Článek
Přijeli jsme k Neusiedler See (Nezideskému jezeru), které je jediné stepní jezero (spolu s Balatonem) v Evropě. Jezero je mírně slané, proto v něm voda v zimě zcela nezamrzá. Vstup do vody je pozvolný, je vhodný i pro neplavce, největší hloubka je kolem 1,8 metru. V létě se rychle vyhřeje. Voda v něm je šedohnědá.
Rozprostírá se mezi rakouskou spolkovou zemí Burgendland a Maďarskem, nedaleko slovenských hranic. Jezero je obklopené Národním parkem Fertő-Hanság.
Od roku 2001 je zapsané na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V jeho okolí můžete najít mnoho druhů ptactva a nachází se tam početné vinice. Je tam pláž a kemp, kde se můžete přes léto ubytovat.
Z autobusu jsme vystoupili v Podersdorf am See a vypravili se k jezeru. Když jsme přišli na loď, byla už skoro plná, volných míst na horní palubě bylo poskrovnu. Nechtěli jsme sedět dole, proto se moje sestřenice s tetou začaly sunout na jednu lavici a Rakušanka, která je tam pustila, mi řekla: „Tak a teď si sednu já.“
Tím pádem mě od nich odřízla. Byla to paní velkých rozměrů, která se svým přítelem vychutnávala plavbu s alkoholem a s různými pochutinami, které si postavili před sebou na stůl, jako by tam byli jen kvůli jídlu.
Já jsem si sedla vedle ní, ale potom jsem odešla k zábradlí, abych mohla fotografovat. A tak jsem se seznámila s novou kamarádkou M. Když už nás nebavilo stát na slunci, tak jsme se přesunuly na lodi dopředu, na prázdnou lavičku do stínu, a povídaly si o cestování.
Občas nás přerušila jedna paní před námi, která poutavě poslouchala průvodce, který mluvil z amplionu na lodi slabým a nezáživným hlasem a informoval návštěvníky o Neziderském jezeru, bylo to puštěno ze záznamu a i když mi němčina nedělá problém, raději jsem dala přednost povídání s M.
Přišly jsme na to, že obě rády cestujeme, tak jsme jmenovaly místa, kde všude už jsme byly a kam se chystáme. Nebylo to žádné vychloubání, bylo to fajn. M je přímá a sebejistá žena a to je mi na ní sympatické.
Plavba trvala asi hodinu. Pluli jsme opravdu pomalu, a jen když se člověk podíval po stranách dolů do vody, tak jsme viděli, že opravdu plujeme, a to díky malinkatým vlnkám, které se objevovaly u kraje lodi. Břehy byly daleko a převážně zakryty rákosím.
Neziderské jezero
Navzdory zamračenému počasí, které bylo ohlášeno, bylo nakonec krásně slunečno. Znáte to, kdybych si s sebou nevzala pláštěnku, tak by možná i sprchlo. Na zádi lodi se moje rodina pekla na slunci. My v přední části lodi s M jsme byly schované ve stínu, a jemný vánek z hladiny jezera nám z tváří ovíval naše vlasy.
Strejda si vzal dalekohled, ale jak vidím na fotce od majáku (kde jsme se na památku společně nechali vyfotit) tak byl pouze zklamaný, protože ptactvo (až 250 druhů, které se tam prý podle průvodkyně nachází) zrovna vidět nebylo. Jen nějaký ten racek a pár labutí.
Vyfotili jsme se u majáku a pak nasedli do autobusu a jeli do malého městečka Rust. Je známé jako město čápů a ušlechtilých dobrých vín. Opravdu, na každém domě bylo čapí hnízdo a skoro v každém byl živý čáp. Úžasné!
Rust, vzadu Rybí kostel a vpravo restaurace, ve které jsme si daly oběd
Rust byl už několikrát zvolen za nejkrásnější město Burgendandu, a také je od roku 2001 zapsán do UNESCO.
Prošli jsme si staré město s průvodkyní, pokochali se krásnou architekturou s měšťanskými domy, z 16. - 19. století. Nejznámější stavbou je Fischerkirche (Rybí kostel). Potom jsme měli rozchod na cca hodinu a půl.
