo docela úsměvné pozorovat to jejich smlouvání o cenu.

Další den ráno nás přivítal monumentální Istanbul.

Bursa leží v asijské části Turecka, a když jsme po několika hodinách jízdy dorazili do Istanbulu, čekal nás parádní zážitek. Přejeli jsme visutý most přes Bosporskou úžinu, která spojuje dva kontinenty: Asii a Evropu.

Nejdříve jsme navštívili Modrou mešitu, se svými šesti štíhlými minarety a kaskádovitými kupolemi. Byla jedním slovem nádherná!

Potom jsme s průvodkyní pokračovali kolem Kašny Ahmeda III., která stojí před vchodem do paláce Topkapi, který dnes slouží jako muzeum.

Dav lidí mě přivedl až na terasy paláce, ze kterých je dechberoucí výhled na Bospor a panorama města.

Zpátky jsme se vraceli kolem stánků s občerstvením a místními dobrotami. Všude prodávali ty jejich typické preclíky se sezamem simity a sladké nadýchané buchty.

Před deštěm jsme utekli do Baziliky Cisterny, což je největší starověká podzemní nádrž na vodu v Istanbulu. Míjela jsem spoustu sloupů, atmosféra byla tajemná, všude spousta lidí a osvětlení, které střídalo barvy.

Na náměstí Sultanahmet u Theodosiova obelisku jsme dostali rozchod na oběd. Já jsem ale chtěla vidět Bospor, a tak jsem zamířila pryč z náměstí. Míjela jsem po cestě spoustu restaurací, ale cesta byla hrozně daleká, tak jsem šla zpět.

Měla jsem hroznou žízeň, tak jsem v jednom obchodě v rychlosti koupila sušenky a tři ayrany. Jenže hned po prvním loku mi úplně zkřivila tvář šílená pálivost. Já koza! Koupila jsem si omylem ayrany s příchutí chilli! Pálilo to na jazyku jako čert.

Zklamaně jsem jeden vypila a na cestě potkala obchod s tureckými koberci. Majitel mě pozval dál, že prý mi ukáže vyhlídku na mešitu na náměstí. Svěřila jsem se mu, že jsem si omylem koupila chilli ayrany.

Vedl mě přes obchod po schodech nahoru. Opravdu tam byl nádherný výhled, tak jsem si s ním sedla na balkón, nabídl mi vodu a trochu jsme si povídali o cestování, kobercích a tureckých seriálech.

Nicméně už byl čas, proto jsem se rozloučila a dala se na cestu zpátky k obelisku.

To největší vystřízlivění dne mě ale teprve čekalo. Potřebovala jsem si odskočit a zašla na veřejné toalety. Viděla jsem, že tam jde naše česká průvodkyně, tak jsem si říkala, že to bude v pohodě.

V tom spěchu jsem si ale nevšimla, že to nejsou naše klasické záchody. Uvnitř mě čekal šok – jenom díra v zemi a neskutečný zápach žumpy. Měla jsem co dělat, abych tenhle zážitek z paměti vůbec vymazala.

Autobus nás pak hodil do hotelu, kde jsem skočila do sprchy a dala se do kupy na noční prohlídku Istanbulu.

Náladu mi spravil až večerní Istanbul. Procházka po Galatském mostě má obrovské kouzlo. Stojí tam jeden rybář vedle druhého, v pětilitrových sklenicích mají malé rybky a ze spodního patra mostu, kde jsou samé restaurace, to voní božsky.

Šli jsme přes náměstí Taksim v samotném srdci Istanbulu. Procházeli jsme rušnou pěší zónou Istiklal Caddesi. Jsou na ní mraky obchodů, restaurací a je osvětlená tak, jako by byl den.

Nakonec jsme vyšli na Galatskou věž, která kdysi byla součástí městského opevnění. Noční vyhlídka na město vážně stála za to.

Další den ráno, po skvělé snídani jsme přejeli do přístavu a sedli na loď. Okružní plavba po Bosporu byla pecka, vážně jako z těch tureckých seriálů (a že jsem jich už pěknou řádku zhlédla).

Stála jsem vepředu na pravoboku, pila turecký čaj z turecké skleničky a koukala na tu nádheru a v jednu chvíli jsme dokonce všichni zahlédli delfína.

Když naše loď dorazila ke břehu, nezbývalo nám než se s Istanbulem rozloučit.

Nasedli jsme do autobusu a jeli dál směrem na Ankaru.

Z pláže člověk sice vidí pěkné moře, ale až tady na severu jsem poprvé měla pocit, že jsem to skutečné Turecko opravdu zažila a viděla na vlastní oči.

❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil na Seznam Medium: Giovanna Arancione - Médium.cz. Každý týden vydávám nové články, tak ať vám neuteče můj příští cestovatelský průvodce! Stačí kliknout na tlačítko „Sledovat“.