Článek
Syndrom vyhoření jsem si vytáhla jako otázku při ústní zkoušce z pedagogiky na škole. Všechno jsem to měla nastudované, a proto jsem uspěla na výbornou.
Netušila jsem, že osm roků poté tomu budu čelit „tváří v tvář“. Přicházelo to pozvolna, já si těch varovných signálů nevšímala, nebo možná, že jsem před tím záměrně strkala hlavu do písku, jako pštros. Měla jsem práci blízko bydliště, které jsem se jen tak nechtěla vzdát.
Jenže když na něčem lpíme (na něčem, co už pro nás není dobré), tak bychom to měli pustit a jít dál. Pokud se něčeho držíme zuby nehty, tak se to může vymknout, hodně nám to ublížit… A to byl právě můj případ.
Byla jsem přetížená, z toho jak jsem pořád zaskakovala za „nemocnou“ kolegyni, na kterou nikdy nebyl spoleh. V noci jsem nemohla spát, byla jsem plná neklidu. Ztratila jsem chuť k jídlu. Začala jsem do práce chodit nerada. Přestala jsem si sama sebe vážit, nikdo si nevážil mého zodpovědného přístupu a pracovního nasazení, bralo se to jako samozřejmost. Snažila jsem se dělat svoji práci a přitom mi byly házeny klacky pod nohy. Byl zrovna adventní čas, když se to na mě všechno sesypalo. A proto když přišla ta pověstná poslední kapka, dala jsem výpověď.
Ty dva poslední měsíce před koncem pro mě byly jako očistec. Zažila jsem, že závist, pomluvy a přetvářka v pracovním kolektivu jsou jedny z nejhorších lidských vlastností. V prostředí, kde chybí důvěra a vzájemná podpora se špatně pracuje.
Na jednu stranu jsem věděla, že už brzy budu volná. Na druhou stranu jsem nevěděla, co budu dělat dál. Všichni se o mě najednou zajímali a ptali se, co se mnou bude dál.
Odjela jsem, sama, jen moji blízcí věděli, kam. Pryč ode všech, daleko do zahraničí, abych získala odstup, abych uzdravila svoji zraněnou duši a pokusila se najít opět sama sebe.
Do těch zemí, kde se mluví jinými jazyky, jsem se vypravila proto, abych se v nich zdokonalila. Ale také proto, že mě tam nikdo neznal. Mohla jsem tam být tím, kým jsem chtěla. Jako třeba Audrey Hepburn ve filmu Prázdniny v Římě nebo Julia Roberts ve filmu Jíst, meditovat, milovat.
Každý den jsem si psala deník, do kterého jsem si zapisovala, kam mě nohy zanesly. Bylo to deset, ale někdy i přes dvacet kilometrů denně. Tím chozením jsem ze sebe dostávala pryč chmury a stres, moje duše se začala uzdravovat.
I když jsem po těch třech měsících neměla ani zdání co dělat dál/kterým směrem se dát, tak jsem se vrátila domů. Byla jsem plná úchvatných zážitků z cest, plná nových přátelství.
Všechen volný čas jsem i nadále věnovala sama sobě, svému zdraví a seberozvoji, za pomoci různých webinářů a cvičení.
Když přišel po několika měsících ten pravý čas a já byla připravená, objevila se i nová práce, za kterou jsem moc vděčná, a která, jak se zdá, je pro mě ta pravá. Znovu jsem začala pracovat jako učitelka v MŠ. Jsem vděčná za tu životní lekci, ze které jsem se něco naučila, která mě posunula dál.
Přeji vám všem hodně štěstí, nebojte se změny ve svém životě, nezůstávejte v toxických vztazích (pracovních ani v osobních). Taková cesta vede jen do záhuby.
A nakonec ještě jeden citát, od slavného Antoine de Saint-Exupéry: Když něco miluješ, pusť to na svobodu. Když se to k tobě vrátí, je to tvoje. Když ne, nikdy to tvoje nebylo.