Volný čas jsme mohly využít buď procházkou k jezeru, anebo druhá možnost byla jít někam na jídlo. Oddělila jsem se od mé rodiny a s mojí novou kamarádkou jsme zašly do hospůdky, kde jsme si vybraly plněné papriky, které byly spolu ještě s jedním jídlem, (smaženým bezovým květem), napsané na tabuli jako specialita dne. K tomu jsme si daly pivo a vodu.
Obsluhoval nás číšník, byl to k našemu překvapení Slovák, a tudíž jsem si na procvičování němčiny musela ještě počkat. V té restauraci měli pořádný šrumec, proto jsme na jídlo (bohužel) čekaly dlouho.
Na jídlo s námi šla i paní, která seděla vedle M v autobuse. Nebyla to žádná výhra, paní byla trochu zmatená a nevěděla, co si dát. Celou dobu jsem si říkala, koho mi v těch slunečných brýlích připomíná, ale až teď na fotkách to vidím, no přece Dádu Patrasovou!
Nakonec nám ale chutnalo všem. Pivo bylo prvotřídní. M si dala po cestě ještě výbornou zmrzlinu. Má na rozdíl ode mě dobrý orientační smysl, proto jsem se jí držela.
Protože byla neděle, tak obchody byly samozřejmě zavřené, nákup suvenýrů se nekonal, byl otevřený jen jeden krámek s místní keramikou, ale to nás nelákalo.
Přejeli jsme pak do Maďarska, do romantického města Šoproň. Díky tomu, že se jí vyhnula turecká i osmanská vojska, tak má toto město zachovalé historické jádro. Vnitřní město stojí na keltských a římských základech.
Už z dálky nás upoutala vysoká Požární věž. Výhled z ní je na náměstí Fő tér s množstvím historických domů a za dobrého počasí lze také zahlédnout siluety nedalekých Alp.
Na náměstí je morový sloup a Kozí kostel ze 13. století. Abych vylepšila fotku, tak jsem přiložila své sluneční brýle a vyšel z toho pěkný snímek. Jinak totiž byla fotka moc světlá a nebylo nic moc vidět. Toto jsem pak vyfotila ještě v několika jiných variantách i s kouskem modré oblohy, který se zázračně objevil.
Šoproň, Kozí kostel a morový sloup na náměstí
Na náměstí byl otevřený jeden krámek se suvenýry, a tak jsme vešly dovnitř. Paní rozuměla německy, a proto jsem s ní zapředla příjemný rozhovor. M si nakonec koupila paprikové koření a já keramického ptáčka.
Je to kouzelná věc, kterou jsem viděla už na Madeiře a nekoupila jí z jednoho prostého důvodu, že další blbiny, na které se práší, doma nepotřebuji. Pak mě to ale moc mrzelo.
Funguje to tak, že do ptáčka nalejete vodu, a když písknete do náustku, tak se ptáček rozezpívá. Uložila jsem suvenýr spokojeně do tašky, a protože bylo ještě trochu času, tak jsme se ještě prošly městem.
Domů jsme se vraceli přes Vídeň, řidič Milan se nejdřív usmíval, ale pak se mu úsměv vytratil a na čele vyskočila vráska, protože ve Vídni byla brutální dopravní zácpa (v němčině se to řekne der Stau). Vídeňané se vraceli po víkendu zpátky do města. Myslím, že litoval toho, že nezvolil zpáteční cestu přes Bratislavu.
Domů nás přivezl s malinkým zpožděním, což nám ale nikomu nevadilo. Všichni jsme byli příjemně unavení a plní zážitků.
Neziderské jezero doporučuji vřele a těším se, že se tam brzy vrátím. Byla to moje druhá návštěva. A jak už jistě víte z jednoho mého článku: Co se stane jednou, dvakrát, stane se i potřetí… A třeba to bude tentokrát na kole, to by bylo úžasné! Přeji vám všem hodně krásných cestovatelských zážitků!
Zdroje:
